Nesmrtelní 1

 

ARGO

Alyson Noëlová

Nesmrtelní 1

Napořád

ARGO

Přeložila Lucie Simerová

© Argo, 2010

Copyright © 2009 by Alyson Noël, LLC

Translation © Lucie Simerová, 2010

Cover photo © Jan Křikava, 2010

ISBN 978-80-257-0319-9

Věnováno Jolynn „Bystroušce“ Bennové –

mojí kamarádce na mnoho životů.

(Příště budeme rockové hvězdy!)

Poděkování

Tuto knihu bych nedokázala napsat bez nekonečné velkorysosti a moudrosti následujících lidí: Briana L. Weisse, M. D. a Christiny Gikasové, kteří mi ukázali minulost, jakou bych si nikdy nedovedla představit; Jamese Van Praagha, který mě naučil docela novému pohledu na svět; mojí agentky Kate Schaferové, která o mě tak dobře pečuje; redaktorky Rose Hilliardové, která se mým příběhům věnuje s takovou péčí; korektorky nyní již několika mých knih NaNá V. Stoelzleové, která mi pomáhá zdolávat nejrůznější gramatická úskalí; a jako vždy Sandyho, posledního z renesančních mužů!

Tabulka barevnosti aury

Červená:

energie, síla, zlost, sexualita, vášeň, strach, ego

Oranžová:

sebeovládání, ambice, odvaha, uvážlivost,

nedostatek vůle, apatie

Žlutá:

optimismus, radost, intelekt, přátelskost, nerozhodnost,

snadná ovladatelnost

Zelená:

mírumilovnost, smířlivost, soucit, nepoctivost, žárlivost

Modrá:

duchovnost, věrnost, tvořivost, citlivost, laskavost,

náladovost

Fialová:

velká míra duchovnosti, moudrost, intuice

Indigová modř:

shovívavost, velká míra intuice, hledačství

Růžová:

láska, upřímnost, přátelství

Šedá:

deprese, smutek, vyčerpání, nedostatek energie, skepse

Hnědá:

chamtivost, sebestřednost, tvrdohlavost

Černá:

absence energie, nemoc, hrozící smrt

Bílá:

dokonalá vyváženost

Jediné tajemství,

které lidé neporuší,

je nesmrtelnost.

Emily Dickinsonová

Jedna

„Hádej, kdo je?“

Haven mi usilovně tiskne vlhce lepkavé dlaně k tvářím, přičemž mi na kůži zůstává šmouha patiny z hrany jejího prstýnku s lebkou. A i když mám zakryté a zavřené oči, vím, že si načerno obarvené vlasy rozčísla uprostřed na pěšinku, černý vinylový korzet má natažený přes rolák (v souladu s našimi školními pravidly oblékání), na funglnové sukni z černého saténu, dlouhé až na zem, už má dole u lemu díru, protože si ji přišlápla špičkou svojí martensky, a její oči působí, jako by byly zlaté, ale je to jenom tím, že nosí žluté čočky.

Taky vím, že její táta ve skutečnosti není na „služebce“, jak říkal, osobní trenér její máti je daleko víc „osobní“ než „trenér“ a mladší brácha jí zlomil cédéčko Evanescence, ale bojí se jí to říct.

Nic z toho ale nevím proto, že bych po tom slídila nebo ji špehovala, nebo snad že by mi to řekla. Vím to, protože jsem jasnovidka.

„Dělej! Hádej! Už bude zvonit!“ řekne, hlas nakřáplý, drsný, jako by vytáhla krabičku denně, i když kouřit zkoušela zatím jednou.

Zdržuju to a snažím se přijít na někoho, s kým by asi tak nejmíň chtěla, abych si ji spletla. „Hilary Duffová?“

„Eé. Další pokus!“ Ještě víc mě mačká, netuší, že nepotřebuju nic vidět, abych všechno věděla.

„Tak teda paní Marilyn Mansonová?“

Zasměje se a pustí mě, načež si nasliní palec a chystá se mi setřít ušmudlané tetování, které mi udělala na tváři, ale já ji plesknu přes ruku. Ne že by se mi hnusila představa jejích slin (vím totiž, že je zdravá), ale nechci, aby se mě znovu dotkla. Dotek toho moc odhalí, hrozně mě to vyčerpává, a tak se tomu snažím za každou cenu vyhnout.

Drapne mě za kapuci mikiny a strhne mi ji z hlavy, pak nevěřícně zamžourá na moje sluchátka a zeptá se: „Co to posloucháš?“

Sáhnu pro iPod do kapsičky, jaké jsem si našila do všech svých mikin, abych před zraky profesorského sboru skryla všudypřítomné bílé kabílky, načež jí ho podám a dívám se, jak s očima navrch hlavy říká: „No ty jo! Teda hlasitějc už by to nešlo? A kdo je to?“ Kinklá iPodem mezi námi, takže obě slyšíme, jak Sid Vicious vyřvává něco o anarchii v Británii. A musím říct, že ani nevím, jestli je Sid pro, nebo proti. Vím jen, že je skoro dost uječený na to, aby dokázal otupit moje přehnaně zbystřené smysly.

„Sex Pistols,“ řeknu, s lupnutím iPod vypnu a vrátím do své tajné přihrádky.

„Nechápu, žes mě vůbec slyšela.“ Usměje se přesně ve chvíli, kdy zazvoní zvonek.

Já ale jenom pokrčím rameny. Nepotřebuju poslouchat, abych slyšela. Ne že bych se o tom ale zmínila. Řeknu jí jenom, že se uvidíme u oběda, a zamířím do třídy, vezmu to přes školní dvůr a udělá se mi zle, když vycítím, jak se za ní plíží dva kluci, přišlápnou jí lem sukně a ona kvůli nim div neupadne. Ale když se otočí a udělá na ně ďábelské znamení (vlastně ne doopravdy ďábelské znamení, jenom něco, co si vymyslela) a upře na ně ty svoje žluté oči, hned se stáhnou a dají pokoj. A já si vydechnu úlevou a procpu se do třídy, protože vím, že přetrvávající energie Havenina doteku zanedlouho pomine.

Zamířím ke svému místu v poslední lavici, cestou se vyhnu kabele, kterou mi Stacia Millerová schválně nastrčila do cesty, a zároveň ignoruju její „Sráá-áči!“, které mi jako serenádu polohlasně věnuje každý den. Pak sklouznu na židli, vyndám z tašky knížku, sešit a pero, zastrčím si do uší sluchátka, zase si natáhnu kapuci přes hlavu, hodím svůj báglík na prázdné místo vedle sebe a čekám, až se zjeví pan Robins.

Pan Robins chodí vždycky pozdě. Hlavně proto, že si mezi hodinami rád sem tam přihne ze své stříbrné placatice. Ale je to tím, že jeho žena na něj věčně ječí, dcera si o něm myslí, že je k ničemu, a jemu se vlastní život pěkně příčí. Tohle všechno jsem se dozvěděla první den na téhle škole, když jsme se omylem dotkli rukama při předávání přestupního potvrzení. Takže teď, kdykoliv mám něco odevzdat, nechávám mu to na kraji stolu.

Zavřu oči a vyčkávám, prsty nenápadně vklouznu pod mikinu a přepnu muziku z uřvaného Sida Viciouse na něco tiššího, jemnějšího. Když jsem teď ve třídě, všechen ten hlasitý rachot už není potřeba. Chabá intelektuální výměna mezi studenty a učiteli okultní energii nejspíš poněkud potlačuje.

Nebyla jsem vždycky ujetá. Bývala jsem normální dospívající holka. Holka, co chodila na školní plesy, zamilovávala se do slavných hvězd a tolik si potrpěla na svoje blonďaté vlasy, že by ji ani nenapadlo stáhnout si je do ohonu a schovat pod vytahanou mikinu s kapucí. Měla jsem mámu, tátu, mladší sestru Riley a miloučkou zlatou labradorku Sasanku. Bydlela jsem v hezkém domě, v dobré čtvrti, ve městě Eugene v Oregonu. Byla jsem oblíbená, šťastná a nemohla jsem se dočkat, až mi začne střední škola, protože jsem to zrovna dotáhla na hlavní roztleskávačku univerzitního týmu. Nic mi v životě nechybělo a chtěla jsem modré z nebe. A i když to poslední je totální klišé, ironií osudu je to taky pravda.

Nicméně pokud jde o mě, znám tohle všechno jenom z doslechu. Protože jediná věc, kterou si od té nehody dokážu jasně vybavit, je umírání.

~~~

Měla jsem to, čemu se říká klinická smrt, tedy že člověk „jako“ umře. Až na to, že v tomhle jsou odborníci vedle. Protože, řeknu vám, to nebylo žádné „jako“. Prostě v jednu chvíli jsme s mladší ségrou Riley seděly na zadním sedadle tátova teréňáku, Sasanka měla hlavu položenou u Riley na klíně a jemně mi bušila ocasem do nohy, a najednou se nafoukly všechny airbagy, auto bylo na mraky a já se na to všechno dívala zvnějšku.

Zírala jsem na tu spoušť – vysypané sklo, dveře napadrť, přední nárazník svírající borovici ve smrtonosném objetí – nechápala jsem, co se stalo, a jenom jsem doufala a modlila se, aby se z toho všichni ostatní taky dostali. Potom jsem zaslechla známý štěkot, a když jsem se otočila, uviděla jsem je všechny, šli po nějaké pěšince a Sasanka, která šla vpředu, vrtěla ocasem.

Šla jsem za nimi. Nejdřív jsem se rozběhla a zkusila je dohonit, pak jsem ale zvolnila, že se trochu cournu. Měla jsem chuť projít se tou ohromnou voňavou loukou plnou pulzujících stromů a kytek, které se chvěly, zavřít oči před závratnou lehkou mlhou, ve které se všechno odráželo a zářilo a tetelilo se.

Říkala jsem si, že to bude jenom chvilka. Že se co nevidět vrátím a najdu je. Ale když jsem se konečně otočila, akorát jsem je zahlédla, jak se usmívají a mávají a přecházejí přes nějaký můstek, trvalo to sotva pár vteřin, než všichni zmizeli.

Propadla jsem panice. Všude jsem je hledala. Pobíhala jsem sem tam, ale všude to vypadalo stejně – teplá, bílá, zářivá, rozechvělá, krásná, pitomá, věčná mlha. A já padla na zem, zimou mi naskočila husí kůže, celé moje tělo se třáslo, brečelo, ječelo, proklínalo, prosilo, slibovalo věci, o kterých jsem věděla, že je nikdy nedokážu splnit.

A pak jsem uslyšela, jak někdo říká: „Ever? Jmenuješ se tak, ne? Otevři oči a podívej se na mě.“

Jen nerada jsem dotápala zpátky na zem. Zpátky tam, kde byla jenom bolest a trápení a palčivá mokvavá rána na mém čele. A upřela jsem zrak na kluka, který se nade mnou skláněl, podívala jsem se mu do tmavých očí a zašeptala jsem: „Ano, Ever,“ načež jsem zase omdlela.

Dva

Pár vteřin před tím, než pan Robins vejde do třídy, si stáhnu kapuci, vypnu iPod a předstírám, že si čtu knížku. Neobtěžuju se vzhlédnout, když řekne: „Studenti, představuji vám Damena Augusta. Nedávno se přistěhoval z Nového Mexika. Tak tedy, Damene, můžete se posadit tam na to volné místo vzadu, vedle Ever. Bude se s vámi muset podělit o knihu, než si seženete vlastní výtisk.“

Damen je třída. Vím to, aniž bych zvedla oči. Prostě se dál soustředím na knížku, když ke mně zamíří, protože svoje spolužáky už znám až moc dobře. Pokud jde o mě, z chvilky nezájmu navíc jsem jedině blažená.

Ale podle toho, co si v hloubi duše myslí Stacia Millerová, která sedí jen dvě řady přede mnou – je Damen Auguste prostě extra kus.

Honor, její nejlepší kamarádka, je naprosto stejného názoru.

A zrovna tak Honořin kluk, Craig, ale to je docela jiný příběh.

„Ahoj.“ Damen vklouzne na židli vedle mě a upustí na podlahu můj batoh, až to tiše žuchne.

Kývnu, nehodlám se ale podívat výš než k jeho přiléhavým černým motorkářským holínkám. Takovým spíš jako vystřiženým z GQ než ve stylu Hells Angels. Takovým, které působí značně nepatřičně mezi řadami pestrobarevných pantoflí, co momentálně zdobí podlahu se zeleným kobercem.

Pan Robins nás všechny požádá, abychom si otevřeli knihy na straně 133, načež se Damen ke mně nakloní a řekne: „Nevadí, když se budu koukat k tobě?“

Zaváhám v hrůze nad takovou blízkostí, ale šoupnu knížku, kam až to jde, dokud nevisí přes okraj lavice. A když si posune židli blíž, čímž překlene už tak malou mezeru mezi námi, rychle se stáhnu na nejvzdálenější kraj židle a schovám se pod kapuci.

Tiše se zasměje, ale protože jsem se na něj ještě nepodívala, netuším, co to znamená. Vím jenom, že to znělo vesele a pobaveně, ale jako by za tím bylo ještě něco.

Zajedu ještě níž pod lavici, tvář podepřenou dlaní, oči na hodinách. Jsem rozhodnutá ignorovat všechny ty vražedné pohledy a kritické poznámky adresované mým směrem. Kecy jako: Chudák, takovej bezva, sexy, třída novej kluk, a musí sedět vedle tý ujeťačky! Vychází to od Stacie, Honor, Craiga a vlastně od všech ostatních ve třídě.

Tedy kromě pana Robinse, který si jenom přeje, aby hodina skončila, skoro tak moc jako já.

~~~

U oběda už všichni mluví o Damenovi.

Viděli jste toho novýho kluka, Damena? Je úžasnej – Tak sexy – Prej je z Mexika – Ne, myslím, že to bylo ze Španělska – No to je jedno, odněkud z ciziny – Rozhodně ho zvu na Vánoční ples – Vždyť ses s ním ještě ani neseznámila – Seznámím, to se neboj –

„Boha. Viděli jste toho novýho kluka, Damena?“ Haven si sedne vedle mě a mžourá přes svoji přerostlou ofinu, zašpičatělé pramínky jí končí těsně nad temně rudými rty.

„Prosím tě, nezačínej ještě ty.“ Zavrtím hlavou a kousnu do jablka.

„Rozhodně bys takhle nemluvila, kdybys měla tu čest opravdu ho vidět,“ řekne, vyndá si z růžové papírové krabičky vanilkový košíček a ze samého vršku olízne polevu, což je její obvyklý způsob oběda, i když se obléká spíš jako někdo, kdo by radši pil krev, než jedl titěrné dortíčky.

„To mluvíte o Damenovi, holky?“ zašeptá Miles, sveze se na lavici a opře se lokty o stůl, hnědýma očima přelétavá z jedné z nás na druhou, dětská tvář se mu křiví v úsměvu. „Fantastickej! Viděli jste ty boty? Vyloženě šik. Asi mu nabídnu, jestli nechce bejt můj příští kluk.“

Haven si ho změří přimhouřenýma žlutýma očima. „Pozdě, už jsem si ho zamluvila.“

„Promiň, já myslel, že tě berou jenom gotici.“ Při rozbalování sendviče se spokojeně šklebí a obrací oči ke stropu.

Haven se zasměje. „Bere mě, když někdo vypadá jako on. Přísahám, že je přímo šíleně přitažlivej, musíš ho vidět.“ Zavrtí hlavou, otrávená, že se nedokážu zapojit. „Je normálně – magnetickej!“

„Tys ho neviděla?“ Miles svírá sendvič a zírá na mě s otevřenou pusou.

Já upírám oči do stolu a uvažuju, jestli bych neměla prostě zalhat. Jsou tak na větvi, až mám pocit, že jinak se z toho nevyzuju. Jenomže lhát nedokážu. Jim ne. Haven a Miles jsou mí nejlepší kamarádi. Mí jediní kamarádi. A mám pocit, že už tak toho před nimi hodně tajím. „Seděla jsem vedle něho na angličtině,“ řeknu nakonec. „Byli jsme nucený dělit se o knížku. Ale ani jsem se na něj pořádně nepodívala.“

„Nucený?“ Haven si odhrne ofinu, aby dobře viděla na ujeťačku, která se opováží říct takovou věc. „Ach, to bylo určitě strašný, to tě muselo naprdnout.“ Otočí oči v sloup a povzdechne si. „Přísahám, ty vůbec netušíš, jakou máš kliku. A ani si toho nevážíš.“

„Co to bylo za knížku?“ zeptá se Miles, jako by mu její název mohl odhalit nějakou významnou skutečnost.

„Větrná hůrka.“ Pokrčím rameny, odložím ohryzek z jablka doprostřed ubrousku, kolem dokola přeložím okraje a poskládám je přes ohryzek.

„A tvoje kapuca? Nahoře, nebo dole?“ zeptá se Haven.

Zamyslím se a vzpomenu si, jak jsem si ji nasadila, sotva zamířil mým směrem. „Ehm, nahoře,“ povím jí. „Jo, určitě nahoře.“ Kývnu.

„Tak za to ti dík,“ zahuhlá a rozlomí vanilkový košíček na dvě půlky. „Ze všeho nejmíň můžu potřebovat konkurenci blonďatý víly.“

Zatrne mi a zapíchnu pohled do stolu. Je mi trapně, když lidi takhle mluví. Patrně jsem dřív takovými věcmi žila, ale s tím je konec. „No a co Miles? Toho za konkurenci nepovažuješ?“ zeptám se, abych odvrátila pozornost od sebe a obrátila ji na někoho, kdo to umí opravdu ocenit.

„Jo.“ Miles si prohrábne krátké hnědé vlasy a natočí se, abychom si ho mohly vychutnat z té nejlepší strany. „To nevylučuj.“

„Naprostá fikce,“ řekne Haven a smete si drobečky s klína. „Damen a Miles nekopou za stejnej tým. Čímž chci říct, že jeho naprosto úchvatnej vzhled modela tady nic neznamená.“

„Jak víš, za jakej tým kope?“ zeptá se Miles, ukroutí uzávěr svého multivitaminu a přimhouří oči. „Jak si tím můžeš bejt tak jistá?“

„Mám na horníky radar,“ řekne a poklepe si na čelo. „A věř mi, tenhle kluk se neregistruje.“

~~~

Jako by nestačilo, že Damen se mnou chodí na první hodinu, kdy je angličtina, a na šestou, kdy je výtvarka (ne že by vedle mě seděl nebo že bych se po něm dívala, ale z myšlenek vířících po třídě, dokonce i od učitelky Machadové, jsem se dozvěděla všechno, co jsem potřebovala), teď ještě podle všeho parkuje vedle mě. A i když se mi podařilo nezahlédnout z něj víc než boty, bylo mi jasné, že právě vypršela doba, na kdy jsem měla opušťák.

„Boha, hele ho! Je hned vedle nás!“ Miles kvičí tím svým vysokým, zpěvavým šeptem, který si šetří pro nejzásadnější životní okamžiky. „A mrkni na tu káru – naleštěný černý BMW, supertmavý tónovaný okýnka. Pěkný, moc pěkný. Jasně, a přímo se nabízí, abych otevřel dveře a nešťastnou náhodou ťuknul do těch jeho, takže pak budu mít záminku si s ním promluvit.“ Otočí se a čeká, co já na to.

„Nepoškrábej mi moje auto. Ani jeho auto. Ani žádný jiný auto,“ řeknu, zavrtím hlavou a vytáhnu klíčky.

„Jak myslíš,“ našpulí se. „Můj sen je kvůli tobě v troskách, ovšem já to beru. Ale udělej sama sobě laskavost a mrkni se na něho! A pak se mi podívej do očí a řekni, jestli nejsi zralá se z něj zbláznit a padnout do mdlob.“

Obrátím oči v sloup a vmáčknu se mezi svoje auto a mizerně zaparkovaného VW Brouka, který stojí v tak divném úhlu, že to vypadá, jako by chtěl moji miatu obskočit. A zrovna když se chystám odemknout dveře, strhne mi Miles kapuci, nadzvedne sluneční brýle a běží k místu spolujezdce, odkud mi vehementně naznačuje, nepříliš nenápadným poškubáváním hlavou a mácháním palcem, abych se podívala na Damena, který stojí za ním.

A tak poslechnu. Prostě se tomu stejně nemůžu vyhýbat donekonečna. Zhluboka se nadechnu a podívám se.

A to, co vidím, způsobí, že nejsem schopná promluvit, zamrkat ani se pohnout.

I když na mě Miles začne mávat, vrhá na mě významné pohledy a v podstatě mi všemi možnými způsoby naznačuje, abych vzdala misi a vrátila se na základnu – nedokážu to. Totiž ráda bych, protože vím, že se chovám jako ujeťačka, za kterou mě už stejně všichni dávno považují, ale je to naprosto nemožné. A není to jen tím, že Damen je nepopiratelně krásný, s lesklými tmavými vlasy, které mu spadají těsně nad ramena a kroutí se mu kolem perfektně modelovaných lícních kostí. Když se na mě totiž podívá, když si nadzvedne sluneční brýle a setkáme se pohledem, vidím, že jeho mandlově tvarované oči jsou hluboké, tmavé a podivně známé, orámované tak hustými řasami, až skoro působí uměle. A jeho rty! Rty má plné a svůdné, dokonale vykrojené do srdíčka. A tělo, které to všechno nese, je vysoké, štíhlé a celé v černém.

„Ehm, Ever? Haló? Už se můžeš probrat. Prosím tě.“ Miles se s nervózním smíchem obrátí k Damenovi. „Omlouvám se tady za kámošku, obvykle mívá na hlavě kapuci.“

Ne že bych nevěděla, že toho musím nechat. Je třeba s tím hned přestat. Jenže Damen na mě upírá oči a začínají mu temnět a na rtech se mu objevuje úsměv.

Neumrtvila mě ale jeho naprostá úchvatnost. S tím to nemá co dělat. Je to hlavně tím, že v obrysu celého jeho těla, od té skvostné hlavy až po hranaté špičky černých motorkářských holínek, není nic než nepopsaný prázdný prostor.

Žádná barva. Žádná aura. Žádná pulzující světelná šou.

~~~

Každý má auru. Všechny živé bytosti vyzařují z těla siločáry barev. Duhové energetické pole, o kterém ani neví. A není to nic nebezpečného, nebo děsivého, nebo prostě jakkoliv špatného, je to zkrátka součást viditelného (tedy aspoň pro mě viditelného) magnetického pole.

Před tou nehodou jsem ani nevěděla, že takové věci existují. A rozhodně jsem neměla schopnost je vidět. Ale od chvíle, kdy jsem se probudila v nemocnici, jsem všude vnímala barvy.

„Je ti dobře?“ zeptala se zrzavá sestra a znepokojeně se na mě zadívala.

„Ano, ale proč jste celá růžová?“ Přimhouřila jsem oči, zmatená pastelovou září, která ji celou obklopovala.

„Proč jsem co?“ Měla co dělat, aby skryla úlek.

„Růžová. Víte, celou vás obklopuje růžová, nejvíc kolem hlavy.“

„Víš co, děvenko, hezky si odpočiň, já zajdu pro doktora,“ řekla, vycouvala z pokoje a rozběhla se chodbou.

Teprve když jsem prošla hromadou očních prohlídek, vyšetření mozku a psychologických testů, naučila jsem se nechávat si pozorování barevného víření pro sebe. A jakmile jsem začala slyšet myšlenky, dozvídat se životní příběhy dotykem a těšit se z pravidelných návštěv své mrtvé sestry Riley, už jsem věděla, že je lepší nikomu se s tím nesvěřovat.

Nejspíš jsem si navykla takhle žít, až jsem zapomněla, že to jde i jinak. Ale vidět Damena, kterého nerámuje nic než leskle černý lak na jeho parádním drahém autě, je matná vzpomínka na šťastnější, normálnější časy.

„Ty jseš Ever, že?“ řekne Damen a tvář mu roztaje úsměvem, který odhalí další z jeho dokonalostí – oslnivě bílé zuby.

Stojím tam a usilovně se snažím odtrhnout zrak od jeho očí, přičemž Miles si významně odkašlává. A když si vzpomenu, jak nesnáší, když ho někdo přehlíží, ukážu na něho a řeknu: „Jé, promiň. Tohle je Miles, Damene, tohle je Damen, Milesi.“ A za celou dobu neuhnu očima ani o chlup.

Damen mrkne na Milese a krátce kývne, načež se zase soustředí na mě. A i když vím, že to zní šíleně, na ten zlomek vteřiny, kdy odvrátil oči, jsem ucítila podivný chlad a slabost.

Jakmile se pohledem vrátil, už je mi zase teplo a dobře. „Můžu tě o něco poprosit?“ usměje se. „Nepůjčila bys mi svoji Větrnou hůrku? Potřebuju to dohnat a dneska večer už se nedostanu do knihkupectví.“

Sáhnu do báglíku, vytáhnu svůj výtisk s oslíma ušima a držím ho za růžek v konečcích prstů, jedna část mého já touží dotknout se jimi jeho prstů, vejít v kontakt s tím krásným neznámým, zatímco moje druhá část, ta silnější, moudřejší, jasnovidná, se stáhne – ve strachu z toho hrozného záblesku poznání, které s sebou přináší každý dotek.

Ale teprve když hodí knihu do svého auta, nasadí si zase sluneční brýle a řekne „Díky, na viděnou zítra“, uvědomím si, že mě jen lehce zabrnělo v bříškách prstů a jinak nic. A než vůbec stačím odpovědět, už couvá ze svého místa a jede pryč.

„Nezlob se na mě,“ řekne Miles, když si sedne vedle mě, a vrtí při tom hlavou, „ale když jsem říkal, že by ses z něj mohla zbláznit, až ho uvidíš, nebylo to doporučení, nečekal jsem, že to vezmeš doslova. Vážně, Ever, co se to tam dělo? Bylo v tom totiž takový hyperdivný napětí, jako bys v jednu chvíli přímo říkala: ‚Nazdar, já jsem Ever a odteďka se mě nezbavíš.‘ Myslím to naprosto vážně. Myslel jsem, že tě budeme muset oživovat. A dej na mě, mělas velký štěstí, že u toho nebyla naše dobrá přítelkyně Haven, protože ti musím, ač nerad, připomenout, že si ho zamluvila…“

V tomhle duchu Miles pokračuje, mele pořád dál, celou cestu domů. Ale já ho nechávám vypovídat, zatímco manévruju v provozu a prstem si bezděčně hladím širokou rudou jizvu na čele, kterou mám schovanou pod ofinou.

Jak bych totiž asi vysvětlila, že od té nehody slyším myšlenky, dozvídám se o životech a vidím aury všech lidí kromě těch, kteří jsou už mrtví?

Tři

Otevřu si a vejdu do domu, z lednice vytáhnu láhev vody a zamířím nahoru do svého pokoje, protože nemusím nakukovat do dalších místností po domě, abych se ujistila, že je Sabine ještě v práci. Sabine je v práci věčně, což znamená, že mám celý tenhle ohromný dům pro sebe vlastně pořád, i když většinou pobývám jen ve svém pokoji.

Mám vůči Sabine výčitky. Mám výčitky, že způsob života, na který se tolik nadřela, se jí v den, kdy jsem jí zůstala na krku, jednou provždy změnil. Ale protože moje máma byla jedináček a všichni mí prarodiče odešli dřív, než mi byly dva, neměla prostě moc na vybranou. Mohla jsem totiž buď žít s ní – tátovým jediným sourozencem a dvojčetem –, nebo jít do děcáku, dokud mi nebude osmnáct. A i když neví zhola nic o výchově dětí, ještě než mě vůbec pustili z nemocnice, prodala svůj byt, koupila tenhle velký dům a najala jednu z nejlepších návrhářek v Orange County, aby mi vystřihla pokojíček.

Mám prostě všechny takové ty normální věci jako postel, skříň a psací stůl. Kromě toho ale taky plochou televizi, obří šatník, do kterého se dá vejít, obrovskou koupelnu s vířivou vanou a sprchovým koutem zvlášť, balkon s úchvatným výhledem na oceán a vlastní soukromou zašívárnu neboli hernu s další plochou televizí, barem, mikrovlnkou, minilednicí, myčkou, stereopřehrávačem, pohovkami, stolky, sedacími vaky a tak vůbec.

Směšné je, že dřív bych za takový pokoj dala nevímco.

Teď bych ale dala cokoliv za to, co bylo dřív.

Sabine si normálně myslela, že všechny tyhle věci jsou potřeba, nebo co, nejspíš proto, že většinu času tráví mezi jinými právníky a těmi VIP šéfy, co je jejich firma zastupuje. A já nikdy nepřišla na to, jestli nemá děti, protože věčně pracuje a nevejdou se jí do rozvrhu, nebo jestli jenom ještě nepotkala toho správného chlapa, nebo jestli vlastně nikdy děti nechtěla, nebo je za tím možná od každého něco.

Patrně se zdá, že bych to měla všechno vědět, když jsem ta jasnovidka a vůbec. Já ale nutně nevidím pohnutky konkrétního člověka. To co vidím, jsou hlavně události. Taková jako řádka výjevů, které odrážejí něčí život, jako kreslené názorné pomůcky nebo co, ale spíš ve formátu upoutávky na film. Ačkoliv někdy vidím jenom symboly, které musím rozluštit, abych poznala, co znamenají. Je to tak trochu jako s tarotovými kartami, nebo jako když jsme loni museli na angličtině číst Farmu zvířat.

Není na to ale ani zdaleka stoprocentně spoleh a někdy to celé zmotám. Ale kdykoliv se mi to stane, dovede mě to zase zpátky ke mně a ke skutečnosti, že některé obrazy mají víc než jeden význam. Jako když jsem onehdy špatně chápala velké srdce s puklinou uprostřed jako nešťastnou lásku – dokud se ta paní neskácela k zemi se zástavou srdce. Někdy může být trochu matoucí, když si zkouším všechno utřídit. Ale samotné obrazy nikdy nelžou.

Každopádně myslím, že člověk nemusí být jasnozřivec, aby věděl, že když lidi sní o tom, jak budou mít děti, obvykle mají představu roztomilého uzlíčku zabaleného v pastelových barvách, a ne nějaké modrooké, blonďaté puberťačky, která měří sto šedesát, má jasnovidné schopnosti a tunovou emocionální zátěž. A tak se kvůli tomu snažím být pořád tichá, zdvořilá a jít Sabine z cesty.

A rozhodně nevytrubuju, že se skoro každý den bavím se svou mrtvou mladší sestrou.

~~~

Vůbec poprvé se Riley objevila uprostřed noci, stála v nohách mojí nemocniční postele, v jedné ruce držela kytku a druhou na mě mávala. Pořád si nejsem jistá, co mě probudilo, protože ona nepromluvila ani nevydala žádný zvuk. Nejspíš jsem zkrátka cítila její přítomnost nebo co, jako nějakou změnu v pokoji nebo změnu ve vzduchu.

Nejdřív jsem usoudila, že mám halucinaci – prostě jenom další vedlejší účinek léků proti bolesti, které mi dávali. Ale když jsem párkrát zamrkala a protřela si oči, pořád tam byla, a mě podle všeho vůbec nenapadlo ječet nebo volat o pomoc.

Jenom jsem se dívala, zatímco ona přešla k boku postele, ukázala na moje ruce a nohu v sádře a zasmála se. Totiž, její smích nebylo slyšet, ale stejně, prostě mi připadalo, že na tom není nic legračního. Ale jakmile si všimla mého zlostného výrazu, zatvářila se jinak a udělala posuněk, jako by se ptala, jestli to bolí.

Pokrčila jsem rameny, ještě trochu rozladěná z toho, jak se mi smála, a víc než dost vyjevená z její přítomnosti. A i když jsem pořád nebyla tak docela přesvědčená, že je to opravdu ona, nemohla jsem se nezeptat: „Kde jsou máma s tátou a Sasanka?“

Naklonila hlavu ke straně, jako by stáli hned vedle ní, jenže já viděla jen prázdno.

„Nechápu.“

Ale ona se jenom usmála, dala ruce dlaněmi k sobě a naklonila hlavu ke straně, čímž mi naznačila, že bych měla zase spát.

A tak jsem zavřela oči, ačkoliv dřív bych si od ní nenechala rozkazovat ani náhodou. Pak jsem je stejně tak rychle zase otevřela a řekla jsem: „Hele, a kdo ti dovolil, aby sis půjčila můj svetr?“

A ona byla rázem pryč.

Přiznávám, že jsem zbytek té noci byla na sebe naštvaná, že jsem se jí zeptala tak pitomě, povrchně, sobecky. Naskytla se mi příležitost dostat odpovědi na některé nejzásadnější životní otázky, proniknout třeba do věcí, o kterých se lidi dohadují věky. A já tu chvíli promarnila tím, že jsem své mladší, mrtvé sestře vynadala za to, že mi vybrala šatník. Zvyk je nejspíš vážně železná košile.

Když se objevila podruhé, byla jsem tak vděčná, že ji vidím, že jsem se nezmínila o mém nejmilejším svetru, který měla na sobě spolu s mými nejlepšími džínsy (byly jí tak dlouhé, až se jí nohavice krabatily kolem kotníků), ani o magickém náramku, co jsem dostala k třináctým narozeninám a o kterém jsem vždycky věděla, že po něm touží.

Místo toho jsem dělala, jako bych si ničeho nevšimla, usmála jsem se, kývla a s přimhouřenýma očima jsem se k ní naklonila. „Tak kde jsou máma s tátou?“ zeptala jsem se v domnění, že se objeví, když se pořádně podívám.

Ale Riley se jenom usmála a zatřepetala upaženýma rukama.

„Chceš říct, že jsou andělé?“ vykulila jsem oči.

Obrátila oči ke stropu, zavrtěla hlavou a zapřela si ruce v bok, jako by se ohýbala v záchvatu neslyšného smíchu.

„No dobře, klidně, jak myslíš.“ Hodila jsem sebou zpátky do polštářů a říkala jsem si, že to vážně přehání, i když je mrtvá. „Tak mi řekni, jaké to tam je?“ zeptala jsem se v odhodlání, že se nebudu hádat. „To jako žiješ v nebi?“

Zavřela oči a otočila ruce dlaněmi vzhůru, jako by s něčím balancovala, a pak se z ničeho nic objevil malovaný obraz.

Předklonila jsem se a zírala na výjev, který určitě představoval ráj, měl šedobílou paspartu a zdobný zlatý rám. Oceán byl tmavě modrý, útesy rozeklané, písek zlatý, stromy v květu a v dálce bylo vidět mlhavou siluetu vzdáleného ostrůvku.

„Tak proč tam nejsi?“ zeptala jsem se.

A když pokrčila rameny, obraz zmizel. A ona také.

~~~

Byla jsem v nemocnici víc jak měsíc, měla jsem polámané kosti, otřes mozku, vnitřní krvácení, řezné rány a podlitiny a pěkně hluboký šrám na čele. Takže zatímco jsem byla celá zafačovaná a nacpaná léky, na Sabine zůstal nevděčný úkol vyklidit dům, zařídit pohřeb a sbalit mi věci k velkému přesunu na jih.

Poprosila mě, ať si udělám seznam všeho, co si chci vzít s sebou. Všech věcí, které si snad budu chtít přetáhnout ze svého skvělého dřívějšího života v Eugene v Oregonu do svého hrůzu nahánějícího nového života v Laguna Beach v Kalifornii. Ale já kromě pár kousků oblečení nechtěla nic. Nesnesla jsem jedinou připomínku toho všeho, o co jsem přišla, protože prostě žádná pitomá krabice plná krámů mi nevrátí rodinu.

Celou tu dobu, co jsem byla zavřená v tom sterilním bílém pokoji, mě pravidelně navštěvoval psycholog, takový přehnaně snaživý praktikant v béžovém rozepínacím svetru a s podložkou na poznámky, který pokaždé začal naše sezení stejnou ubohou otázkou ohledně toho, jak se vyrovnávám se svou „hlubokou ztrátou“ (to jsou jeho slova, ne moje). Načež se mě vždycky snažil přesvědčit, abych vyrazila do místnosti číslo 618, kde byla poradna pro pozůstalé.

Ale s tím jsem ani náhodou nechtěla nic mít. Ani za nic bych se neposadila do kroužku s partou nešťastných lidí, kde bych čekala, až na mě přijde řada, abych vylíčila nejhorší den svého života. Vždyť jak by to mohlo někomu pomoct? Jak bych se asi mohla cítit líp, kdybych se jen utvrdila v tom, co už jsem beztak věděla – nejenom že nesu jednoznačně vinu za to, co se stalo mojí rodině, ale taky že jsem byla tak hloupá, tak sobecká a tak líná, že jsem se poflakovala, okouněla a otálela, až jsem propásla odchod na věčnost?

~~~

V letadle cestou z Eugene na letiště Johna Wayna jsme toho se Sabine moc nenamluvily a já předstírala, že je to kvůli mému žalu a zraněním, ale ve skutečnosti jsem spíš potřebovala trochu odstup. Věděla jsem všechno o jejích protichůdných pocitech, jak na jednu stranu zoufale touží zachovat se správně, na druhou se ale musí neustále ptát: Proč se to muselo stát zrovna mně?

Já se, řekla bych, nikdy neptám: Proč se to muselo stát zrovna mně?

Spíš se ptám: Proč se to muselo stát zrovna jim, a ne mně?

Taky jsem ale nechtěla riskovat, že ji raním. Po všem tom úsilí, které vynaložila, když si mě vzala k sobě a snažila se udělat mi hezký domov, jsem jí nemohla dát najevo, že všechnu svou námahu a dobré úmysly na mě vyplýtvala marně. Že mě klidně mohla vysadit někde na smetišti a vyšlo by to úplně nastejno.

Cesta autem k novému domu mi splynula v jednu šmouhu slunce, moře a písku, a když Sabine otevřela dveře a zavedla mě nahoru do mého pokoje, rychle a zběžně jsem ho přelétla očima a potom jsem zamumlala něco, co vzdáleně znělo jako děkuju.

„Je mi to líto, ale musím na chvíli odběhnout,“ řekla a zjevně už se nemohla dočkat, až bude zpátky ve své kanceláři, kde má všechno svůj řád, zapadá do sebe a nijak nepřipomíná rozpadlý svět traumatizované puberťačky.

Čtyři

To Riley mi pomohla vybavit si vzpomínky. Prováděla mě příběhy z dětství a připomínala mi život, který jsme dřív žily, a kamarády, které jsme mívaly, až to všechno zase začalo vyplouvat na povrch. Taky mi pomohla, abych dokázala ocenit svůj nový život v jižní Kalifornii. Protože když jsem viděla, jak ji nadchl můj úžasný nový pokoj, můj nablýskaný červený kabriolet, nádherné pláže a moje nová škola, uvědomila jsem si, že ačkoliv to není život podle mých představ, přece jen má nějakou cenu.

A přestože se pořád hádáme a přeme a jdeme si na nervy stejně jako dřív, pravda je, že jejími návštěvami žiju. Díky tomu, že ji můžu zase vídat, postrádám o jednoho člověka míň. A čas, který spolu trávíme, je nejlepší částí každého dne.

Jediná potíž je, že Riley to ví. Takže kdykoliv nadhodím některé z témat, která jsou podle ní zásadně nepřípustná, věci jako: Kdy uvidím mámu, tátu a Sasanku? a Kam chodíš, když nejsi tady?, potrestá mě tím, že se neobjeví.

Ale i když mě vážně štve, že mi to nechce prozradit, nejsem tak hloupá, abych na ni tlačila. Ostatně já se jí taky nesvěřila se svými novými schopnostmi vidět auru a číst myšlenky, ani jak moc mě to změnilo, včetně způsobu oblékání.

„Takhle oblečená si v životě nenajdeš kluka,“ říká rozvalená na mojí posteli, zatímco já ve spěchu provádím pravidelné ranní úkony ve snaze vypravit se do školy a vypadnout – aspoň jakž takž včas.

„No jo, každej zkrátka nemůže jenom zavřít oči a šup – mít úžasnej novej ohoz,“ řeknu, nazuju si obnošené tenisky a zavážu ošoupané tkaničky.

„Prosím tě, nedělej, že by ti Sabine nedala svoji kreditku s tím, ať ji provětráš. A co ta kapuce? Jsi v nějaký partičce?“

„Na tohle nemám čas,“ řeknu, popadnu knížky, iPod a báglík a zamířím ke dveřím. „Jdeš?“ otočím se k ní a moje trpělivost dostává zabrat, když sešpulí rty a dlouze se rozmýšlí.

„Tak jo,“ souhlasí nakonec. „Ale jenom když stáhneš střechu. Zbožňuju ten pocit, když mi vítr čechrá vlasy.“

„Platí.“ Zamířím ke schodům. „Ale ať jsi určitě pryč, než dorazíme k Milesovi. Jsem úplně hotová, když vidím, jak mu bez jeho dovolení sedíš na klíně.“

~~~

Když s Milesem dorazíme ke škole, Haven už čeká u brány, vrhá zběsilé pohledy na všechny strany, bedlivě zkoumá dvůr a říká: „Bezva, ani ne za pět minut zvoní, a Damen pořád nikde. Myslíte, že s tím seknul?“ Podívá se na nás, žluté oči vykulené obavami.

„Proč by to dělal? Vždyť sotva začal,“ říkám cestou ke svojí skříňce v šatně. Ona poskakuje vedle mě, tlusté gumové podrážky jejích bot se odrážejí od chodníku.

„No, protože pro něj nejsme dost dobrý? Protože je fakt až neskutečně skvělej?“

„On ale musí ještě přijít. Ever mu půjčila svoji Větrnou hůrku, tudíž ji musí vrátit,“ řekne Miles, než mu v tom můžu zabránit.

Zavrtím hlavou a zatočím kolečky s kódem na zámku, přičemž cítím tíhu Havenina zlostného pohledu, když říká: „Kdypak k tomu došlo?“ Založí si ruku v bok a zírá na mě. „Víš přece, že jsem si ho zamluvila, ne? A proč se to ke mně nedoneslo? Proč mi o tom nikdo neřek? Naposled jsem slyšela, že ses na něho ani nepodívala.“

„Eh, viděla ho až moc dobře. Divže jsem nemusel volat záchranku, jak ji to sebralo,“ zasměje se Miles.

Znovu zavrtím hlavou, zavřu skříňku a jdu dál chodbou.

„Fakt, je to pravda.“ Miles krčí rameny po mém boku.

„Pojďme si to teda ujasnit; jsi spíš handicap než hrozba?“ Haven na mě upřeně zírá přimhouřenýma očima orámovanýma tlustou linkou, žárlivost jí mění auru do barvy mdlé zeleně zvratků.

Zhluboka se nadechnu a podívám se na ně, uvažuju o tom, že kdyby to nebyli mí kamarádi, řekla bych jim, jak je to všechno absurdní. Vždyť odkdy si někdo může někoho jiného zamluvit? Já kromě toho ve svém současném stavu, kdy slyším hlasy, vidím aury a nosím vytahané mikiny, prostě nejsem zralá na to, abych s někým chodila. Nic z toho ale neřeknu. Místo toho poznamenám jenom: „Jo, jsem handicap. Jsem obrovská hrozící nepojistitelná katastrofa. Ale rozhodně nejsem hrozba. Hlavně proto, že nemám zájem. Já vím, že je to patrně těžko k uvěření, když je tak úchvatnej a sexy a přitažlivej a fantastickej a magnetickej nebo jak ještě ho nazýváte, ale pravda je taková, že se mi Damen Auguste nelíbí, a nevím, jak jinak bych to ještě měla říct!“

„Ehm, myslím, že nic víc už říkat nemusíš,“ zamumlá Haven, přičemž se zkoprnělým výrazem zírá někam přímo před sebe.

Podívám se, kam míří její pohled, až tam, kde stojí Damen, leskle černé vlasy, žhnoucí oči, úchvatné tělo a vědoucí úsměv, a cítím, jak mi srdce dvakrát vynechalo, když mi přidrží otevřené dveře a řekne: „Ahoj, Ever, až po tobě.“

Rázuju ke své lavici, tak tak se vyhnu báglu, který mi nastrčila do cesty Stacia, a obličej mi hoří hanbou, protože vím, že Damen jde těsně za mnou a že slyšel do posledního každé z těch úděsných slov, co jsem o něm řekla.

Hodím na zem svůj batůžek, vklouznu na místo, nasadím si kapuci a zapnu iPod na plné pecky v naději, že se mi podaří přehlušit okolní hluk a přebít to, co se právě stalo, přičemž sama sebe ujišťuju, že takový kluk – kluk tak sebevědomý, tak úžasný, tak naprosto skvělý – je natolik nad věcí, že se nebude zabývat neuváženým výrokem holky, jako jsem já.

Ale zrovna když se začnu uvolňovat, zrovna když jsem sama sebe přesvědčila, ať si z toho nic nedělám, trhne mnou neskutečné leknutí – kůží mi projede elektrický výboj, rozdrnčí mi žíly a rozechvěje celé tělo.

A to všechno jenom proto, že mi Damen položil dlaň na ruku.

Mě jen tak někdo nepřekvapí. Od té doby, co jsem se stala jasnovidkou, je Riley jediná, kdo to dokáže, a věřte mi, že ji nikdy nepřestane bavit vynalézat pořád nové způsoby. Ale když zvednu oči od své ruky k jeho obličeji, Damen se jenom usměje: „Chtěl jsem ti vrátit tohle.“ Pak mi dá moji Větrnou hůrku.

Vím, že to zní divně a víc než uhozeně, nicméně ve chvíli, kdy promluvil, celá místnost ztichla. Vážně, prostě v jednu chvíli celá zněla nahodilými myšlenkami a hlasy a v příštím okamžiku: ______.

Protože ale vím, jak je to absurdní, potřesu hlavou a řeknu: „A určitě si to nechceš nechat? Protože já to vlastně nepotřebuju, už vím, jak to skončí.“ Pustí mi ruku, přesto ještě chvíli trvá, než chvění ustane.

„Já taky vím, jak to skončí,“ namítne a kouká na mě tak nějak naléhavě, neodbytně a důvěrně, že rychle uhnu očima.

A zrovna když se chystám zase si nasadit pecičky sluchátek, abych odblokovala zvuk nekonečně zacyklených krutých poznámek Stacie a Honor, položí mi Damen znovu dlaň na ruku a zeptá se: „Co to posloucháš?“

A celá místnost zase ztichne. Vážně, na těch pár krátkých vteřin nezněly žádné vířící myšlenky, žádný potlačený šepot, nic než jeho tichý, melodický hlas. Totiž, když se to stalo předtím, myslela jsem, že je to jenom mnou. Tentokrát ale vím, že je to doopravdy. Protože ačkoliv se lidi dál baví a přemýšlejí a zabývají se všemi obvyklými věcmi, je to úplně odstřižené zvukem jeho slov.

Zamrkám a vnímám, jak se mi celé tělo rozehřálo a zelektrizovalo, a nechápu, čím to může být. Totiž, ne že by mě ještě nikdy nikdo nevzal za ruku, jenže zatím jsem nezažila nic ani vzdáleně podobného tomuhle.

„Ptal jsem se, co posloucháš.“ Usmívá se. Úsměvem tak intimním a důvěrným, až cítím, jak rudnu v obličeji.

„Eh, no, to je jenom takovej gotickej mix, co mi nahrála kamarádka Haven. Většinou jsou to starý věci, z osumdesátejch let, znáš to, třeba Cure, Siouxsie and the Banshees, Bauhaus.“ Pokrčím rameny, neschopná odvrátit zrak, jak mu tak zírám do očí a zkouším určit jejich přesnou barvu.

„Ty jsi na gotiku?“ zeptá se, obočí povytažené, v očích pochybovačný výraz, registruje můj dlouhý blonďatý ohon, tmavomodrou mikinu a vymydlenou nenalíčenou pleť.

„Ne, ani ne. To Haven je jí posedlá.“ Zasměju se – nervózním, kdákavým, podlézavým smíchem, který se odráží od všech čtyřech stěn a řítí se zpátky na mě.

„A co ty? Čím jsi posedlá ty?“ Pořád se mi dívá do očí, se zjevně pobaveným výrazem.

A zrovna když se chystám odpovědět, vejde pan Robins, tváře červené a rozpálené, ale není to rychlou chůzí, jak si všichni myslí. A Damen se pak opře o opěradlo své židle a já se zhluboka nadechnu a stáhnu si kapuci do očí, přičemž se propadnu zpátky do důvěrně známých zvuků pubertální úzkosti, nervozity z testu, témat kolem toho, jak kdo vypadá, ztroskotaných snů pana Robinse a úžasu Stacie, Honor a Craiga nad tím, co na mně ten extra třída kluk může vidět.

Pět

Když se dostanu k našemu stolu, kde obědváme, Haven a Miles už tam jsou. Ale když vidím vedle nich sedět Damena, jsem v pokušení utéct na druhou stranu.

„Klidně si můžeš přisednout, ale jenom když slíbíš, že nebudeš zírat na nováčka.“ Miles se směje. „Zírat na lidi je hrozná nezdvořilost. To ti nikdy nikdo neřek?“

Obrátím oči ke stropu a sklouznu na lavici vedle něho, odhodlaná dát najevo, jak volná je mi Damenova přítomnost. „Vychovali mě vlci, co ti na to můžu říct?“ pokrčím rameny a zabývám se uzávěrem na své krabičce s obědem.

„Mě vychovali transvestita a autorka erotickejch románů,“ řekne Miles a natáhne se, aby Haven sebral cukrátkovou kukuřici z předhalloweenského košíčku.

„Promiň, ale tos nebyl ty, drahouši, to byl Chandler v Přátelích,“ zasměje se Haven. „To mě vychovali na sabatu čarodějnic. Byla jsem krásná upíří princezna a všichni mě milovali, uctívali a obdivovali. Bydlela jsem na přepychovým gotickým hradě a nemám tušení, jak jsem skončila tady u toho ohavnýho laminátovýho stolu s takovejma nulama, jako jste vy.“ Kývne na Damena. „A co ty?“

Damen usrkne ze svého pití, jakési měňavé červené tekutiny ve skleněné láhvi, pak se na nás na všechny tři zadívá a řekne: „V Itálii, Francii, Anglii, Španělsku, Belgii, New Yorku, New Orleansu, Oregonu, Indii, Novým Mexiku, Egyptě a ještě na pár místech mezi tím.“ Usměje se.

„Dá se říct takový ‚vojenský dítě‘.“ Haven se zasměje, udloubne cukrátkovou kukuřici a hodí ji Milesovi.

Miles si položí cukrátko na jazyk a spláchne ho hltem multivitaminu. „To tady naše přítelkyně Ever dřív bydlela v Oregonu,“ řekne, čímž si vyslouží příkrý pohled od Haven, která mě, navzdory mému nedávnému trapasu, stále považuje za největší překážku na své cestě k opravdové lásce a není jí vhod, když se ke mně jakkoliv obrátí pozornost.

Damen se mi zadívá do očí a usměje se. „Kde?“

„V Eugene,“ zamumlám a radši než na něho se soustředím na svůj sendvič, protože stejně jako ve třídě, pokaždé když promluví, je to jediný zvuk, který slyším.

A kdykoliv se setkáme očima, celá se rozehřeju.

Stačilo, aby mi zavadil nohou o nohu, a celé tělo se mi rozechvělo.

Začínám z toho vážně být mimo.

„Jak jsi skončila tady?“ Nakloní se ke mně, což ponoukne Haven k tomu, aby se k němu ještě víc přimáčkla.

Zírám na stůl a tisknu rty k sobě, což je můj obvyklý zlozvyk, když jsem nervózní. Nechce se mi mluvit o mém dřívějším životě. Nevím, proč bych měla líčit všechny ty krvavé podrobnosti. Muset vysvětlovat, že i když je to se vším všudy moje vina, že celá moje rodina zahynula, nějak jsem s tím dokázala žít. A tak nakonec jenom odtrhnu kůrku ze sendviče a řeknu: „To je dlouhá historie.“

Cítím Damenův upřený pohled – intenzivní, vřelý a povzbudivý – a jsem z toho tak nervózní, až se mi zpotí dlaně a láhev s vodou mi vyklouzne z ruky. Padá tak rychle, že ji nedokážu zachytit, nezbývá než čekat, až to chlístne.

Ale než stačí bouchnout o stůl, Damen ji chytne a podá mi ji. A já tam sedím, zírám na láhev a uhýbám před jeho pohledem, přičemž uvažuju, jestli jsem jediná, kdo si všimnul, že se pohnul tak rychle, až byl v jednu chvíli úplně rozmazaný.

Potom se Miles vyptává na New York a Haven se tak mačká k Damenovi, že mu prakticky sedí na klíně, a já se zhluboka nadechnu, dojím oběd a přesvědčím sama sebe, že se mi to jenom zdálo.

~~~

Když konečně zazvoní, všichni sebereme svoje věci a zamíříme do třídy, a jakmile je Damen mimo doslech, obrátím se ke kamarádům a zeptám se: „Jak skončil u našeho stolu?“ Pak se mě zmocní znechucení nad tím, jak pronikavě a vyčítavě zazněl můj hlas.

„Chtěl sedět ve stínu, tak jsme mu nabídli místo.“ Miles pokrčí rameny, odhodí svou láhev do popelnice na tříděný odpad a jde napřed k budově. „Nebylo v tom nic nekalýho, žádný podlý spiknutí s cílem tě ztrapnit.“

„No, klidně bych se obešla bez tý poznámky o zírání,“ řeknu, přičemž je mi jasné, že to zní směšně a přecitlivěle. Nemám v úmyslu sdělovat kamarádům, co si doopravdy myslím, protože je nechci vyvést z rovnováhy tou jedinou smysluplnou, jenomže nemilou otázkou: Proč se kluk jako Damen baví zrovna s námi?

Vážně. Při všech těch lidech na téhle škole, při všech frajerských partičkách, co jich tu je a ke kterým by se mohl přidat, proč se pro všechno na světě rozhodl přisednout si zrovna k nám – k třem největším exotům?

„Uklidni se, bral to jako srandu,“ pokrčí Miles rameny. „Kromě toho přijde dneska večer k tobě. Řek jsem mu, ať se staví kolem osmý.“

„Cože?“ Zírám na něho s otevřenou pusou a najednou se mi vybaví, jak během celého oběda Haven přemýšlela, co si vezme na sebe, zatímco Miles uvažoval, jestli bude mít čas nastříkat na sebe opalovací sprej, a teď to do sebe zapadlo.

„No, Damen podle všeho nesnáší fotbal stejně jako my, což jsme se náhodou dozvěděli během takovýho malýho výslechu, kterýmu ho Haven podrobila chvíli před tím, než jsi přišla.“ Haven se usměje a udělá pukrle, kolena v síťovaných punčocháčích se jí rozjedou do stran. „A protože je tu novej a vlastně nikoho jinýho nezná, napadlo nás, že si ho záběrem jenom pro sebe a nedáme mu šanci, aby si našel jiný kamarády.“

„Ale –“ Zarazím se, protože nevím, jak pokračovat. Vím jenom, že nechci, aby k nám Damen chodil, dneska večer, ani nikdy jindy.

„Já se objevím tak někdy po osmý,“ řekne Haven. „Sezení mi skončí do sedmi, tím pádem mám dost času stavit se doma a převlíknout se. A mimochodem, zamlouvám si, že budu sedět vedle Damena ve vířivce!“

„Tohle nemůžeš dělat!“ protestuje Miles a vztekle vrtí hlavou. „To nedovolím!“

Ona ale jenom zamává přes rameno a už poskakuje do třídy, já se otočím k Milesovi a zeptám se: „Jakýže sezení to má dneska?“

Otevře dveře do třídy a usměje se: „Pátky jsou vyhrazený chorobnýmu přejídání.“

~~~

O Haven by se dalo říct, že je závislá na anonymních terapeutických skupinách. Za tu krátkou dobu, co ji znám, docházela na skupiny o dvanácti sezeních pro alkoholiky, narkomany, lidi s kombinovanou závislostí, dlužníky, hazardní hráče, závislé na počítačích, chronické kuřáky, lidi se sociální fobií, lidi, co všechno křečkujou, a milovníky sprosťáren. Ale pokud vím, na přejídání jde dneska poprvé. Jenomže zase, při svých sto pětapadesáti centimetrech a štíhlém, pružném těle baletky z hrací skříňky Haven rozhodně nepatří k těm, kdo se přejídají. Taky není alkoholička, dlužnice, hráčka ani nic z těch dalších věcí. Jenom ji naprosto přehlížejí její sebestřední rodiče, tudíž hledá lásku a uznání všude, kde jen se jí můžou dostat.

Jako s celou tou záležitostí kolem gotiky. Není to tak, že by ji to vážně kdovíjak bralo, což je jasné už podle toho, jak vždycky poskakuje, místo aby se tajemně ploužila, a že má plakáty Joy Division pověšené na pastelově růžových stěnách ze svého nepříliš dávného baletkovského období (které následovalo krátce po období ve stylu J. Crew, když byla ještě na přípravce).

Haven jenom přišla na to, že nejrychlejší způsob, jak se ve městě plném blondýnek oblečených podle Juicy odlišit od ostatních, je oblékat se jako Princezna temnot.

Až na to, že to nefunguje tak dobře, jak doufala. Když ji poprvé takhle oblečenou uviděla máma, jenom si povzdechla, sebrala klíčky a odfrčela na pilates. A její táta zatím nepobyl doma dost dlouho na to, aby si ji vůbec mohl pořádně prohlédnout. Její mladší bráška Austin měl nahnáno, ale docela rychle se přizpůsobil. A protože většina lidí ve škole už si zvykla na všechny ty výstřelky v chování způsobené kamerami, které jsme tu vloni měli nainstalované, obvykle ji ignorují.

Já ale náhodou vím, že pod všemi těmi lebkami a bodci a deathmetalovým líčením se skrývá holka, která jenom chce být vidět, slyšet, chce, aby ji někdo měl rád a věnoval jí pozornost – což je něco, co se jejím dřívějším inkarnacím nepodařilo. Takže jestli se cítí důležitá, když se postaví před místnost plnou lidí a vymyslí si dojemnou historku o svém strastiplném boji s tou kterou závislostí, podle toho, co zrovna účastníci ten den vyplnili do přihlášky, mám snad právo ji soudit?

Ve svém dřívějším životě jsem se nestýkala s lidmi, jako je Miles a Haven. Neměla jsem nic společného s problémovými dětmi nebo podivíny nebo dětmi, ze kterých si každý utahoval. Patřila jsem k oblíbencům, kde většina z nás byla buď roztomilá, nebo sportovní, talentovaná, chytrá, bohatá, milovaná, nebo všechno to dohromady. Chodila jsem na školní plesy, měla jsem nejlepší kamarádku Rachel (která stejně jako já byla roztleskávačka), a dokonce jsem měla kluka, Brandona, který byl shodou okolností šestým klukem, kterého jsem kdy políbila (první byl Lucas, ale to jenom díky tomu, že jsem se jednou v šestce nechtěla nechat zahanbit, a věřte mi, že ti další mezi těmi dvěma stojí sotva za zmínku). Na nikoho, kdo nepatřil k naší partě, jsem sice nikdy nebyla zlá, ale nebrala jsem ho na vědomí. Tihle lidi zkrátka se mnou neměli nic společného. A tak jsem dělala, jako by byli neviditelní.

Ale teď jsem taky jednou z těch neviděných. Zjistila jsem to ten den, kdy mě Rachel a Brandon navštívili v nemocnici. Navenek se chovali hrozně mile a povzbudivě, ale uvnitř jejich myšlenky vypovídaly něco docela jiného. Děsily je plastové pytlíčky, ze kterých mi do žil ukapávaly nějaké roztoky, moje řezné rány a podlitiny, moje zasádrované končetiny. Netěšilo je, co se stalo, litovali mě za to všechno, co jsem ztratila, ale zatímco se snažili necivět na kostrbatou rudou jizvu na mém čele, ze všeho nejvíc si přáli utéct pryč.

A já se dívala, jak se jim překrývají rozvířené aury, splývají ve stejnou mdlou hněď, a věděla jsem, že se mi vzdalují a vzájemně se sbližují.

A tak jsem první den na škole Bay View ani neztrácela čas obvyklými ponižujícími rituály ve stylu partičky Stacie a Honor a zaměřila jsem se rovnou na Milese a Haven, dva vyvržence, kteří přijali moje přátelství, aniž by se moc vyptávali. A i když navenek patrně působíme pěkně divně, pravda je, že nevím, co bych si bez nich počala. Jejich přátelství je jedna z toho mála dobrých věcí v mém životě. Díky jejich přátelství se zase cítím skoro normální.

A přesně to je taky důvod, proč se musím držet dál od Damena. Protože jeho schopnost elektrizovat mi kůži pouhým dotekem a umlčet svět svým hlasem je nebezpečné pokušení, kterému musím odolat.

Nechci riskovat, že si pošramotím přátelství s Haven.

A nemůžu riskovat přílišnou blízkost.

Šest

I když chodíme s Damenem na dva stejné předměty, sedíme spolu jenom při angličtině. Takže mě osloví, až když si po výtvarce, která je šestou hodinu, sklidím pomůcky a chystám se vyjít ze třídy.

Doběhne mě a přidrží mi dveře, přičemž já se plížím pryč, oči přišpendlené k zemi, zaujatá myšlenkou, jak ho odradit.

„Tví kamarádi mě pozvali, abych se dneska večer stavil,“ řekne a srovná se mnou krok. „Ale já to nestihnu.“

„Aha!“ vyhrknu nepřipraveně a jen lituju, že jsem se prozradila tónem, který zněl radostně. „Totiž, určitě ne?“ snažím se mluvit víc potichu, přizpůsobit hlas situaci, jako bych opravdu chtěla, aby přišel na návštěvu, i když už je pozdě.

Upírá na mě zrak, oči mu pobaveně svítí. „Jo, vím to jistě. Uvidíme se v pondělí,“ prohlásí, zrychlí krok a zamíří ke svému autu, které stojí v červené zóně a motor mu přede, což je hodně zvláštní.

Když dojdu ke své miatě, čeká na mě Miles, ruce založené na prsou, oči přimhouřené, typický úšklebek jasně odrážející jeho rozmrzelost. „Radši mi rovnou prozraď, co se to tam mezi vámi odehrálo, protože to nevypadalo dobře,“ řekne a vklouzne do auta, zatímco si otevírám na své straně.

„Zrušil návštěvu. Tvrdil, že to nestihne,“ pokrčím rameny, zařadím zpátečku a kouknu přes rameno.

„Ale cos řekla ty, že to zrušil?“ Upírá na mě naštvaný pohled.

„Nic.“

Ještě víc se zašklebí.

„Vážně, já za to nemůžu, že máš zkaženej večer.“ Vyjedu z parkoviště a na ulici, ale když ucítím, jak na mě Miles pořád zírá, zeptám se: „Co je?“

„Nic.“ Povytáhne obočí a zadívá se z okna, a třebaže vím, co si myslí, radši se soustředím na řízení. Jenomže pak se ke mně pochopitelně otočí a řekne: „Tak dobře, ale slib, že se nenaštveš.“

Zavřu oči a povzdechnu si. A jsme u toho.

„Já jenom, že – vůbec tě nechápu. Prostě nic kolem tebe nedává smysl.“

Zhluboka se nadechnu a nehodlám na to reagovat. Hlavně proto, že patrně bude hůř.

„Tak zaprvé, jsi naprosto úchvatná, fantastická kočka – teda aspoň bys mohla bejt, jenomže se to fakt těžko pozná, když se věčně schováváš pod těma ohavnejma vytahanejma kapucama. Teda, nerad to říkám, Ever, ale celej ten komplet je naprosto zoufalej, jako převlek za bezdomovce, a v tomhle směru bychom si, myslím, neměli nic zastírat. A taky, mrzí mě, že se to máš dozvědět zrovna ode mě, ale dělat všechno pro to, aby ses vyhnula naprosto úchvatnýmu novýmu klukovi, kterej po tobě zjevně jede, to je fakt divný.“

Zarazí se a věnuje mi povzbudivý pohled, a já se obrním proti tomu, co bude následovat.

„Pokud ovšem – samozřejmě – nejsi homosexuální.“

Zahnu doprava a vydechnu, patrně vůbec poprvé vděčná za svoje jasnovidné schopnosti, protože mi rozhodně pomohly tu ránu zmírnit.

„Protože jestli jsi, je to naprostá paráda,“ pokračuje Miles. „Chci říct, samozřejmě, protože já jsem gay, a nehodlám tě diskriminovat nebo co, jasný?“ Zasměje se, takovým trochu nervózním smíchem, jako že se pohybujeme po neprobádaném území.

Já ale jenom dupnu na brzdu a zavrtím hlavou. „To, že se nezajímám o Damena, ještě neznamená, že jsem lesba,“ řeknu a uvědomím si, že to znělo daleko ublíženěji, než jsem chtěla. „Jestli tě někdo přitahuje, to záleží na spoustě dalších věcí kromě vzhledu, víš?“

Jako je třeba hřejivý rozechvívající dotek, hluboké žhnoucí oči a svůdný hlas, který dokáže umlčet svět –

„Je to kvůli Haven?“ zeptá se, protože mi moje vysvětlení nezbaštil.

„Ne.“ Sevřu volant a úpěnlivě sleduju semafor, snažím se ho silou vůle přimět, aby přeskočil z červené na zelenou, abych mohla Milese vysadit a mít tohle všechno z krku.

Ale vím, že jsem odpověděla moc rychle, když pokračuje: „Ha! Já to věděl! Je to kvůli Haven, protože si ho zamluvila. Nedokážu pochopit, že to můžeš brát vážně! Totiž, uvědomuješ ty si vůbec, že se vzdáváš příležitosti přijít o panenství s největším borcem na škole, možná dokonce na planetě, jenom proto, že si ho Haven zamluvila?“

„To je absurdní,“ zamumlám a zavrtím hlavou, načež odbočím do jeho ulice, zajedu na příjezdovou cestu a zaparkuju.

„Co? Ty nejsi panna?“ Usmívá se, zjevně se tím vším ohromně baví. „Jak to, že to nevím?“

Obrátím oči v sloup a proti své vůli se musím smát.

Chvíli se na mě dívá, potom popadne svoje knížky a zamíří k domu, pak se ještě otočí, jen aby řekl: „Doufám, že Haven ocení, jaká jsi dobrá kamarádka.“

~~~

Jak to tak dopadá, páteční večer se nekonal. Tedy ne večer jako takový, jenom naše plány. Částečně proto, že Havenin bráška Austin onemocněl a kromě ní nebyl po ruce nikdo jiný, kdo by se o něj postaral, a částečně proto, že Milese vytáhl jeho sportumilovný táta na fotbalový zápas a přinutil ho navléknout na sebe barvy jeho týmu a dělat, že ho to zajímá. A jakmile se Sabine dozvěděla, že budu doma sama, odešla dřív z práce a nabídla mi, že mě vezme na večeři.

Protože vím, že neschvaluje moji zálibu v kapucích a džínsech, a protože ji chci potěšit po tom všem, co pro mě udělala, natáhnu na sebe takové krásné modré šaty, které mi nedávno koupila, vklouznu nohama do lodiček, které mi k nim pořídila, máznu si trochu rtěnky (pozůstatek z mého bývalého života, kdy mi na takových věcech záleželo), přendám si potřebné věci z báglíku do kovově lesklého psaníčka, které se hodí k šatům, a obvyklý ohon nahradím rozpuštěnými vlnami.

A právě když se chystám vyjít ze dveří, najednou se za mnou zjeví Riley a řekne: „Už bylo na čase, aby ses začala oblíkat jako holka.“

Divže nevyletím z kůže.

„Boha, vyděsilas mě k smrti!“ zašeptám a zavřu dveře, aby mě neslyšela Sabine.

„Já vím,“ směje se. „Kam se to chystáš?“

„Do nějaký restaurace, která se jmenuje Stonehill Tavern. Je to v hotelu St. Regis,“ řeknu a srdce mi ještě buší od toho, jak na mě vybafla.

Povytáhne obočí a pokývá hlavou: „Hogofogo.“

„Jak to můžeš vědět?“ Zkoumavě si ji prohlížím a uvažuju, jestli tam snad byla. Totiž, ne že by mi někdy říkala, kde tráví svůj volný čas.

„Já vím spoustu věcí,“ zasměje se. „Daleko víc než ty.“ Skočí mi na postel a přerovná si polštáře, než se opře.

„No, s tím toho asi moc nenadělám, co?“ odseknu naštvaně, když vidím, že má na sobě úplně stejné šaty a boty jako já. Až na to, že jelikož je o čtyři roky mladší a o dost menší, vypadá, jako by si hrála na parádnici.

„Ale vážně, měla by ses takhle oblíkat častějc. Protože, děsně nerada to říkám, ale tvůj obvyklej vzhled ti hrozně nesvědčí. Nebo myslíš, že by si s tebou Brandon někdy začal, kdyby ses oblíkala takhle?“ Přehodí si nohu přes nohu a zírá na mě v tak uvolněné póze, jakou jen člověk, živý či mrtvý, může zaujmout. „Když už jsme u toho, vědělas, že teď chodí s Rachel? Jo, už jsou spolu pět měsíců. To je vlastně ještě dýl, než jste spolu byli vy dva, ne?“

Semknu rty a podupávám nohou o podlahu, přitom si přeříkávám svou obvyklou mantru: Nenech se od ní zdeptat. Nenech se od ní –

„A boha, nebudeš tomu věřit, ale málem do toho práskli! Vážně, odešli dřív z absolventskýho plesu, měli to předem naplánovaný, ale pak – no…“ Udělá pauzu a zasměje se. „Vím, že bych tohle nejspíš neměla znovu vykládat, ale řekněme zkrátka, že Brandon udělal něco fakt politováníhodnýho a naprosto trapnýho, což byla nakonec ta zásadní věc, která jim zkazila náladu. Asi bys to musela vidět, ale fikám ti, že to bylo k popukání. Totiž, nevykládej si to špatně, stejská se mu po tobě a vůbec, dokonce ji omylem jednou dvakrát oslovil tvým jménem, ale jak se říká, život jde dál, chápeš?“

Zhluboka se nadechnu a přimhouřím oči, sleduju, jak se rozvaluje na mojí posteli jako Kleopatra na nosítkách, kritizuje můj život, můj vzhled, v podstatě všechno, co se mnou nějak souvisí, zásobuje mě novinkami o dřívějších kamarádech, o které jsem se jí neprosila, jako nějaká předpubertální kapacita.

Musí to být fajn, zaskočit sem, kdykoliv se ti zachce, a nemuset tady zalézat do zákopů a dělat všechnu tu špinavou práci jako my ostatní!

A najednou jsem tak otrávená jejími krátkými návštěvami, které nejsou než opentlená přepadení, tolik si přeju, aby mi dala pokoj a nechala mě, ať si žiju aspoň to, co mi zbylo z mého mizerného života, bez nekonečného proudu jejích spratkovitých komentářů, že se jí podívám zpříma do očí a řeknu: „A co ty, nemáš být ve škole pro anděly? Nebo tě snad vyloučili, protože tak zlobíš?“

Vrhne na mě zlostný pohled, oči nakvašeně přimhouřené do úzkých štěrbinek, když vtom Sabine zaklepe na dveře a zeptá se: „Jsi hotová?“

Zírám na Riley, ponoukám ji očima, aby udělala nějakou pitomost, něco, čím by upozornila Sabine, že se tu dějí vyloženě podivné věci.

Ona se ale jenom sladce usměje, prohodí: „Máma s tátou tě pozdravujou,“ a vzápětí zmizí.

Sedm

Cestou do restaurace nedokážu myslet na nic jiného než na Riley, její jízlivou poznámku a jaká děsná hrubost to od ní byla, takhle to utrousit a zmizet. Vždyť jsem ji pořád prosila, aby mi řekla o rodičích, celou tu dobu jsem škemrala třeba jen o pidizprávičku. Ale místo toho, aby mě uspokojila a řekla mi, co potřebuju vědět, je hned nedůtklivá, chová se hrozně tajnůstkářsky a odmítá vysvětlit, proč se pořád ještě neobjevili.

Člověk by si myslel, že když je někdo mrtvý, mohlo by to mít za následek, že bude trochu hodnější, trochu laskavější. Ale ne tak Riley. Je to stejný spratek, je stejně rozmazlená a příšerná, jako bývala, když byla živá.

Sabine nechá auto portýrovi a jdeme dovnitř. A v momentě, kdy uvidím obrovskou mramorovou vstupní halu, obří květinové dekorace a úchvatný výhled na oceán, zalituju všeho, co mě právě napadalo. Riley měla pravdu. Je to tady vážně hogofogo. Velkolepé, extra hogofogo. Prostě místo, kam si člověk dovede někoho, s kým randí – ne nevrlou neteř.

Hosteska nás zavede ke stolu s ubrusem, který zdobí mihotavé svíčky a slánka s pepřenkou ve tvaru stříbrných kamínků, a když se posadím na svoje místo a rozhlédnu se po místnosti, skoro nemůžu uvěřit, jak je to tam kouzelné. Hlavně ve srovnání s restauracemi, na jaké jsem zvyklá.

Ale jakmile si tohle pomyslím, přinutím se, abych toho zase nechala. Nemá cenu zkoumat fotky z před a po, znovu projíždět klip o tom, jak to bývalo, který mám uložený v mozku. Ačkoliv někdy, když jsem se Sabine, je těžké nesrovnávat. To, že je tátovo dvojče, funguje jako věčná připomínka.

Objedná si červené víno a pro mě nějaké nealko, potom si projdeme jídelní lístky a vybereme si jídlo. A jakmile je číšnice pryč, Sabine si shrne za ucho blonďaté vlasy, které má zastřižené ve výšce brady, zdvořile se usměje a zeptá se: „Tak jak to jde? Škola? Kamarádi? Všechno v pohodě?“

Mám svoji tetu moc ráda, abyste si to špatně nevykládali, a jsem jí vděčná za všechno, co pro mě udělala. Ale to, že dokáže zvládnout porotu složenou z dvanácti chlapů, ještě neznamená, že jí jdou nezávazné konverzace. Přesto se na ni podívám a řeknu: „Jo, všechno v pohodě.“ Jasně, asi taky nejsem na nezávaznou konverzaci zrovna expert.

Položí mi ruku na předloktí, aby řekla ještě něco, ale než vůbec vypustí slovo, už jsem na nohou a moje místo je prázdné.

„Hned jsem zpátky,“ zamumlám a málem se přerazím o svou židli, jak se ženu zpátky tam, odkud jsme přišly, ani se neobtěžuju, abych se zastavila a nechala se nasměrovat, protože servírka, o kterou jsem se zrovna otřela, na mě jenom mrkla a zapochybovala, že stihnu vyběhnout včas ze dveří a doběhnout dlouhou chodbou.

Mířím směrem, kam mě nevědomky poslala, chodbou plnou zrcadel – obrovských zrcadel v pozlacených rámech, seřazených v jedné řadě. A protože je pátek, hotel je plný svatebčanů ze svatby, která se, podle toho, co vidím, nikdy neměla konat.

Protáhne se kolem mě skupina lidí, jejich aury víří energií živenou alkoholem, která je tak vyšinutá, že to má vliv i na mě, motá se mi z toho hlava a je mi špatně od žaludku a jsem tak mimo, že když se podívám do zrcadel, spatřím dlouhou řadu Damenů, kteří mi pohled oplácejí.

Dopotácím se na záchod, sevřu rukama mramorový pult a snažím se popadnout dech. V usilovné snaze soustředit se na orchideje v květináčích, voňavá tekutá mýdla a hromádku froté ručníků poskládaných na velkém porcelánovém tácu začínám být klidnější, soustředěnější, víc se ovládám.

Nejspíš jsem si už tak zvykla na všechnu tu náhodnou energii, na kterou narážím, kamkoliv se hnu, že jsem zapomněla, jak zničující může být, když klesne moje obranyschopnost a iPod nechám doma. Ale ta šupa, kterou jsem dostala, když mi Sabine položila dlaň na ruku, překypovala tak závratnou osamělostí, takovým tichým smutkem, že to bylo jako rána pěstí do břicha.

Zvlášť když jsem si uvědomila, že je to moje vina.

Sabine je osamělá způsobem, který jsem se snažila přehlížet. Protože i když žijeme spolu, prostě se moc často nevídáme. Ona je většinou v práci, já většinou ve škole a večery a víkendy trávím zalezlá ve svém pokoji nebo venku s kamarády. Asi někdy zapomínám, že nejsem jediná, komu někdo chybí. Vzala si mě sice k sobě a snaží se mi pomoct, ale pořád se cítí tak sama a prázdná jako ten den, kdy se to stalo.

Hrozně moc bych jí chtěla vyjít vstříc, hrozně moc bych jí chtěla ulehčit její bolest, jenže prostě nemůžu. Jsem na to moc zničená, moc divná. Jsem magor, který slyší myšlenky a povídá si s mrtvými. A nemůžu riskovat, že se na to přijde, nemůžu si dovolit moc se k někomu přiblížit, ke komukoliv, ani k ní ne. To nejlepší, co můžu udělat, je prostě prolézt střední školu, abych mohla odejít na univerzitu, a ona se mohla vrátit ke svému starému způsobu života. Pak se třeba bude moct dát dohromady s tím chlápkem, který pracuje ve stejné budově jako ona. S tím, kterého ještě ani nezná. S tím, jehož tvář jsem uviděla, sotva se dlaní dotkla mojí ruky.

Prohrábnu si vlasy rukou, znovu přetřu rty rtěnkou a zamířím zpátky ke stolu, odhodlaná trochu víc se snažit, aby se Sabine cítila líp, aniž bych přitom dala v sázku svoje tajemství. A když vklouznu zpátky na svoje místo, usrknu ze skleničky a s úsměvem řeknu: „Jsem v pohodě. Vážně.“ Přikývnu, aby tomu uvěřila, načež dodám: „Tak mi něco pověz, máte v práci nějaké zajímavé případy? Pracují u vás fešáci?“

~~~

Po večeři čekám venku, než Sabine vystojí frontu, aby zaplatila portýrovi. A jsem tak zabraná do dramatu, které se přede mnou odvíjí mezi nastávající nevěstou a její „čestnou“ družičkou, že doslova nadskočím, když ucítím na rukávu něčí dlaň.

„Eh, ahoj,“ vyhrknu a celé tělo se mi prohřeje a rozechvěje v okamžiku, kdy se setkáme pohledem.

„Vypadáš úžasně,“ řekne Damen a přejede mě očima od šatů až k botám, než se mi znovu podívá do očí. „Málem jsem tě nepoznal bez té kapuci,“ usměje se. „Povedla se večeře?“

Kývnu a jsem tak nervózní, až se divím, že jsem se na to vůbec zmohla.

„Viděl jsem tě v hale. Býval bych tě pozdravil, ale zdálo se, že hrozně spěcháš.“

Zírám na něho a nechápu, co tady dělá, úplně sám, v tomhle luxusním hotelu, v pátek večer. Na sobě má tmavý vlněný blejzr, černou košili s rozhalenkou, značkové džínsy a ty holínky – oblečení, které se zdá přehnaně elegantní pro kluka jeho věku, a přece to vypadá, že mu přesně sedne.

„Mám přespolní návštěvu,“ prohlásí, čímž odpoví na otázku, kterou jsem mu ještě nepoložila.

A zrovna když přemýšlím, co ještě říct, objeví se Sabine. A zatímco si potřásají rukama, řeknu: „Ehm, jsme s Damenem spolužáci.“

Damen je ten, kvůli komu se mi potí dlaně, žaludek se mi svírá, a kdo je v podstatě tím jediným, na co dokážu myslet!

„Nedávno se přistěhoval z Nového Mexika,“ dodám v naději, že to postačí, než přijede auto.

„Odkud z Nového Mexika?“ zeptá se Sabine. A když se usměje, nemůžu se ubránit úvahám, jestli ji zaplavuje stejně báječný pocit jako mě.

„Ze Santa Fe,“ odpoví Damen.

„Ach, tam je prý krásně. Vždycky jsem se tam chtěla podívat.“

„Sabine je advokátka, hodně pracuje,“ zamumlám s pohledem upřeným směrem, odkud má přijet auto, už za pouhých deset, devět, osm, se –

„Jedeme domů, ale upřímně vás zvu, abyste se k nám připojil,“ nabídne mu.

V panice na ni zůstanu zírat s otevřenou pusou, nechápu, že jsem takový vývoj včas nevytušila. Pak mrknu na Damena a modlím se, aby odmítl, když vtom už říká: „Díky, ale budu se muset vydat zpátky.“

Ukáže palcem přes rameno a já očima sleduju směr, který naznačil, až se zastavím u neskutečně skvostné zrzky, oblečené v superodvážných černých šatech a páskových střevících na vysokých podpatcích.

Kráska se na mě usměje, ale není v tom stopa vlídnosti. Růžově nalíčené rty se jenom mírně nadzvednou a prohnou, zatímco její oči jsou příliš vzdálené, moc daleko na to, aby se v nich dalo číst. Nicméně na jejím výrazu je něco, snad je to sklonem její brady, co je tak znatelně výsměšné, jako by pohled na nás, jak tam tak spolu stojíme, byl téměř k popukání.

Otočím se tváří zpátky k němu a poleká mě, když zjistím, jak je hrozně blízko, rty vlhké a pootevřené, pouhé centimetry od mých rtů. Potom mi zlehka přejede prsty po tváři a zpoza ucha mi vytáhne červený tulipán.

Pak vím už jenom to, jak tam stojím sama, zatímco on míří zpátky dovnitř se svojí přítelkyní.

A já zírám na tulipán, dotknu se jeho voskově červených okvětních plátků a žasnu, kde se asi tak mohl vzít – zvlášť když od jara už uplynula dvě roční období.

Až později, teprve když jsem sama ve svém pokoji, si uvědomím, že ani ta zrzka neměla auru.

~~~

Musela jsem spát opravdu tvrdě, protože ve chvíli, kdy zaslechnu, jak mi někdo chodí po pokoji, cítím se tak grogy a mimo, že ani neotevřu oči.

„Riley?“ zamumlám. „To jsi ty?“ Ale když neodpoví, je mi jasné, že zas provádí svoje obvyklé taškařice. A protože jsem na hrátky moc unavená, popadnu svůj druhý polštář a přetáhnu si ho přes hlavu.

Ale když ji znova zaslechnu, řeknu: „Poslouchej, Riley, jsem úplně hotová, jasný? Je mi líto, jestli jsem na tebe byla protivná, a je mi líto, jestli jsem tě naštvala, ale vážně nemám chuť tohle provádět v –“ Nadzvednu polštář a zamžourám na budík. „Ve tři čtvrtě na čtyři ráno. Takže co kdyby ses prostě vrátila někam tam, kam to chodíš, a nechala si to na nějakou normální hodinu, co? Dokonce můžeš přijít v těch šatech, co jsem měla na absolventským večírku po osmý třídě, a já neřeknu ani slovo, čestný skautský.“

Jenomže potíž je v tom, že když tohle všechno ze sebe vysypu, jsem dokonale vzhůru. A tak odhodím polštář a vrhnu zlostný pohled na její přízračnou postavu usazenou na židli u mého psacího stolu, přičemž uvažuju, co mohla mít tak důležitého, že to nepočká do rána.

„Už jsem se ti omluvila, jasný? Co víc ještě chceš?“

„Ty mě vidíš?“ zeptá se a odstrčí židli od stolu.

„Jasně, že tě vidím –“ Vtom se zarazím v půlce věty, když mi dojde, že to není její hlas.

Osm

Vídám mrtvé lidi. V jednom kuse. Na ulici, na pláži, v obchoďácích, v restauracích, procházejí se chodbami ve škole, stojí ve frontě na poště, čekají v čekárně u doktora, i když u zubaře nikdy. Ale na rozdíl od duchů, jaké vidíte v televizi a ve filmech, mě neobtěžují, nechtějí, abych jim pomohla, nezastaví se a nepoklábosí. Většinou se jen usmějí a zamávají, když si uvědomí, že jsou vidět. Tak jako většina lidí jsou rádi, když si jich někdo všimne.

Ale ten hlas v mém pokoji rozhodně nepatřil duchovi. A taky to nebyla Riley. Hlas v mém pokoji patřil Damenovi.

A proto vím, že se mi to zdálo.

„Ahoj.“ Usměje se a zasune se na svoje místo pár vteřin po zvonění, ale protože je to hodina pana Robinse, vyjde to nastejno, jako by přišel brzy.

Kývnu a doufám, že působím ležérně, nezaujatě a jako že mě ani za mák nezajímá. Snad se mi podaří skrýt skutečnost, že už jsem došla tak daleko, až se mi o něm zdá.

„Tvoje teta působí sympaticky.“ Dívá se na mě a přitom ťuká koncem tužky o lavici, takže se ozývá nepřetržité cvakání cvak cvak cvak, které mě vyloženě přivádí k šílenství.

„Jo, je skvělá,“ zamumlám a v duchu proklínám pana Robinse, že se zašívá na školním záchodě, a přeju si, aby už schoval placatici a šel do práce.

„Já taky nežiju se svojí rodinou,“ řekne Damen a jeho hlas utiší třídu, utiší moje myšlenky, zatímco točí perem na špičce prstu, krouží jím kolem dokola, aniž by jedinkrát zakolísal.

Semknu rty a pohrávám si s iPodem ve své tajné kapsičce, uvažuju přitom, jak moc nezdvořile by to působilo, kdybych si ho zapnula a odstřihla i jeho.

„Trhnul jsem se,“ dodá.

„Vážně?“ zeptám se, přestože jsem byla pevně odhodlaná omezit naši konverzaci na absolutní minimum. Jenomže jsem ještě nepotkala nikoho, kdo by se trhnul od rodiny, a vždycky mi připadalo, že to zní hrozně osaměle a smutně. Třebaže podle jeho auta, jeho oblečení a romantických pátečních večerů v hotelu St. Regis na tom patrně nebude špatně.

„Vážně.“ Přikývne. Ve chvíli, kdy přestane mluvit, uslyším zesílený šepot Stacie a Honor, které mi nadávají do ujeťaček a pár dalších, mnohem horších věcí. Pak ho sleduju, když vyhodí pero do vzduchu a usmívá se, zatímco pero udělá sérii pomalých, pozvolných osmiček, načež mu zase hezky přistane zpátky na prstu. „A kde máš teda rodiče?“ zeptá se.

A je to hrozně divné, jak všechen ten hluk vždycky utichne a zase začne, začne a utichne, jako v nějaké popletené hře s hudbou a židlemi. Jako ve hře, kde já vždycky zůstanu stát. Kde já vždycky vypadávám.

„Cože?“ Přimhouřím oči, protože pohled na Damenovu kouzelnou propisku, která se teď vznáší mezi námi, mě rozptyluje. Honor si zatím dělá legraci z mého oblečení a její kluk předstírá, že s ní souhlasí, i když v duchu ho napadá, že by se někdy mohla oblíkat jako já. A já mám z toho všeho chuť nasadit si kapuci, pustit iPod na plné pecky a všechno to přehlušit. Všechno. Včetně Damena.

Hlavně Damena.

„Kde bydlí tví rodiče?“ zeptá se.

Zavřu oči, když mluví – ticho, přesladké ticho, na těch pár pomíjivých vteřin. Pak je zas otevřu a zpříma se na něj podívám. „Jsou mrtví,“ řeknu, zrovna když vchází pan Robins.

~~~

„Omlouvám se.“

Damen se na mě upřeně dívá přes jídelní stůl a já bedlivě zkoumám okolí. Nemůžu se dočkat, až se objeví Haven a Miles. Zrovna jsem otevřela krabičku s obědem a našla v ní jeden červený tulipán, smáčknutý mezi sendvičem a brambůrkami – tulipán! Úplně stejný jako ten z pátečního večera. A i když netuším, jak to udělal, vím jistě, že v tom má prsty Damen. Ale nevadí mi ani tak jeho podivné kouzelnické triky, jako způsob, jak se na mě dívá, jak se mnou mluví, jak ve mně vyvolává pocit, že –

„Kvůli tvým rodičům. Neuvědomil jsem si…“

Mám oči sklopené ke svému džusu, otáčím víčkem sem a tam, tam a sem a přeju si, aby toho nechal. „Nerada o tom mluvím,“ pokrčím rameny.

„Vím, jaké to je, ztratit lidi, které miluješ,“ zašeptá, natáhne se přes stůl a položí mi dlaň na ruku a mě prostoupí tak příjemný a hřejivý pocit, pocit takového klidu – že zavřu oči a dovolím to. Dovolím sama sobě vychutnat si mír, který z toho doteku pramení. Vděčná, že slyším, co říká, a ne co si myslí. Jako každá průměrná holka – s klukem, který je hodně nad průměrem.

„Ehm, promiňte.“

Otevřu oči a zjistím, že se o hranu stolu opírá Haven, žluté oči přimhouřené a upřené na naše ruce. „Hrozně nerada vás ruším.“

Odtáhnu se a zastrčím ruku do kapsy, jako by to bylo něco ostudného, co nikdo nemusí vidět. Mám chuť jí vysvětlit, že to, co viděla, nic nebylo, že to nic neznamenalo, i když vím, že to není dobrý nápad. „Kde je Miles?“ zeptám se nakonec, protože mě nenapadá, co jiného říct.

Protočí panenky a sedne si vedle Damena, nepřátelské myšlenky jí mění auru z jasně žluté do temně červené. „Miles textuje svýmu nejnovějšímu internetovýmu objevu, tvrdymladybimbas307,“ řekne a uhne přede mnou pohledem, soustředěná na svůj košíček. Pak se zadívá na Damena a dodá: „Tak jakej jste měli kdo víkend?“

Vím, že to vlastně nemyslí na mě, a tak pokrčím rameny a dívám se, jak oťukává polevu špičkou jazyka a jako obvykle ji na zkoušku olízne, i když jsem ještě nezažila, že by nějakou zamítla. A podívám se na Damena a zarazí mě, když vidím, že taky krčí rameny, protože podle toho, co jsem viděla, měl pochystáno na mnohem lepší víkend než já.

„No, jak jste si patrně domysleli, můj páteční večer stál za prd. Fakt paráda. Většinou jsem ho strávila uklízením Austinova blití, protože hospodyně byla ve Vegas a rodiče se neuráčili přijít domů, ať už byli po kdovíjakejch čertech! Ale sobota mi to vrchovatě vynahradila. To byla fakt jízda! Vážně to byl zatím snad nejlepší večer mýho života. A rozhodně bych vás lidi pozvala, kdyby to nebylo tak totálně na poslední chvíli.“ Pokývá hlavou, zase aniž by mě uznala za hodnou pohledu.

„Kdes byla?“ zeptám se a snažím se, aby to znělo nezaujatě, ačkoliv jsem právě v duchu uviděla temný podnik, z kterého jde strach.

„V takovým děsivě úžasným klubu, do kterýho mě vzala jedna holka z naší skupiny.“

„Z jaký skupiny?“ Usrknu ze svojí vody.

„V pátek jsou kombinovaný závislosti,“ usměje se. „No nic, tak teda tahle holka, Evangeline, je prostě těžkej kalibr. Je to, čemu se říká dárce.“

„Kdo čemu říká dárce?“ zeptá se Miles, položí svůj Sidekick na stůl a sedne si vedle mě.

„Kombinovanejm závislákům,“ řeknu, aby byl v obraze.

Haven protočí panenky. „Ne, těm ne, upírům. Dárce je někdo, kdo dovoluje jinejm upírům, aby se z něj živili. No, víte, jako sáli mu krev a tak, zatímco já jsem někdo, komu se říká štěně, protože mě jenom baví chodit s nimi. Nenechávám nikoho sát. Teda, aspoň zatím.“ Zasměje se.

„S kým tě baví chodit?“ zeptá se Miles, vezme Sidekick a projíždí si zprávy.

„S upírama! Ježkovy zraky, zkus chvíli udržet pozornost. Zkrátka, říkala jsem, že tahle dárcovská zajda od kombinovanejch, Evangeline, což, mimochodem, je její upíří jméno, ne její pravý jméno –“

„Lidi maj upíří jména?“ zeptá se Miles a položí si telefon na stůl, aby na něj pořád mohl koukat.

„Jasně.“ Haven pokývá hlavou a zaboří prst hluboko do polevy, pak si olízne jeho špičku.

„Má to bejt krycí jméno? Něco jako jméno tvýho prvního křečka v dětství plus jméno matky za svobodna? Protože v tom případě jsem Princezna Slavinová, pěkně děkuju,“ usměje se Miles.

Haven si povzdechne a snaží se neztrácet trpělivost. „Uf, ne. Nic takovýho. Chápej, upíří jméno je vážná věc. A já si na rozdíl od většiny lidí svoje jméno nemusím měnit, protože Haven je prostě organický upíří jméno, stoprocentně přirozený, bez dochucovadel a konzervačních látek,“ zasměje se. „Říkala jsem vám, že jsem Princezna temnot! No nic, šly jsme tady do toho klubu někde nahoře v L.A., kterej se jmenuje Nocturnal, nebo tak nějak.“

„Nocturne,“ poznamená Damen, sevře láhev se svým pitím a soustředěně se jí podívá do očí.

Haven odloží košíček a zatleská. „Ty jo! Konečně se u tohohle stolu našel správnej frajer.“

„A narazilas tam na nějaké nesmrtelné?“ zeptá se s pohledem pořád ještě upřeným na ni.

„Na tuny! Bylo narváno. Byl tam dokonce VIP sál pro sabat čarodějnic, kam jsem se prostě nakvartýrovala a upíchla se na krevním baru.“

„Zajímali se, jestli jsi plnoletá?“ zeptá se Miles a prsty mu lítají po klávesnici Sidekicku, protože se účastní dvou rozhovorů naráz.

„Jen si dělejte srandu, ale říkám vám, že to byla naprostá paráda. Dokonce i potom, co se na mě Evangeline tak trochu vykašlala kvůli nějakýmu klukovi, co tam potkala. Nakonec jsem se seznámila s jinou holkou, která byla ještě víc v pohodě a která se, mimochodem, taky nedávno přistěhovala. Takže se asi začneme vídat a tak.“

„Takže s námi končíš?“ Miles na ni v hraném zděšení zírá s otevřenou pusou.

Haven protočí panenky. „No jo, jasně. Jenom to prostě určitě bylo lepší, než jak jste strávili sobotní večer vy tady – teda ty, Damene, možná ne, protože ty v těchhle věcech, zdá se, jedeš, ale rozhodně tihle dva,“ řekne a ukáže na mě a na Milese.

„A jakej byl zápas?“ šťouchnu loktem do Milese ve snaze přimět ho, aby se věnoval zase chvíli nám, a ne svému elektronickému příteli.

„Vím jenom, že tam bylo až moc týmovýho ducha, někdo vyhrál, někdo prohrál a já jsem většinu času strávil na záchodě a psal jsem si textovky s tímhle klukem, kterej je zjevně jeden velkej lhář!“ Zavrtí hlavou a ukáže nám displej. „Podívejte, tady!“ Zabodne do displeje prst. „Celej víkend jsem se z něj snažil dostat fotku, protože v žádným případě nejdu na rande, dokud si neudělám solidní obrázek. A on mi pošle tohle. Pitomej falešnej pozér!“

Mžourám na tu podobenku, přičemž moc nechápu, co ho tak štve. „Jak víš, že to není on?“ zeptám se a kouknu po Milesovi.

A pak Damen řekne: „Protože to jsem já.“

Devět

Damen podle všeho chvíli dělal v modelingu, ještě když bydlel v New Yorku, a proto tam visí jeho fotka, vznáší se v kyberprostoru a je jen otázkou času, kdy si ji někdo stáhne a prohlásí za svou.

Posílali jsme si ji dokola a pořádně jsme se nad celou tou podivnou shodou okolností nasmáli, ale přece je tu jedna věc, přes kterou se tak docela nedokážu přenést: jestliže se Damen zrovna přistěhoval z Nového Mexika a ne z New Yorku, hm, neměl by v tom případě vypadat na té fotce o trochu mladší? Nenapadá mě totiž nikdo, kdo v sedmnácti vypadá úplně stejně, jako vypadal ve čtrnácti nebo i v patnácti, a přece, Damen na té podobence v Milesově Sidekicku vypadal úplně stejně, jako vypadá teď.

A to prostě vůbec nedává smysl.

~~~

Když dorazím na výtvarku, jdu rovnou ke skříni s potřebami, popadnu všechny svoje věci a namířím si to ke svému stojanu, přičemž odmítám jakkoliv reagovat na skutečnost, že Damen je rozložený hned vedle mě. Jenom se zhluboka nadechnu a věnuju se zapínání knoflíků na svém pracovním plášti a vybírání štětce, tu a tam se přitom kradmo podívám na jeho plátno a snažím se necivět na to rozmalované mistrovské dílo – vážně dokonalé provedení Picassovy Ženy se žlutými vlasy.

Naším zadáním je napodobit někoho z velkých mistrů, vybrat si jeden z veleznámých obrazů a pokusit se ho vytvořit znovu. A mě nějak napadlo, že takové ty Van Goghovy jednoduché kudrlinky budou jistota, napodobit je bude hračka, získám lacino jedničku. Ale podle toho, jak vypadají moje chaotické, zbrklé tahy, jsem to naprosto podcenila. A teď už jsem s tím moc daleko, už to nejspíš nezachráním. A netuším, co mám dělat.

Od chvíle, co jsem se stala jasnovidkou, se nepotřebuju učit. Dokonce nepotřebuju ani číst. Stačí mi položit ruce na knihu, a příběh mi naskočí v hlavě. A pokud jde o testy? No, řekněme, že při výběru odpovědí už „nestřílím od boku“. Jenom přejedu prsty po otázkách a odpovědi se okamžitě ukážou.

Ale s malováním je to něco úplně jiného.

Protože talent se nedá předstírat.

A proto je můj obraz v podstatě přesným opakem toho Damenova.

„Hvězdná noc?“ zeptá se Damen a kývne k mému rozteklému, mizernému, modře flekatému plátnu, přičemž já se celá krčím, jak je mi trapně, a divím se, že to tak přesně uhádl podle takové chabě provedené patlanice.

Potom, jen abych se ještě víc potrápila, znovu kouknu na jeho, lehkou rukou nanesené, vykroužené tahy štětcem a přidám to k nekonečnému seznamu věcí, ve kterých je neskutečně dobrý.

Vážně, třeba při angličtině dokáže odpovědět na všechny otázky pana Robinse, což je dost zvláštní, protože měl jenom jeden večer na to, aby si projel všech tři sta a něco stránek Větrné hůrky. A to se nezmiňuju o tom, jak se obvykle rozjede a přidává nejrůznější nahodilé historické skutečnosti a mluví o těch dávných časech, jako by tam opravdu byl. Taky umí se stejnou šikovností používat pravou i levou ruku, což možná nezní jako kdovíco, dokud člověk nepozoruje, jak jednou rukou píše a druhou maluje, aniž by se zdálo, že tím jedno nebo druhé trpí. A nechtějte, abych vůbec začínala o těch samovolně se zjevujících tulipánech a kouzelné propisce.

„Úplně jako sám Pablo. Úžasné!“ říká paní Machadová a hladí si svůj dlouhý, skvostný cop, zatímco zírá na Damenovo plátno, aura jí pulzuje nádhernou kobaltovou modří a její myšlenky metají hvězdy a přemety, poskakují radostí, a ona rychle v duchu projíždí seznam talentovaných bývalých studentů a dochází jí, že ještě neučila nikoho s tak samozřejmým, přirozeným nadáním – až teď.

„A co Ever?“ Navenek se pořád ještě usmívá, ale přitom si myslí: Co by to, proboha, mohlo být?

„Ehm, hm, to má být Van Gogh. Hvězdná noc, víte?“ Hrbím se hanbou, její myšlenky potvrzují moje nejhorší podezření.

„No – je to úctyhodný začátek,“ kývne a má co dělat, aby si zachovala neutrální, uvolněný výraz. „Van Goghův styl je mnohem obtížnější, než se zdá. Jenom nezapomeň na odstíny zlaté a žluté! Koneckonců, je to hvězdná, hvězdná noc!“

Dívám se za ní, jak odchází, aura se jí rozšiřuje a září, vím, že se jí můj obraz nelíbí, ale oceňuju její snahu nedat to na sobě znát. Pak bez rozmyslu namočím štětec do žluté, aniž bych z něj setřela modrou, a když ho přitisknu na plátno, zůstane po něm flekanec zelené.

„Jak to děláš?“ zeptám se, zavrtím hlavou a s pocitem marnosti zírám na Damenův neskutečně dobrý obraz, pak na svůj neskutečně špatný, srovnávám, stavím je proti sobě a cítím, jak mi klesá sebevědomí.

Usměje se a počká, až se mu podívám do očí. „Kdo myslíš, že učil Picassa?“ řekne.

Upustím štětec na podlahu, přičemž si zelenou barvou pokecám boty, plášť i obličej, a když se pro něj sehne, ani nedýchám, dokud mi ho nedá zpátky do ruky.

„Každý musí nějak začít,“ prohlásí, oči temné a žhnoucí, a přitom mi prsty přejede po jizvě na obličeji.

Po jizvě, co mám na čele.

Po jizvě, co je schovaná pod mojí ofinou.

Po jizvě, o které v žádném případě nemůže vědět.

„Dokonce i Picasso měl učitele.“ Usměje se a odtáhne ruku, takže ustane teplo, které z ní vyzařovalo, a vrátí se ke svému obrazu, zatímco já se upamatuju, že bych měla začít dýchat.

Deset

Druhý den ráno, když se chystám do školy, udělám tu chybu, že požádám Riley, aby mi pomohla vybrat mikinu.

„Co myslíš?“ Zvednu modrou, pak zelenou.

„Jdi znovu do tý růžový,“ řekne, usazená na mém prádelníku, hlavu nakloněnou ke straně, jak uvažuje nad danými možnostmi.

„Žádná růžová není,“ zamračím se a zatoužím, aby pro změnu brala věci vážně, přestala ze všeho dělat takovou taškařici. „No tak, pomoz mi s tím, nemám času nazbyt.“

Promne si bradu a přimhouří oči. „Řekla bys o tamté, že je spíš blankytně modrá, nebo chrpově modrá?“

„Tak dost.“ Odhodím modrou a začnu si přes hlavu přetahovat zelenou.

„Vem si tu modrou.“

Zarazím se, jsou mi vidět oči a nos, pusu a bradu mám schované ve flísu.

„Vážně. Zvýrazňuje ti oči.“ Chvíli si ji měřím pohledem, potom odhodím zelenou a udělám, jak říká. Hrabu se ve věcech, najdu rtěnku a zarazím se těsně před tím, než si ji nanesu, když vtom Riley spustí: „Hele, co je? Totiž, ta krize s mikinama, zpocený dlaně, maluješ se, copak se děje?“

„Já se nemaluju,“ řeknu a mám zlost, protože jsem to skoro zakřičela.

„Ne že bych ti chtěla vytýkat chyby v terminologii, Ever, ale rtěnka se počítá. Rozhodně patří mezi malovátka. A ty, drahá sestřičko, ses právě chystala namalovat si pusu.“

Hodím ji zpátky do zásuvky a sáhnu po své obvyklé pomádě, kterou si máznu na rty v jedné voskově mdlé lince.

„Ehm, haló? Tady se ještě pořád čeká na odpověď!“

Semknu rty, vyjdu ze dveří a zamířím dolů po schodech.

„Dobře, jak chceš. Ale nemysli, že mi zabráníš, abych to uhodla,“ řekne, zatímco se plouží za mnou.

„To je mi fuk,“ zamumlám ve vchodu do garáže.

„Takže, víme, že to není Miles, protože opravdu nejsi jeho typ, a taky víme, že to není Haven, protože ona opravdu není tvůj typ, takže mi zbývá –“ Proklouzne zavřenými a zamčenými dveřmi auta rovnou na přední sedadlo, přičemž já se snažím, abych se při tom pohledu neotřásala. „No, řekla bych, že pokud jde o tvůj okruh kamarádů, bude to asi tak všechno, takže mi to prozraď, dám se podat.“

Otevřu dveře od garáže a nasednu do auta po starém způsobu, potom nastartuju a túruju, abych přehlušila její hlas.

„Vím, že něco tajíš,“ zakřičí do rachotu motoru. „Protože, promiň, že to říkám, ale chováš se úplně stejně, jako ses chovala před tím, než jsi sbalila Brandona. Vzpomínáš, jak jsi byla nervózní a paranoidní? Pořád jsi uvažovala, jestli se mu taky líbíš atd. atd. No tak, ven s tím. Kdo je ten nešťastník? Kdo je tvoje příští oběť?“

A v ten moment, kdy to vysloví, mi bleskne před očima obraz Damena, který vypadá tak úžasně, tak sexy, tak k nakousnutí, tak hmatatelně, až jsem v pokušení natáhnout ruku a vzít si ho. Ale místo toho si jenom odkašlu, dám tam zpátečku a zavrčím: „Nikdo. Nikdo se mi nelíbí. Ale věř mi, že to bylo naposled, co jsem tě o něco požádala.“

~~~

Než dojdu na angličtinu, jsem celá vycukaná, nervózní, potí se mi dlaně a zmítají mnou obavy, přesně jak mě obvinila Riley. Ale když uvidím, jak se Damen baví se Stacií, přidám si k už tak dlouhému výčtu svých pocitů ještě paranoidní.

„Ehm, promiň,“ řeknu, protože nemůžu projít kvůli Damenovým úžasně dlouhým nohám, které zaujímají místo obvyklé trapné nástrahy.

On si mě ale nevšímá a dál dřepí na její lavici, a já se dívám, jak jí sahá za ucho a vytahuje poupě růže.

Jediné bílé poupě růže.

Čerstvé, netknuté, zářivé, orosené poupě růže.

A když jí ho podá, ona zaječí tak hlasitě, až by člověk myslel, že jí právě věnoval diamant.

„Ježkovy zraky! No to snad ne! Jak jsi to udělal?“ piští a mává poupětem, aby ho všichni viděli.

Semknu rty a zapíchnu zrak do země, nastavuju si při tom iPod a vyhulím zvuk tak, až ji přestanu slyšet.

„Potřebuju projít,“ zamumlám a podívám se Damenovi do očí, zachytím kratinký záchvěv tepla, načež se jeho pohled změní v led a uhne mi z cesty.

Rázuju ke své lavici, nohy se mi pohybují, jak mají, jedna se předsunuje před druhou, jsem jako živá mrtvola, robot, nějaká tupá strnulá věc, která vykonává svoje naprogramované pohyby, neschopná myslet sama za sebe. Potom si sednu na židli a pokračuju v každodenním rituálu, vytáhnu papír, knížky a pero a předstírám, že nevidím, jak se Damen zdráhá, jak se neochotně vleče, když ho pan Robins přiměje, aby se vrátil na svoje místo.

~~~

„Co to má znamenat, himbajs?“ vyštěkne Haven zahleděná někam přímo před sebe a odhrne si ofinu. Zákaz sprostého klení je jediné novoroční předsevzetí, které kdy dokázala dodržet, ale jenom proto, že jí himbajs připadá legrační.

„Já věděl, že to nevydrží.“ Miles zavrtí hlavou a zírá na Damena, sleduje, jak ohromuje naši elitu svým přirozeným půvabem, kouzelnou propiskou a pitomými, zhimbajsenými poupaty růží. „Já věděl, že je to moc dobrý na to, aby to mohla bejt pravda. Ostatně přesně tohle jsem řek hned první den. Pamatujete si, jak jsem to říkal?“

„Ne,“ zahučí Haven, pohled pořád upřený na Damena. „To si vůbec nepamatuju.“

„No, říkal jsem to.“ Miles si lokne multivitaminu a pokývá hlavou. „Říkal. Jenom jste mě neslyšely.“

Klopím oči k sendviči a krčím rameny, nechce se mi zabředat do debaty o tom, co kdo kdy řekl, a už vůbec nejsem ochotná dívat se kamkoliv poblíž Damena, Stacie nebo kohokoliv jiného u toho stolu. Ještě jsem rozklepaná z angličtiny, kdy se ke mně Damen naklonil, přímo uprostřed prezentace, a podával mi lístek.

Ale jenom proto, abych ho mohla poslat Stacii.

„Pošli si to sám,“ odsekla jsem, protože jsem se toho odmítala dotknout. Divila jsem se, kolik bolesti dokáže způsobit jeden kus papíru ze sešitu složený do trojúhelníku.

„No tak,“ řekl a cvrnkl ho ke mně, takže mi přistál kousek od prstů. „Ručím za to, že tě nechytí.“

„Nejde o to, jestli mě chytí,“ probodla jsem ho pohledem.

„Tak o co jde?“ zeptal se a upřel na mě tmavé oči.

Jde o to, že se toho nechci dotknout! Nechci vědět, co se tam píše! Protože ve chvíli, kdy se toho dotknu prsty, uvidím slova v hlavě – kompletní, smyslný, roztomilý vzkaz plný flirtování a bez obalu. A i když bude dost zlé slyšet to v jejích myšlenkách, můžu si aspoň namlouvat, že je to zkreslené, zředěné jejím tupým mozkem. Ale jestli se toho kousku papíru dotknu, pak budu vědět, že jsou ta slova pravdivá – a já prostě nesnesu, abych je viděla –

„Pošli si to sám,“ řekla jsem nakonec, ťukla do papíru špičkou tužky a shodila ho přes okraj lavice. Štvalo mě, jak mi srdce zabušilo do žeber, když se zasmál a sklonil se, aby ho sebral.

Byla jsem na sebe naštvaná za to, jaký mě zaplavil pocit úlevy, když si papír zastrčil do kapsy, místo aby jí ho poslal.

„Ehm, hola, Země volá Ever!“

Zatřesu hlavou a zamžourám na Milese.

„Ptal jsem se, co se stalo? Totiž, nechci na nic ukazovat prstem, ale ty jsi byla poslední, kdo se s ním dneska viděl…“

Zírám na Milese a přeju si, abych to věděla. Vzpomínám na včerejšek na výtvarce, jak se mi Damen díval do očí, jak mi jeho dotek prohříval kůži, jsem si docela jistá, že mezi námi bylo něco osobního – dokonce přímo magického. Pak si vybavím tu dívku ještě před Stacií, tu fantastickou, povýšenou zrzku v hotelu St. Regis, tu, na kterou jsem šikovně dokázala zapomenout. A připadám si jako blázen, že jsem byla tak naivní, když jsem si myslela, že bych se mu mohla líbit. Protože Damen je zkrátka Damen. Je to hráč. A tohle dělá pořád.

Zadívám se přes jídelní stůl, přesně včas, abych viděla, jak Damen sbírá celou kytici poupat růží ze Staciina ucha, rukávu, výstřihu a kabelky. Potom semknu rty a odvrátím zrak, abych se nemusela dívat, jak se vzápětí obejmou.

„Já nic neudělala,“ řeknu nakonec, stejně zmatená Damenovým podivínským chováním jako Miles a Haven, jenom daleko míň ochotná to přiznat.

Slyším Milesovy myšlenky, jak váží moje slova, jak se snaží rozhodnout, jestli mi má věřit. Pak si povzdechne a řekne: „Připadáš si stejně deprimovaná, odvržená a nešťastná jako já?“

Podívám se na něj a mám chuť se svěřit, přeju si, abych mu mohla říct všechno, celou tu mrzkou směsici pocitů. Jak ještě včera jsem si byla jistá, že mezi námi proběhlo něco významného, jenom abych se dneska probudila a setkala se s tímhle. Ale místo toho jen zavrtím hlavou, posbírám si věci a jdu pryč do třídy, dlouho před tím, než vůbec zazvoní.

~~~

Celou pátou hodinu, kdy je francouzština, promýšlím způsoby, jak se vyhnout výtvarce. Vážně. I když se účastním obvyklého procvičování, rty se mi pohybují a tvoří cizí slova, mám hlavu plnou předstírání bolesti žaludku, nevolnosti, horečky, závrati, chřipky, čehokoliv. Jakákoliv výmluva bude dobrá.

A není to jenom kvůli Damenovi. Protože, abych pravdu řekla, ani nevím, proč jsem se vůbec na ten předmět zapsala. Nemám žádné umělecké schopnosti, moje práce za nic nestojí a stejně se nehodlám stát malířkou nebo co. A navíc, když si k té beztak vrchovaté kombinaci přihodíte ještě Damena, vyjde vám z toho nejenom vážně ohrožený celkový prospěch, ale také sedmapadesát minut rozpaků.

Nakonec tam ale jdu. Hlavně pro to, že je správné tam jít. A tak si vezmu pomůcky a obléknu plášť, dělám to tak zaujatě, že si ze začátku ani neuvědomím, že tam Damen není. A když minuty plynou a není po něm vidu ani slechu, popadnu svoje barvy a zamířím ke stojanu.

Vtom na liště objevím ten pitomý do trojúhelníku složený vzkaz, vyvážený tak, aby nespadl.

Zírám na něj, usilovně se soustředím, až všechno kolem mě potemní a rozostří se. Celá třída se zredukuje do jediného bodu. Veškerý můj svět sestává z dopisu ve tvaru trojúhelníku, který leží na úzké dřevěné římsičce, navrchu naškrábané jméno Stacia. A i když netuším, jak se tam dostal, i když se zběžným pohledem kolem sebe ujistím, že Damen v místnosti není, nechci mít dopis nikde nablízku. Odmítám se téhle drobné nechutné hry účastnit.

Popadnu štětec a vší silou papír odpinknu, dívám se, jak letí vzduchem, než dopadne na podlahu, a vím přitom, že se chovám dětinsky, směšně, hlavně když přijde paní Machadová a zachytí ho rukou.

„Zdá se, že ti něco upadlo!“ řekne melodicky, na tváři zářivý úsměv plný očekávání, protože netuší, že jsem ho tam hodila schválně.

„To není moje,“ zamumlám, zatímco si přerovnávám barvy a říkám si, že ho může dát Stacii sama, nebo, ještě líp, ho může vyhodit.

„Takže je tu ještě jedna Ever, o které nevím?“ zajímá se.

Cože?

Vezmu si vzkaz, kterým přede mnou pohupuje, vpředu stojí Ever načmárané Damenovým nezaměnitelným rukopisem. Netuším, jak se to stalo, nemám pro to žádné logické vysvětlení. Protože vím, co jsem viděla.

Prsty se mi třesou, když ho začnu rozbalovat, rozkládám všechny tři rohy a uhlazuju sklady. Zalapám po dechu, když se objeví do detailu vypracovaná kresbička – detailní kresbička jednoho krásného červeného tulipánu.

Jedenáct

Do Halloweenu zbývá pár dní, a já pořád ještě pracuju na konečných úpravách svého kostýmu. Haven jde za upíra (uf), Miles za piráta – ale to jenom proto, že jsem mu rozmluvila, aby šel za Madonnu v jejím období se špičatými prsy, a neřeknu, za co jdu já. A to z toho důvodu, že se můj původně skvělý nápad přetavil do přehnaně ambiciózního projektu, ve který rychle začínám ztrácet víru.

I když mě pořádně překvapilo, že Sabine vůbec chce uspořádat večírek, to musím přiznat. Částečně proto, že normálně o takové věci podle všeho vůbec nemá zájem, ale hlavně proto, že jsem si myslela, že my dvě dáme při troše štěstí dohromady maximálně pět hostů. Ale Sabine je zjevně daleko populárnější, než jsem tušila, poněvadž rychle zaplnila dva a půl sloupečku, zatímco můj seznam byl zoufale kratší – sestával z mých dvou kamarádů, každý z nich případně plus jeden.

Takže Sabine najala donáškovou službu, aby se postarali o jídlo a pití, a já pověřila Milese zajištěním audiovizuální techniky (což znamená, že zapojí svůj iPod a vypůjčí nějaké strašidelné filmy) a poprosila Haven, aby dodala košíčky. Tudíž jsme s Riley skončily jako jediné členky výboru pro výzdobu. A jelikož mi Sabine podala katalog a kreditku se zvláštním důrazem na to, „abych se nedržela zpátky“, strávily jsme poslední dvě odpoledne proměnou domu z jeho obvyklého vzhledu polokatalogové sériovky v toskánském stylu v strašidelný hrad příšer. A byla to ohromná zábava a připomnělo mi to, jak jsme dřív zdobily náš starý dům na Velikonoce, Díkůvzdání a Vánoce. Nehledě na to, že spousta práce a soustředění nám pomohly trochu držet na uzdě naše hašteření.

„Měla bys jít za vodní pannu,“ navrhne Riley. „Nebo za jednoho z těch lidí z OC reality šou.“

„Ježkovy zraky, neříkej, že se na to pořád ještě díváš?“ poznamenám a nebezpečně balancuju na předposlední příčce, abych mohla natáhnout ještě jednu falešnou pavučinu.

„Já za to nemůžu, TiVo mi nahrává, co si zamane,“ pokrčí rameny.

„Ty máš TiVo?“ otočím se, lačná každé informace, kterou můžu získat, když je vždycky tak háklivá na podrobnosti ze života po životě.

Ona se ale jenom zasměje. „Přísahám, ty jsi tak naivní – čemu všemu ty neuvěříš!“ Potřese hlavou a obrátí oči v sloup, pak sáhne do kartonové krabice a vytáhne šňůru barevných žároviček. „Nechceš si to vyměnit?“ nabídne mi a rozmotává kabel. „Je totiž absurdní, jak trváš na tom, že polezeš nahoru a dolů po tom žebříku, když já se můžu prostě vznést a udělat to.“

Zavrtím hlavou a zamračím se. I když by to možná bylo snazší, ráda se tvářím, jako že je můj život aspoň trochu normální.

„A za co teda jdeš?“

„Zapomeň na to,“ odbudu ji, přidělám pavučinu do rohu a slezu z žebříku, abych se na to pořádně podívala. „Když můžeš mít tajemství ty, tak já taky.“

„To není fér.“ Založí si ruce a našpulí pusu způsobem, který vždycky fungoval na tátu, ale na mámu nikdy.

„Klid, uvidíš to na večírku,“ řeknu jí, seberu kostlivce, který svítí ve tmě, a rozmotám mu hnáty.

„To chceš jako říct, že mě zveš?“ zeptá se, hlas přiškrcený, oči rozzářené nadšením.

„Jako bych ti mohla zabránit, abys přišla!“ zasměju se a opřu pana Kostru vedle vstupních dveří, aby mohl vítat všechny naše hosty.

„Přijde i tvůj kluk?“

Protočím panenky a povzdechnu si. „Víš dobře, že žádnýho kluka nemám,“ odseknu, otrávená touhle hrou ještě dřív, než vůbec začala.

„Prosím tě. Nejsem pitomá,“ zamračí se. „Nemysli si, že jsem zapomněla na tu zásadní debatu kolem mikin. Navíc už se nemůžu dočkat, až se s ním setkám, nebo bych asi spíš měla říct, až ho uvidím, protože nehrozí, že bys mě představila. Což je fakt pěkně nezdvořilý, když se nad tím zamyslíš. Protože jenom to, že mě nevidí, ještě neznamená –“

„Ježkovy zraky, není pozvanej, jasný?“ zakřičím a neuvědomím si, že jsem se chytila do její pasti, ale už je pozdě.

„Ha!“ Dívá se na mě, oči vyvalené, obočí povytažené, na rtech radostný úsměv. „Já to věděla!“ Směje se, odhodí žárovičky a skáče škodolibou radostí, točí se dokola, strká do mě a ukazuje si na mě. „Já to věděla, já to věděla, já to věděla!“ prozpěvuje si, boxuje sevřenými pěstmi do vzduchu a nakrucuje se. „Ha! Já to věděla!“

S povzdechem zavřu oči, nadávám si, že jsem jí skočila na takovou chabě skrytou léčku. „Nevíš nic.“ Probodávám ji pohledem a kroutím hlavou. „Nikdy jsem s ním nechodila, jasný? On – zkrátka tu byl novej a já si o něm ze začátku myslela, že je docela milej, ale potom, když jsem si uvědomila, jakej je to totální podfukář, no, řekněme, že už je to za mnou. Vlastně už si ani nemyslím, že je milej. Vážně, trvalo to nějakejch deset vteřin, ale jenom proto, že jsem nevěděla, jak to je. A navíc nejsem jediná, kdo mu skočil na tu jeho hru, protože Miles a Haven se o něj div neprali. Takže co kdybys přestala boxovat do vzduchu a házet zadkem a začala zase něco dělat, co říkáš?“

Jakmile zmlknu, dojde mi, že jsem se až moc hájila na to, aby mi uvěřila. Ale když už je to venku, nemůžu to vzít zpátky, a tak se jen snažím nevšímat si jí, jak se tam vznáší po místnosti a prozpěvuje si: „Jupí! Mně to bylo jasný!“

~~~

Do halloweenského večera vypadá dům úžasně. Riley a já jsme nalepily pavučiny do všech oken a rohů a doprostřed jsme vždycky zapíchly obrovské černé tarantule. Od stropu jsme pověsily černé gumové netopýry, všude poházely krvavé, roztrhané (umělé) části těl a křišťálovou kouli jsme položily vedle elektrického havrana, kterému se rozsvítí oči a zakroutí jimi, když říká: „Budeš litovat! Krá! Budeš litovat!“ Zombíky jsme omotaly „zkrvavenými“ cáry a rozmístily jsme je všude tam, kde by je člověk nejmíň čekal. Do vchodu jsme postavily kouřící kotle s čarodějnickými lektvary (ve skutečnosti jenom suchý led s vodou) a prakticky všude jsme rozesely kostry, mumie, černé kočky a krysy (tedy, umělé, ale stejně odpudivé), chrliče, rakve, černé svíčky a lebky. Dokonce jsme vyzdobily zahradu za domem lucernami z vydlabaných dýní, blikajícími žárovičkami, a do bazénu jsme daly plovoucí kulaté svítilny. A jasně, ještě jsme postavily smrtku s kosou v životní velikosti na trávník vpředu.

„Jak vypadám?“ zeptá se Riley a skloní hlavu, aby si prohlídla svoji hruď zakrytou fialovou mušlí a zrzavými vlasy, přičemž kolem sebe máchá svým třpytivým, kovově lesklým zeleným rybím ocasem.

„Jako tvoje oblíbená postavička od Disneyho,“ řeknu a pudruju si obličej, až ho mám úplně bledý, přemýšlím při tom, jak se jí zbavit, abych se mohla převléknout do svého kostýmu a třeba zase jednou pro změnu překvapit ji.

„Budu to brát jako kompliment,“ usmívá se.

„To bys taky měla.“ Sčešu si vlasy dozadu a sponkami si je přichytím těsně k hlavě, což je příprava na obrovskou, blonďatou, vysoko načesanou paruku.

„Tak za koho teda jdeš?“ Upřeně na mě kouká. „Už mi to laskavě řekni, protože umírám napětím!“ Chytne se za břicho v záchvatu smíchu, houpe se dopředu dozadu, div nespadne z postele. Vyžívá se v slovních hříčkách se smrtí. Má za to, že jsou k popukání. Ale já se nad nimi většinou jenom otřesu.

Přejdu její vtip, otočím se k ní a prohodím: „Můžeš pro mě něco udělat? Proklouzni dolů do haly, prohlídni si Sabinin kostým a dej mi vědět, jestli se chystá vzít si ten velkej gumovej nos, co má na špičce bradavici s chlupama. Řekla jsem jí, že je to vážně úžasnej čarodějnickej kostým, ale že musí dát pryč ten nos. Chlapy takový věci většinou moc neberou.“

„Ona má chlapa?“ ptá se Riley, zjevně překvapená.

„Jestli si vezme ten nos, tak ho mít nebude,“ poznamenám a sleduju ji, jak sjíždí z postele a míří na druhý konec pokoje, za sebou táhne ocas mořské panny. „Ale nedělej hluk ani nic, co by ji vylekalo, jasný?“ dodám a otřesu se, když proklouzne zavřenými dveřmi mého pokoje, ani se nenamáhá je otevřít. Viděla jsem to sice už milionkrát, ale to ještě neznamená, že jsem si na to zvykla.

Nakráčím do své šatny, rozepnu tašku, kterou jsem si schovala vzadu, a vyndám krásné černé šaty s hlubokým čtvercovým výstřihem, průsvitnými tříčtvrtečními rukávy a extra přiléhavým živůtkem, který přechází do lesklých, volných záhybů – jsou úplně stejné, jako měla Marie Antoinetta na maškarním plese (tedy, aspoň jak ji představila Kirsten Dunstová v tom filmu). A poté co se poperu se zipem na zádech, nasadím si svou vysokánskou platinově blonďatou paruku (protože i když jsem blonďatá, nikdy by se mi nepodařilo vyčesat si vlasy tak vysoko), namaluju si pusu načerveno, přes oči si dám kouřově černou škrabošku a do uší si pověsím dlouhé, houpavé náušnice z umělých drahokamů. A když je můj kostým kompletní, stojím před zrcadlem, nakrucuju se a otáčím a usmívám se nad tím, jak se moje leskle černé šaty kolem mě vlní, a jsem nadšená, jak dobře se to vyvedlo.

Potom se vrátí Riley, zavrtí hlavou a řekne: „Všechno je jasný – konečně! Totiž, nejdřív si ten nos nasadila, pak si ho sundala, pak si ho znovu nasadila a otočila se, aby se viděla z profilu, a to si ho zase sundala. Přísahám, že jsem se musela vší silou držet, abych jí ho nestrhla s obličeje a nemrskla s ním z okna.“

Ztuhnu, zatají se mi dech a jen doufám, že nic takového neudělala, protože u Riley člověk nikdy neví.

Plácne sebou na židli u mého psacího stolu a odrazí se špičkou své jiskřivě zelené ploutve, aby se zatočila dokola. „Klid,“ zabručí. „Naposled, co jsem viděla, ho nechala v koupelně, vedle umyvadla. A pak zavolal nějakej chlápek, kterej potřeboval poradit cestu, a ona mu vykládala, jakou skvělou práci jsi odvedla na domě a jak ani nemůže uvěřit, žes to všechno dokázala sama, a tak dál a tak dál.“ Zakroutí hlavou a zamračí se. „To se ti určitě líbí, co? Přijímat všechno to uznání za naši práci.“ Přestane se točit a dlouze, uznale se na mě zadívá. „Tak Marie Antoinetta,“ řekne nakonec a očima klouže po mém kostýmu. „To by mě rozhodně nenapadlo. Totiž, nezdá se, že bys byla kdovíjak vypasená koláčema.“

Protočím panenky. „Jen pro tvoji informaci, ona to o těch koláčích nikdy neřekla. Byla to jenom zlá, senzacechtivá pomluva, tak tomu nevěř,“ poučím ji, neschopná odtrhnout pohled od zrcadla, ve kterém si znovu upravuju make-up, uhlazuju paruku a doufám, že zůstane, jak má být. Ale když zahlídnu odraz Riley, vypadá tak divně, až toho nechám a otočím se k ní. „Hele, není ti nic?“

Zavře oči a kousne se do rtu. Pak zavrtí hlavou a řekne: „Ježkovy zraky, vždyť se na nás podívej. Ty jsi oblečená jako tragická mladá královna, a já bych dala všechno za to, abych byla jenom obyčejná puberťačka.“

Chci k ní natáhnout ruce, pak mi ale klesnou podél těla. Asi jsem si už tak zvykla, že ji mám nablízku, až někdy zapomínám, že tu není doopravdy, že už není součástí tohohle světa a že už nikdy nepovyroste, nedočká se toho, aby jí bylo třináct. A vtom si vzpomenu, že je to všechno především moje chyba, a je mi ještě milionkrát hůř. „Riley, já –“

Ale ona jen potřese hlavou a zamává kolem sebe ocasem. „Netrap se tím.“ S úsměvem se vznese ze židle. „Je čas vítat hosty!“

~~~

Haven přišla s Evangeline, svojí kombinovaně závislou dárcovskou kamarádkou, která, jaké překvapení, je taky za upíra, a Miles přivedl Erica, kluka, kterého zná z dramaťáku a který vypadá, že by pod černou saténovou maskou a pláštěm Zorra mohl být docela roztomilý.

„Nemůžu uvěřit, žes nepozvala Damena,“ řekne Haven místo pozdravu a zavrtí hlavou. Celý týden na mě byla naštvaná, od té chvíle, kdy se dozvěděla, že Damen není na seznamu hostů.

Zakoulím očima a zhluboka se nadechnu, už mě nebaví pořád vysvětlovat, co je zjevné, znovu zdůrazňovat, že se na nás očividně vykašlal, protože se stal trvalou součástí inventáře nejen u Staciina jídelního stolu, ale taky u její lavice. Že jí tahá poupata růží, odkud může, a jeho projekt Žena se žlutými vlasy se jí začíná nápadně podobat.

Totiž, je mi líto, ale nechce se mi zabývat se skutečností, že navzdory těm červeným tulipánům, tajemnému vzkazu a důvěrnému pohledu, který jsme si jednou vyměnili, se mnou už skoro dva týdny nepromluvil.

„Stejně by nepřišel,“ řeknu nakonec a doufám, že si nevšimne, jak se mi zrádně zlomil hlas. „Určitě je někde se Stacií nebo tou zrzkou nebo –“ Potřesu hlavou a odmítám pokračovat.

„Počkej – zrzkou? Ona je tu ještě nějaká zrzka?“ Zkoumavě si mě měří přimhouřenýma očima.

Pokrčím rameny. Protože pravda je, že by mohl být v podstatě s kýmkoliv. Jistě vím jenom to, že není tady se mnou.

„Měla bys ho vidět,“ obrátí se k Evangeline. „Je úchvatnej. Krásnej jak filmová hvězda – sexy jak rocková hvězda – dokonce dělá kouzla,“ povzdechne si.

Evangeline povytáhne obočí. „To zní, jako by sám byl kouzelnej. Tak dokonalej není nikdo.“

„Damen je. Děsná škoda, že to nemůžeš vidět na vlastní oči.“ Haven se na mě znova zamračí, prsty si pohrává s černou sametovou šálou, kterou má kolem krku. „Ale jestli na něj náhodou někde narazíš, nezapomeň, že je můj. Prohlásila jsem to dávno předtím, než jsem tě vůbec poznala.“

Zírám na Evangeline, registruju její temnou, kalnou auru, síťované punčocháče, mrňavé klukovské kraťasy a triko s velkými oky a vím, že nemá ani trochu v úmyslu takový slib dodržet.

„Víš, mohla bych ti půjčit nějaký tesáky a umělou krev na krk, a mohla bys bejt taky upírka,“ nabídne mi Haven a upírá na mě oči, myšlenky jí přecvakávají sem a tam, chce být moje kamarádka, jenže zároveň je přesvědčená, že jsem její nepřítelkyně.

Zavrtím hlavou a nasměruju je na druhý konec místnosti, doufám, že přejde na jiné téma a brzy na Damena zapomene.

~~~

Sabine se baví se svými kamarády, Haven a Evangeline si řežou pití alkoholem, Miles s Ericem tančí, zatímco Riley si hraje s Ericovým bičem, máchá šňůrou nahoru a dolů a sem a tam a rozhlíží se kolem, jestli si toho někdo všimne. Zrovna se chystám dát jí znamení, aby toho radši nechala, pokud tu chce zůstat, když vtom zazvoní zvonek a začneme se předhánět, která z nás dvou bude u dveří dřív.

Zvítězím nad ní, ale sotva otevřu dveře, zapomenu se škodolibě radovat, protože za dveřmi stojí Damen. V jedné ruce kytici, v druhé klobouk se zlatým pérem, vlasy nízko na krku stažené do ohonu, místo obvyklého přiléhavého černého oblečení nabíranou bílou košili, kabát se zlatými knoflíky a něco, co se dá popsat jedině jako pumpky, k tomu punčochy a špičaté černé boty. A právě když myslím na to, jak mu Miles bude ten kostým děsně závidět, uvědomím si, za koho je převlečený, a srdce mi poskočí o dva údery.

„Hrabě Fersen,“ zamumlám, slova ze sebe dokážu sotva vypravit.

„Marie,“ usměje se a věnuje mi hlubokou, galantní úklonu.

„Ale… to bylo tajemství… a dokonce jsi ani nebyl pozvaný,“ zašeptám a napínám zrak přes jeho rameno, hledám Stacii, tu zrzku, kohokoliv jiného, protože vím, že tady prostě nemůže být kvůli mně.

On mi ale jenom s úsměvem podá kytky. „V tom případě to musí být šťastná shoda náhod.“

Ztěžka polknu, otočím se na patě a vedu ho dveřmi dál, kolem obýváku a jídelny do vyzdobené haly, tváře mi hoří a srdce mi buší tak silně a rychle, až mám strach, aby mi nevyskočilo z hrudi. Nechápu, jak se to vůbec mohlo stát, hledám nějaké logické vysvětlení pro to, že se Damen objevil na mém večírku oblečený jako má dokonalá druhá polovička.

„Boha, Damen je tu!“ Haven ječí, máchá rukama, obličej celý rozzářený – tedy pokud se může tlustě napudrovaný zakrvácený upíří obličej s nasazenými tesáky rozzářit. Ale v momentě, kdy uvidí jeho kostým, kdy si uvědomí, že přišel za hraběte Axela von Fersena, nepříliš utajovaného milence Marie Antoinetty, tvář jí pohasne a probodne mě vyčítavým pohledem.

„Teda, kdy jste si tohle domluvili, vy dva?“ ptá se a výhružně vykročí k nám, snaží se zachovat si lehký tón, neutrální, ale spíš kvůli Damenovi než kvůli mně.

„My si nic nedomluvili,“ hlesnu a zadoufám, že tomu uvěří, ačkoliv tuším, že marně. Je to totiž tak bizarní souhra náhod, že o tom sama začínám pochybovat, napadá mě, jestli jsem se nějak nepodřekla, i když vím, že ne.

„Naprostá klika,“ odtuší Damen a vezme mě kolem pasu. Sice dá ruku za chviličku zase pryč, je to však dost dlouho na to, aby se mi rozechvělo celé tělo.

„Ty musíš bejt Damen,“ řekne Evangeline, která se protáhla až k němu, stojí teď vedle něj a prsty mu čechrá záhyby košile. „Říkala jsem si, že Haven určitě přehání, zjevně ale nepřeháněla!“ Zasměje se. „A za koho jsi to převlečenej?“

„Za hraběte Fersena,“ odpoví Haven místo něho, hlas tvrdý a nedůtklivý, přimhouřené oči zabodnuté do mě.

„To mi nic neříká.“ Evangeline pokrčí rameny, štípne mu klobouk, nasadí si ho na šešulku hlavy a zpod jeho okraje se svůdně zachichotá, načež ho popadne za ruku a odvede pryč.

Jakmile jsou z doslechu, obrátí se Haven ke mně a zasyčí: „Já ti nevěřím!“ Má rozzlobený výraz a zaťaté pěsti, ale to nic není ve srovnání s příšernými myšlenkami, které jí víří hlavou. „Ty víš, jak hrozně se mi líbí. Svěřila jsem se ti, důvěřovala jsem ti!“

„Haven, přísahám, že to nebylo připravený. Je to jenom nějaká zběsilá náhoda. Ani nevím, co tu dělá, a ty víš, že jsem ho nepozvala,“ snažím se ji přesvědčit, přitom vím, že to nemá cenu, že už si postavila hlavu. „A jestli sis nevšimla, tvoje dobrá kamarádka Evangeline mu tamhle div neojíždí nohu.“

Mrkne na druhý konec místnosti, pak se obrátí zpátky ke mně a pokrčí rameny. „To dělá s každým, těžko mě může ohrozit. Na rozdíl od tebe.“

Zhluboka se nadechnu, dělám, co můžu, abych neztratila trpělivost, a snažím se nesmát, protože Riley stojí vedle ní, pantomimicky předvádí každé její slovo a opakuje každý pohyb, vysmívá se jí způsobem, který je rozhodně vtipný, i když k laskavosti má hodně daleko. „Tak hele,“ řeknu nakonec. „Mně se nelíbí!. Jak už tě mám o tom přesvědčit? Stačí říct, a já to udělám!“

Zavrtí hlavou a odvrátí zrak, ramena svěšená, myšlenky černé, všechnu zlost obrací proti sobě. „Přestaň.“ Povzdechne si a rychle zamrká, aby zaplašila slzy. „Už ani slovo. Jestli se mu líbíš, tak se mu líbíš, a já s tím nic nenadělám. Prostě nemůžeš za to, že jsi chytrá a hezká a klukům se vždycky budeš líbit víc než já. Zvlášť když tě uviděj bez kapuce.“ Zkouší se zasmát, ale moc jí to nejde.

„Hrozně to nafukuješ,“ prohlásím a doufám, že ji dokážu přesvědčit, že dokážu přesvědčit sama sebe. „To jediný, co máme s Damenem společnýho, je vkus, pokud jde o filmy a kostýmy. Tím to končí, přísahám.“ Usměju se a chci věřit, že to působí opravdověji, než jak to cítím.

Zírá na druhý konec místnosti, na Evangeline, která se zmocnila Zorrova biče a právě předvádí, jak ho správně používat, pak se obrátí zpátky ke mně a řekne: „Udělej mi jenom jednu laskavost.“

Přikývnu, ochotná udělat skoro cokoliv, jenom aby tohle celé skončilo.

„Přestaň lhát. Jde ti to mizerně.“

Dívám se, jak jde pryč, potom se obrátím k Riley, která poskakuje nahoru dolů a huláká: „Boha, tohle je rozhodně tvůj vůbec nejlepší mejdan! Drama! Intriky! Žárlivost! A málem škrábání očí! Jsem děsně ráda, že jsem to nepropásla!“

A já se už už chystám říct jí, aby byla zticha, když mi dojde, že jsem jediná, kdo ji může doopravdy slyšet, a že by to mohlo vypadat trochu divně, kdybych to udělala. Pak znovu zazvoní zvonek, Riley tentokrát vyhraje a je u dveří dřív, navzdory rybímu ocasu, který se plácá za ní.

„Ach bože,“ vzdychne žena, která stojí na verandě a střídavě upírá zrak na Riley a na mě.

„Můžu pro vás něco udělat?“ zeptám se, když zaznamenám, že není za nic převlečená, pokud se tedy kalifornské ležérní oblečení nebere jako kostým.

Dívá se na mě hnědýma očima, naše pohledy se střetnou a ona prohlásí: „Omlouvám se, že jdu pozdě, provoz byl k po – no, však to znáte.“ Kývne směrem k Riley, jako by ji viděla.

„Vy jste Sabinina kamarádka?“ zeptám se a uvažuju, že možná má nějaký zvláštní nervový tik, takže pořád střílí očima k místu, kde stojí Riley, protože i když má pěknou fialovou auru, nedokážu jí číst myšlenky.

„Já jsem Ava. Sabine si mě najala.“

„Patříte k občerstvení?“ zeptám se a nechápu, proč má na sobě černou halenku, z které jí koukají nahá ramena, upnuté džínsy a na nohou balerínky místo bílé košile a černých kalhot jako ostatní najatí číšníci.

Zasměje se a zamává na Riley, která se schovává za záhyby mých šatů, jako to dělávala mámě, když se před někým styděla. „Jsem jasnovidka,“ řekne, odhrne si dlouhé kaštanové vlasy z tváře a klekne si k Riley. „A vidím, že tu máte malou kamarádku.“

Dvanáct

Jasnovidka Ava nejspíš měla být pro všechny zábavným překvapením. Ale věřte mi, že nikdo nebyl víc překvapený než já. Jak to, že jsem nepřišla na to, co se chystá? Byla jsem snad tak zahrabaná ve svém vlastním světě, že jsem zapomněla strkat nos do toho Sabinina?

A taky jsem ji nemohla jen tak poslat pryč, i když jsem byla v pokušení to udělat. Ale než jsem vůbec mohla zareagovat na šokující skutečnost, že vidí Riley, už byla u dveří Sabine a zvala ji dál.

„Ach, výborně, tak jste to stihla. A vidím, že už jste se seznámila s mou neteří,“ řekne a vede ji do haly, kde čeká připravený stůl.

Držím se poblíž, protože mě zajímá, jestli se jasnovidka Ava nepokusí zmínit se o mé mrtvé mladší sestře. Pak mě ale Sabine poprosí, abych Avě přinesla něco k pití, a než se vrátím, už někomu vykládá karty.

„Měla by ses postavit do fronty, než bude ještě delší,“ pobídne mě Sabine, ramenem opřená o Frankensteina, který, ať s maskou nebo bez ní, není ten milý chlapík, který pracuje ve stejné budově jako ona. A taky není tím velkým, úspěšným investičním bankéřem, jak se tváří. Ve skutečnosti ještě pořád bydlí s matkou.

Nechci jí ale nic z toho říkat a kazit jí dobrou náladu, a tak jen zavrtím hlavou a řeknu: „Třeba později.“

~~~

Je příjemné zase jednou pro změnu vidět Sabine, jak se dobře baví, těší mě, že má celou síť kamarádů, a zdá se, že se jí vrátila chuť randit. A i když je to legrace dívat se, jak Riley tancuje s lidmi, kteří o tom nemají tušení, a odposlouchává hovory, které by patrně slyšet neměla, potřebuju si odpočinout od všech těch náhodných myšlenek, vibrujících aur, vířící energie, ale nejvíc ze všeho – od Damena.

Až doteď jsem dělala, co jsem mohla, abych si udržela odstup, abych se chovala chladně a ignorovala ho, ale vidět ho dneska večer, oblečeného v kostýmu, který s tím mým zjevně tvoří pár – no nevím jistě, co si mám myslet. Prostě podle toho, co jsem naposled viděla, ho zajímala ta zrzka, Stacia, každá jiná, jen ne já. Okouzloval je svým půvabem, vzhledem, charizmatem a nevysvětlitelnými kouzelnickými triky.

Zabořím nos do kytek, které mi přinesl, čtyřiadvacet tulipánů, všechny červené. A i když tulipány nejsou zrovna proslulé svou vůní, z těchhle se mi z nějakého důvodu točí hlava, voní opojně a sladce. Zhluboka k nim přivoním, úplně se ztratím v jejich voňavém oparu a v duchu si přiznám, že se mi Damen líbí. Totiž, že se mi opravdu líbí. Nemůžu si pomoct. Zkrátka je to tak. A ať se sebevíc snažím namlouvat si, že to tak není, na věci to nic nemění.

Než se objevil Damen, byla jsem smířená s tím, že mě čeká samota. Ne že by mě uchvacovala představa, že už nikdy nebudu mít dalšího kluka nebo že už si nikdy nebudu blízká s druhým člověkem. Jak ale můžu s někým chodit, když mi dotek působí tak nesnesitelné pocity? Jak můžu mít s někým vztah, když budu vždycky vědět, co si můj partner myslí? Když nikdy nedostanu příležitost, abych se donekonečna zaobírala skrytými významy všeho, co říká a dělá, abych je rozebírala a snažila se je uhádnout?

Asi to vypadá děsně prima číst myšlenky a energii a aury, ale věřte mi, že to prima není. Dala bych všechno za to, aby se mi vrátil můj dřívější život, abych byla stejně normální a nevědomá jako každá jiná holka. Protože někdy i vaši nejlepší kamarádi si můžou myslet pěkně nelichotivé věci, a pokud to nemůžete vypnout, chce to pekelně velkou schopnost odpouštět.

Ale právě to je skvělé na Damenovi. On funguje jako vypínač. Je jediný, komu nedokážu číst myšlenky, jediný, kdo dokáže utišit hluk vydávaný všemi ostatními. A i když se díky němu cítím báječně a rozehřívám se a připadám si tak normální, jak jen si kdy budu moct připadat, nemůžu si pomoct, ale myslím si, že na tom není normálního vůbec nic.

Sednu si na jednu z židlí na terase a kolem dokola si urovnám bohatou sukni, pozoruju kulaté vodní svítilny, které se pohupují na lesklé hladině bazénu a mění barvu. A jsem tak zabraná do svých myšlenek a úchvatného výhledu, který mám před sebou, že si Damena hned nevšimnu, když se objeví.

„Ahoj,“ usměje se.

Podívám se na něj a celé tělo se mi rozpálí.

„Je to prima večírek. Jsem rád, že jsem vás přepadl.“ Posadí se vedle mě, já upřeně koukám přímo před sebe, uvědomuju si, že si mě dobírá, ale jsem moc nervózní, než abych mu na to dokázala něco říct. „Jako Marie jsi dobrá,“ pokračuje a prstem ťukne do dlouhého černého péra, které jsem si na poslední chvíli ještě zapíchla do paruky.

Semknu rty, cítím úzkost, nervozitu, mám chuť utéct. Pak se zhluboka nadechnu, uvolním se a poddám se tomu. Dovolím sama sobě trochu žít – i když třeba jen na jeden večer. „A z tebe je dobrý hrabě Fersen,“ pípnu nakonec.

„Prosím, říkejte mi Axele,“ zasměje se.

„Nechtěli příplatek za tu díru od molů?“ zeptám se a kývnu směrem k roztřepenému místu kousek od jeho ramene, rozhodnu se ale, že o pachu zatuchliny se zmiňovat nebudu.

Dívá se na mě, přímo z očí do očí. „To není žádná díra od molů. Je to následek dělostřelecké palby, opravdu těsně vedle, jak se říká.“

„No, pokud si to dobře pamatuju, zrovna v téhle scéně ses honil za nějakou tmavovlasou holkou.“ Podívám se po něm a vzpomenu si na dobu, kdy pro mě flirtování bylo snadné, přivolávám zpátky tu dívku, kterou jsem bývala.

„Na poslední chvíli to přepsali,“ usmívá se. „Copak jsi nedostala novej scénář?“

Vykopnu nohama a usměju se, myslím na to, jak je příjemné nechat konečně všechno plavat, chovat se jako normální holka, na normálním mejdanu, jako každá jiná.

„A v týhle nový verzi jsme jenom my dva. A stane se, že tobě, Marii, zůstane ta krásná hlava na krku.“ Pozvedne prst, ukazováček, a jeho bříškem mi přejede vodorovně po krku. Zůstává po něm úžasná, příjemně žhnoucí cestička, když otálí těsně pod mým uchem. „Proč ses nepostavila do fronty na výklad z karet?“ zašeptá, prsty mi klouže po hraně čelisti, po tváři, obtáhne křivku ucha a jeho rty se při tom rýsují tak blízko, až se náš dech setkává a mísí.

Pokrčím rameny a zatnu zuby, přeju si, aby už zmlkl a políbil mě.

„Nevěříš tomu?“

„To ne – já jenom – já nevím,“ zamumlám. Dohání mě k zoufalství, až mám chuť začít křičet.

Proč trvá na tom, že se budeme vybavovat? To nechápe, že tohle je možná můj poslední zbývající pokus o normální prožitek toho, co se děje mezi holkama a klukama? Že takováhle příležitost se mi možná už nikdy nenaskytne?

„Jak to, že ty nejsi ve frontě?“ zeptám se a už se ani nesnažím skrývat svoje zoufalství.

„Ztráta času,“ zasměje se. „Není možné číst myšlenky nebo předpovídat budoucnost – nemám pravdu?“

Odvrátím zrak k bazénu a mrkám na vodní lucerny, které nejenom že zrůžověly, ale navíc se seskupily do tvaru srdce.

„Nahněval jsem tě?“ zeptá se, vezme mě za bradu a natočí si mě tváří zpátky k sobě.

A tohle je další věc. Někdy používá kalifornský surfařský slang stejně dobře jako kdokoliv jiný tady kolem a jindy zas mluví, jako by zrovna vystoupil přímo ze stránek Větrné hůrky. „Ne. Nenahněval jsi mě,“ řeknu a mimoděk se zasměju.

„Co je na tom tak legračního?“ zeptá se a prsty mi zajede pod ofinu, nahmatá jizvu a já ucuknu. „Jak se ti to stalo?“ chce vědět, s rukou už zase zpátky podél těla, a dívá se na mě s takovou vřelostí a upřímností, že se mu málem svěřím.

Ale neudělám to. Protože tohle je jediný večer v roce, kdy se můžu stát někým jiným. Kdy se můžu tvářit, že nemůžu za to, že skončilo všechno, co jsem milovala. Dneska večer se pouštím do flirtování a hrátek a unáhlených rozhodnutí, kterých patrně budu časem litovat. Protože dneska večer už nejsem Ever, jsem Marie. A jestli je Damen jako hrabě Fersen co k čemu, tak už konečně zmlkne a políbí mě.

„Nechci o tom mluvit,“ řeknu a mrkám na vodní lucerny, které jsou teď červené a začínají se přeskupovat do tvaru tulipánu.

„A o čem chceš mluvit?“ zašeptá a vpíjí se do mě těma svýma očima, dvěma bezednými tůněmi, které mě vábí do své hloubky.

„Vůbec nechci mluvit,“ zašeptám a zadržím dech, když se naše rty setkají.

Třináct

Jestli jsem si myslela, že jeho hlas je úžasný v tom, jak mě halí tichem, jestli jsem si myslela, že jeho doteky jsou neuvěřitelné díky tomu, jaké pocity mi vyvolávají na kůži, no, pak způsob, jakým líbá, je z jiného světa. A i když nejsem žádná odbornice, jelikož jsem do té doby políbila jenom pár kluků, přesto jsem ochotná se vsadit, že takovýhle polibek, polibek tak dokonalý a přesahující všechny smysly, je věc, jaká se stane jednou za život.

Přestane mě líbat a zadívá se mi do očí, a já oči zase zavřu, popadnu ho za klopy a přitáhnu si ho zpátky k sobě.

Dokud Haven neřekne: „Ježkovy zraky, já vás všude hledám. Mohlo mě napadnout, že se budete schovávat tady.“

Odtáhnu se od Damena, zděšená, že mě přistihla při činu jen chvíli poté, co jsem jí přísahala, že se mi Damen nelíbí.

„My jsme jenom –“

Haven mě umlčí mávnutím ruky. „Prosím tě. Ušetři mě podrobností. Jenom jsem vám přišla dát vědět, že s Evangeline mizíme.“

„Tak brzy?“ zeptám se a napadne mě, jak dlouho jsme asi s Damenem venku.

„Jo, stavila se tu moje kamarádka Drina, bere nás na jinej mejdan. Jste zvaný, můžete se připojit – i když se zdá, že se nenudíte.“ Hloupě se zaculí.

„Drina?“ řekne Damen a vstane tak rychle, až se celé jeho tělo rozostří.

„Ty ji znáš?“ zeptá se Haven, ale Damen už je pryč, pohybuje se tak rychle, že máme co dělat, abychom mu stačily.

Spěchám za Haven, usilovně se ji snažím dohonit, zoufale jí chci všechno vysvětlit, ale když dorazíme k francouzskému oknu a já ji popadnu za rameno, prostoupí mě taková temnota, tak nebetyčná zloba a zoufalství, že mi slova zmrznou na jazyku.

Pak se mi vytrhne a zle se na mě zadívá přes rameno. „Říkala jsem ti, že neumíš lhát,“ zavrčí a jde dál.

Zhluboka se nadechnu a spěchám za nimi, následuju je kuchyní, halou, mířím ke dveřím, oči upřené na Damenův zátylek, všímám si, jak jistě a rychle se pohybuje, jako by přesně věděl, kde Drinu najde. A když vstoupím do předsíně a uvidím je spolu, úplně ztuhnu – on má na sobě svoji parádu z osmnáctého století – a ona je převlečená za Marii Antoinettu tak bohatě, tak krásně, tak skvěle, že se vedle ní cítím jako chudinka.

„A ty musíš být…“ Pozvedne bradu a podívá se mi do očí, její oči jsou dvě zářící hvězdy tmavě smaragdové barvy.

„Ever,“ zamumlám a prohlížím si světle blonďatou paruku, smetanově bílou pleť bez poskvrnky, šňůry perel omotané kolem krku, dívám se, jak její dokonalé rty odhalují zuby tak bílé, až skoro nepůsobí opravdově.

Obrátím se k Damenovi v naději, že to nějak dokáže vysvětlit, poskytnout mi logické vysvětlení, jak ta zrzka ze St. Regis skončila u mě v předsíni. Ale on na ni tak soustředěně zírá, že ani nevnímá moji existenci.

„Co tady děláš?“ zeptá se skoro šeptem.

„Pozvala mě Haven,“ usměje se.

Jak tak zírám z jednoho na druhého, tělo mi prostupují mrazivé, kruté obavy. „Odkud se znáte?“ zeptám se a vnímám, jak se Damenovo chování úplně změnilo, najednou začíná být ledově chladný, odtažitý a uzavřený – namísto slunce nastoupil temný mrak.

„Potkaly jsme se v Nocturnu,“ řekne Drina s pohledem upřeným na mě.

„A míříme tam i teď. Nevadí ti doufám, že ti ji unesu?“

Přimhouřím oči, nevnímám bodnutí u srdce, svírání v útrobách, jenom se usilovně snažím zachytit aspoň nějakou myšlenku. Ale její myšlenky jsou nedostupné, naprosto uzamčené, a auru nemá.

„Ach, já hloupá, tys určitě myslela Damena a mě, viď?“ Zasměje se, pohledem zvolna klouže po mém kostýmu, načež se mi podívá zpátky do očí. A když neodpovídám, pokývá hlavou a prohlásí: „Poznali jsme se ještě v Novém Mexiku.“

Až na to, že když řekne „V Novém Mexiku“, Damen řekne „V New Orleansu“. Což způsobí, že se Drina rozesměje smíchem, který jí nikdy nedospěje až k očím.

„Zkrátka bylo to dávno.“ Pokývá hlavou, natáhne ruku k mému rukávu, přejede prsty lem pošitý korálky a pak mi sklouzne k zápěstí. „Krásný šaty,“ utrousí a sevře mi ruku. „Ty sis šila sama?“

Vykroutím se jí, ani ne tak šokovaná tím, jak se mi vysmívá, jako spíš mrazivostí jejích prstů, chladným škrábáním jejích studených ostrých nehtů, které mě mrazí na kůži a vystřelují mi led do žil.

„Řekni, jestli není naprosto nejúžasnější?“ poznamená Haven a zírá na Drinu s posvátnou úctou, kterou si obvykle vyhrazuje pro upíry, gotické rockery a Damena. Evangeline stojí vedle ní, obrací oči v sloup a dívá se na hodinky.

„Vážně už musíme jít, jestli to máme stihnout do Nocturnu před půlnocí,“ připomene Evangeline.

„Beze všeho se k nám můžeš připojit.“ Drina se usměje. „K dispozici je plně vybavená limuzína.“

A když kouknu na Haven, slyším, jak si myslí: Řekni ne, řekni ne, prosím tě, řekni ne!

Drina těká očima mezi Damenem a mnou. „Řidič čeká,“ pronese zpěvavě.

Obrátím se k Damenovi a srdce mi usedá, když vidím, jak je na vahách. Potom si odkašlu a přinutím se říct: „Můžeš jet, jestli chceš. Ale já musím zůstat. Nemůžu dost dobře odejít z vlastního večírku.“ Potom se zasměju, snažím se, aby to znělo vesele a bezstarostně, i když ve skutečnosti sotva můžu dýchat.

Drina přejede pohledem z jednoho na druhého, má povytažené obočí a povýšený výraz, kterým se jen nakratičko mihne záblesk překvapení, když Damen zavrtí hlavou a místo ní vezme za ruku mě.

„Tak tedy moc ráda jsem tě poznala, Ever,“ řekne Drina, a než nastoupí do limuzíny, ještě se zarazí. „Ale určitě se ještě setkáme.“

Dívám se, jak odjíždějí příjezdovou cestou a mizí na ulici, pak se obrátím k Damenovi a zeptám se: „Tak koho můžu očekávat dál, Stacii, Honor a Craiga?“

A jakmile je to venku, zastydím se, že jsem to řekla, že jsem dala najevo, jak jsem malicherná, žárlivá a ubohá. Ne že bych předtím nevěděla, jak to je. Nemělo by mě to tudíž tak překvapovat.

Damen je zkrátka hráč. Jak prosté a jasné.

Dneska večer jen náhodou vyšla řada na mě.

„Ever,“ řekne a pohladí mě palcem po tváři.

A zrovna když se od něho začnu odtahovat, protože nejsem ochotná poslouchat jeho výmluvy, podívá se na mě a zašeptá: „Asi bych měl taky jít.“

Podívám se mu do očí a rozumem se vyrovnávám s pravdou, kterou by srdce radši odmítlo, totiž že neřekl všechno, že opomněl něco přidat: Měl bych jít – abych ji dohonil.

„Tak jo, dík, že ses stavil,“ hlesnu nakonec tónem, který spíš než potenciální přítelkyni připomíná servírku po obzvlášť dlouhé směně.

On se ale jenom usměje, vytáhne mi péro zezadu z paruky, přejede mi s ním odshora dolů po krku, jeho konečkem mi ťukne do nosu a řekne: „Na památku?“

Než na to stačím nějak zareagovat, už je v autě a odjíždí pryč.

Sklesnu na schody, hlavu v dlaních, paruku povážlivě na stranu, a přeju si, abych mohla prostě zmizet, vrátit se v čase a začít znovu. Vím, že jsem mu nikdy neměla dovolit, aby mě políbil, nikdy jsem ho neměla pozvat dál –

„Tady jsi!“ ozve se Sabine, popadne mě za ruku a vytáhne mě na nohy. „Hledám tě po celém domě. Ava se uvolila, že ještě pobude, aby ti mohla vyložit karty.“

„Ale já nechci vyložit karty,“ namítnu, nerada bych ji urazila, ale taky to nechci protahovat. Chci jenom jít do svého pokoje, odhodit paruku a upadnout do dlouhého bezesného spánku.

Jenomže Sabine si dopřávala mejdanového punče, tudíž má špičku a nepřijímá argumenty. Popadne mě za ruku a vede mě do haly, kde čeká Ava.

„Ahoj, Ever,“ usmívá se Ava, zatímco já se sesunu na židli, sevřu okraj stolu a čekám, až pomine Sabinina alkoholem poznamenaná energie. „Nespěchej. Máš času, kolik potřebuješ,“ prohodí jasnovidka.

Zírám na tarotové karty rozložené přede mnou. „Ehm, neberte si to osobně, ale já žádný výklad nechci,“ řeknu a pohlédnu jí do očí, načež uhnu pohledem.

„V tom případě ti karty vykládat nebudu,“ pokrčí rameny, shrne karty a začne je míchat. „Co bys řekla tomu, kdybychom to jen tak předstíraly, aby tvoje teta byla spokojená? Má o tebe starost. Trápí se, jestli dělá věci správně – jestli ti nedává moc nebo příliš málo svobody.“ Dívá se na mě. „Co myslíš?“

Pokrčím rameny a protočím panenky. To se dá sotva považovat za kdovíjaké odhalení.

„Víš, bude se vdávat.“

Polekaně vzhlédnu, naše oči se setkají.

„Ale ne dneska,“ zasměje se. „Ani zítra. Tak neboj.“

„Proč bych se měla bát?“ Poposednu si na židli, dívám se, jak rozděluje balíček na dvě části, potom rozloží karty do vějíře. „Chci, aby Sabine byla šťastná. A jestli toho dosáhne takhle –“

„To je pravda. Ale ty už jsi za uplynulý rok zažila hodně změn, ne? Změn, kterým se pořád ještě snažíš přizpůsobit. Není to snadné, viď?“ Upřeně na mě kouká.

Ale já neodpovídám. A proč bych taky měla? Ještě neřekla nic ani vzdáleně světoborného nebo objevného. Život je plný změn, to je teda věc. Vždyť o to snad jde, ne? Aby člověk rostl a měnil se a posouval se. Kromě toho Sabine není žádná záhadná bytost. Prostě není tak složitá, ani není těžké do ní proniknout.

„Jak tedy zvládáš svůj dar?“ zeptá se Ava, některé karty otočí, jiné nechá ležet lícem dolů.

„Svůj co?“ civím na ni, nechápu, kam tím míří.

„Svůj jasnovidecký dar,“ usměje se a pokývá hlavou, jako by na tom nic nebylo.

„Nevím, o čem mluvíte.“ Semknu rty a rozhlídnu se po místnosti, vidím, jak Miles a Eric tancují se Sabine a jejím přítelem a nevědomky také s Riley.

„Ze začátku je to těžké,“ pokývá hlavou. „Věř mi, já to znám. Byla jsem první, kdo věděl, že umřela moje babička. Šla rovnou ke mně do pokoje, postavila se v nohách mojí postele a zamávala mi na rozloučenou. Byly mi tehdy teprve čtyři roky, takže si asi dovedeš představit, jak reagovali mí rodiče, když jsem vběhla do kuchyně a pověděla jim to.“ Zavrtí hlavou a zasměje se. „Ale rozumíš mi, protože ty je taky vídáš, je to tak?“

Zírám na karty, ruce sepnuté, mlčím.

„Člověk si díky tomu může připadat hrozně osamělý. Ale nemusí to tak nutně být. Nemusíš se schovávat pod kapuci a ničit si ušní bubínky muzikou, která se ti ani nelíbí. Jsou způsoby, jak se s tím vypořádat, a já ti je moc ráda ukážu, protože, Ever, ty nemusíš takhle žít.“

Sevřu okraj stolu a zvednu se ze židle, nohy mám roztřesené, nejisté, žaludek na vodě. Ta paní je blázen, jestli si myslí, že to, co mám, je dar. Protože já vím, jak to je. Vím, že je to jenom další trest za všechno, čeho jsem se dopustila, za všechno, co jsem způsobila. Je to moje vlastní, osobní břemeno a já se s ním musím vypořádat sama. „Nemám tušení, o čem to mluvíte,“ řeknu nakonec.

Ale ona jenom kývne a přistrčí mi navštívenku. „Až budeš připravená, tady mě najdeš.“

Vezmu si její navštívenku, ale jenom proto, že Sabine se dívá z druhého konce místnosti, a já nechci vypadat nezdvořile. Potom ji zmačkám v dlani, zlostně ji zmuchlám do kuličky a zeptám se: „Je to všechno?“ Nemůžu se dočkat, až budu pryč.

„Ještě jedna věc.“ Zastrčí balíček karet do hnědého koženého pouzdra. „Tvoje mladší sestra mi dělá starost. Myslím, že je na čase, aby se posunula dál, co říkáš?“

Podívám se na ni, jak tam sedí, tak samolibá a vědoucí, a soudí můj život, i když mě vůbec nezná. „Jen pro vaši informaci, Riley už se posunula! Je mrtvá!“ zašeptám a upustím její zmačkanou navštívenku na stůl, je mi už jedno, kdo to uvidí.

Ona se ale jen usměje a namítne: „Já bych řekla, že víš, jak to myslím.“

Čtrnáct

Tu noc, dlouho poté, co večírek skončil a všichni naši hosté odešli, jsem ležela v posteli a přemýšlela o Avě, jak řekla o Riley, že je ve slepé uličce, a že za to můžu já. Co vím, vždycky jsem měla za to, že Riley už se posunula a chce chodit na návštěvy ze své vlastní vůle. Já se jí totiž neprosím, aby za mnou pořád chodila, zkrátka to dělá sama od sebe. A v době, kdy není se mnou, no, tak to se podle mě poflakuje někde v Nebi. A ačkoliv vím, že Ava se mi jen snaží pomoct, když se nabízí, že mi bude dělat něco jako jasnovidnou starší sestru, potíž je v tom, že já o žádnou pomoc nestojím, což si ona neuvědomuje. Protože i když toužím po tom, být zase normální, vrátit se k běhu věcí tak, jak to bývalo dřív, taky vím, že je to můj trest. Zasloužím si tenhle příšerný dar za všechnu bolest, kterou jsem způsobila, za životy, které jsem ukrátila. A teď s tím prostě musím žít – a snažit se neublížit nikomu dalšímu.

Když jsem konečně přece jenom usnula, zdálo se mi o Damenovi. A ze všeho v tom snu jsem měla pocit takové síly, takové intenzity a takové naléhavosti, až jsem myslela, že je to skutečnost. Ale do rána z toho všeho, co jsem cítila, zbyly jen útržky, přesouvající se obrazy bez začátku a konce. To jediné, co jsem si jasně pamatovala, bylo, jak my dva běžíme chladným kaňonem, kterým fouká vítr – spěcháme za něčím, co jsem dost dobře neviděla.

~~~

„Co máš za problém? Proč jsi tak nabručená?“ vyptává se Riley, usazená na kraji mojí postele a oblečená v kostýmu Zorra, úplně stejném, jaký měl na mejdanu Eric.

„Už je po Halloweenu,“ řeknu a významně se zahledím na černý kožený bič, kterým práská o podlahu.

„Kuš.“ Udělá obličej a dál trestá koberec. „Prostě se mi ten kostým líbí, no a co. Uvažuju, že se budu za něco převlíkat každej den.“

Skloním se k zrcadlu, nasadím si do uší svoje malinké diamantové pecičky a uhrábnu si vlasy do culíku.

„Nechápu, že se pořád ještě oblíkáš takhle,“ řekne a znechuceně nakrčí nos. „Myslela jsem, že sis ulovila kluka?“ Odhodí bič a popadne můj iPod, klouže prsty po ovládání a projíždí si můj seznam písniček.

Otočím se, protože mě zajímá, co přesně viděla.

„Jen se nedělej. Co takhle na mejdanu? U bazénu? Nebo to bylo jenom takový ocucávání?“

Zírám na ni, v obličeji úplně zrudlá. „Co ty víš o nějakým ocucávání? Je ti teprve dvanáct! A proč mě sakra špehuješ?“

Protočí panenky. „Prosím tě, proč bych utrácela čas špehováním zrovna tebe, když jsou k vidění daleko lepší věci? Ale pro tvoji informaci, náhodou jsem šla ven přesně ve chvíli, kdy jsi tomu klukovi, tomu Damenovi, strkala jazyk do krku. A věř mi, že bych to radši neviděla.“

Zavrtím hlavou a začnu se přehrabovat v zásuvce, přenáším svou zlost z Riley na svoje mikiny. „No, říkám ti to nerada, ale asi to sotva bude můj kluk. Od tý doby jsem s ním nemluvila,“ zabručím a štve mě, jak se mi stáhl žaludek, když jsem to vyslovila. Potom popadnu čistou šedou mikinu a přetáhnu si ji přes hlavu, čímž si úplně zničím čerstvě učesaný culík.

„Můžu ho špehovat, jestli chceš. Nebo ho strašit,“ usměje se.

Podívám se na ni a povzdechnu si. Část mého já by ji tím ráda pověřila, druhá část ví, že je na čase pohnout se z místa, odepsat ztráty a zapomenout, že se to kdy stalo. „Vůbec se do toho nemíchej, jasný?“ řeknu nakonec. „Ráda bych měla aspoň jeden normální středoškolskej zážitek, jestli ti to nevadí.“

„Jak myslíš,“ pokrčí rameny a hodí mi iPod. „Ale jenom abys věděla, Brandon je už zase k mání.“

Popadnu štos knížek a nacpu si je do báglíku, užaslá nad tím, že se díky té zprávě necítím ani o chlup líp.

„Jo, Rachel mu dala o Halloweenu kopačky, když ho nachytala, jak se cucá s králíkem z Playboye. Byla za něj převlečená Heather Watsonová.“

„Fakt?“ Zírám na ni s otevřenou pusou. „Heather Watsonová? To si děláš srandu.“ Snažím se v duchu si to představit, ale nějak to do sebe nezapadá.

„Čestný skautský. Měla bys ji vidět. Zhubla deset kilo, zahodila kšiltovku, nechala si narovnat vlasy a vypadá jako úplně jinej člověk. Bohužel se taky jako úplně jinej člověk chová. Je tak trochu, no, víš, kur v A,“ zašeptá a zase začne švihat bičem do podlahy, zatímco já vstřebávám bizarní novinku.

„Víš co, vážně bys neměla špehovat lidi,“ řeknu, znepokojená spíš z toho, že špehovala mě, než že slídila za mými starými kamarády. „Je to trochu neslušný, nemyslíš?“ Přehodím si bágl přes rameno a zamířím ke dveřím.

Riley se zasměje. „Nebuď směšná. Je fajn bejt v kontaktu s lidma ze starý čtvrti.“

„Jdeš?“ zeptám se a netrpělivě se otočím.

„Jasně, zamlouvám si místo vedle řidiče!“ ohlásí, prosmýkne se kolem mě, skočí na zábradlí a sjede až úplně dolů, černý plášť Zorra za ní vlaje vzduchem.

~~~

Když dojedu k Milesovi, už čeká venku, palci ťuká do svého Sidekicku. „Ještě – jednu – vteřinu – dobrý, hotovo!“ Vklouzne na přední sedadlo a upřeně se na mě zadívá. „Tak – a teď mi řekni všechno! Od začátku až do konce. Chci znát všechny nemravný podrobnosti, nic nevynechej!“

„O čem to mluvíš?“ Vycouvám z jejich příjezdové cesty na ulici, vrhnu přitom varovný pohled na Riley, která mu trůní na klíně, fouká mu do obličeje a směje se, když se Miles pokouší nastavit jinak ventilátor.

Miles se na mě podívá a zavrtí hlavou. „Cože? A co takhle Damen? Prej jste se vy dva muchlali při měsíčku, dávali jste si francouzáky u bazénu, ocucávali jste se ve stříbrným měsíčním –“

„O co ti jde?“ zeptám se, i když už to vím, ale doufám, že se mi ho podaří nějak zarazit.

„Poslouchej, už to prasklo, takže to nezkoušej popřít. A bejval bych ti zavolal už včera, ale táta mi zabavil telefon a odtáhnul mě do klecí trénovat baseball, aby se moh dívat, jak odpaluju jako holka.“ Zasměje se. „Mělas mě vidět, ještě jsem to schválně přeháněl, a on byl totálně zděšenej! Byla to pro něj lekce. Ale to nic, pojďme zpátky k tobě. Tak do toho, teď nastává odhalení. Pověz mi všechno,“ vyzve mě, obrátí se ke mně a nedočkavě kývne hlavou. „Bylo to tak úchvatný, jak jsme si všichni vysnívali, že by to mohlo bejt?“

Pokrčím rameny a mrknu po Riley, varuju ji pohledem, aby buď přestala a všeho nechala, nebo zmizela. „Promiň, že tě zklamu,“ řeknu nakonec. „Nemám ti co vyprávět.“

„Tak to jsem teda slyšel něco jinýho. Haven říkala –“

Semknu rty a zavrtím hlavou. Už vím, co Haven říkala, ale to ještě neznamená, že to chci slyšet vyslovené nahlas. „Tak jo,“ přeruším ho, „dobře, políbili jsme se. Ale jenom jednou.“ Cítím, jak se na mě dívá, obočí povytažené, na rtech podezíravý úsměv. „Nebo možná dvakrát, já nevím, prostě jsem to nepočítala,“ zamumlám, lžu jako amatérka, tváře červené, dlaně zpocené, uhýbám očima a doufám, že si toho nevšimne. Protože ve skutečnosti jsem si ten polibek v duchu přehrála tolikrát, až ho mám vytetovaný do mozku.

„A?“ zeptá se, nedočkavý dozvědět se víc.

„A – nic,“ řeknu a uleví se mi, když se na něj podívám a zjistím, že Riley je pryč.

„Nezavolal? Nenapsal textovku? Nebo email? Ani se nestavil?“ Miles na mě kouká s otevřenou pusou, zjevně vykolejený, uvažuje, co to znamená, nejenom pro mě, ale taky vzhledem k budoucnosti naší party.

Zavrtím hlavou a zadívám se upřeně před sebe, mám na sebe zlost, že jsem se s tím nevypořádala líp, štve mě, jak se mi stáhnul krk a oči mě začínají štípat.

„Ale co řek? Myslím, když odcházel z mejdanu. Co byly jeho poslední slova?“ ptá se Miles, odhodlaný najít v téhle chmurné a drsné krajině aspoň paprsek naděje.

Zahnu na semaforech a vzpomenu si na naše podivné a náhlé rozloučení u dveří. Potom se podívám na Milese, ztěžka polknu a hlesnu: „Řek: ‚Na památku?‘“

Ve chvíli, kdy je to venku, vím, že to bylo opravdu špatné znamení.

Nikdo si nebere nic na památku z místa, kam se hodlá často vracet.

Miles se na mě dívá, očima vyjadřuje slova, která jeho rty odmítají vyslovit.

„To mi povídej,“ řeknu, když zajedu na parkoviště, a zavrtím hlavou.

~~~

Jsem odhodlaná na Damena nemyslet, ale když přijdu na angličtinu a vidím, že tam není, nemůžu si pomoct, cítím zklamání. To má samozřejmě za následek, že na něj myslím o to víc, až začnu balancovat na hraně posedlosti.

Prostě to, že mi jeho polibek připadal jako něco víc než náhodné vzplanutí, ještě neznamená, že on to cítil stejně. A jenom proto, že já ho vnímala jako poctivý, upřímný a mimořádný, ho tak nemusel vnímat také on. Protože ať se snažím sebevíc, nedokážu zahnat vidinu, jak tam on a Drina stojí spolu, dokonalý hrabě Fersen s idylickou Marií. Zatímco já tam stála jenom jako divák, celá nablýskaná a načesaná, jako ta největší fanynka na světě.

Zrovna se chystám pustit si iPod, když do dveří vrazí Stacia a Damen. Smějou se a usmívají, divže se nedotýkají rameny, ona svírá v ruce dvě bílá poupata růží.

Pak se u její lavice od ní oddělí a zamíří ke mně a já se začnu přehrabovat v nějakých papírech a dělám, že jsem si jich nevšimla.

„Ahoj,“ řekne a sklouzne na židli. Chová se, jako by všechno bylo naprosto normální. Jako by se se mnou ani ne před osmačtyřiceti hodinami nemuchloval a pak neutekl.

Podepřu si tvář dlaní a přinutím se zívnout, doufám, že to vyzní jako výraz znuděnosti, ospalosti, únavy z aktivit, o jakých se mu ani nesní, čmárám si na kus papíru ze sešitu, prsty tak rozklepané, až mi pero vyklouzne z ruky.

Skloním se, abych ho sebrala, a když se zase narovnám, najdu na své lavici jeden jediný červený tulipán.

„Copak? Došly ti bílý růže?“ zeptám se a probírám knížky a papíry, jako bych měla něco důležitého na práci.

„Tobě bych růži nikdy nedal,“ řekne a snaží se mi podívat do očí.

Já se s ním ale odmítám setkat pohledem, odmítám nechat se vtáhnout do těch jeho krutých hrátek. Jenom popadnu tašku a dělám, že v ní něco hledám, tiše zakleju, když zjistím, že je nacpaná tulipány.

„Ty jsi jednoznačně tulipánová holka – pro tebe jsou červený tulipány.“

„Z toho jsem opravdu nadšená,“ zamumlám, pustím bágl na zem a vystřelím na nejvzdálenější okraj svojí židle, aniž bych tušila, co to všechno má znamenat.

~~~

Než se dostanu k našemu jídelnímu stolu, je ze mě zpocená troska. Uvažuju, jestli tam bude Damen a jestli tam bude Haven – protože i když jsem ji od sobotního večera neviděla ani s ní nemluvila, jsem ochotná se vsadit, že je na mě ještě pořád naštvaná. Ale navzdory tomu, že jsem si celou třetí hodinu, kdy byla chemie, nacvičovala v duchu hotový proslov, ve chvíli, kdy ji uvidím, jsou všechna slova pryč.

„No to se podívejme, koho tu máme,“ ušklíbne se Haven s pohledem upřeným na mě.

Vklouznu na lavičku vedle Milese, který je tak zabraný do svých textovek, že ani nevnímá moji přítomnost, a nemůžu si pomoct, ale uvažuju, jestli bych si neměla zkusit najít nějaké jiné kamarády – tedy ne, že by o mě někdo stál.

„Zrovna jsem říkala Milesovi, jak totálně propásl Nocturne, jenomže on je rozhodnutej nebrat mě na vědomí,“ zakaboní se Haven.

„To je tím, že jsem to musel poslouchat celej děják, a ani pak jsi s tím ještě nebyla hotová a přišel jsem kvůli tobě pozdě na španělštinu,“ zavrtí hlavou a pokračuje v bušení palci.

Haven pokrčí rameny. „Jenom žárlíš, žes to prošvih.“ Potom se podívá na mě a pokusí se vzít zpátečku. „Ne že by tvůj mejdan nebyl v pohodě, nebo co, protože to byl, v těžký pohodě. Já jenom, že – tohle byla víc moje parketa, víš? Totiž, chápeš, ne?“

Přeleštím si jablko o rukáv a pokrčím rameny, nemám chuť slyšet toho ještě víc, než co už jsem slyšela o Nocturnu, o její parketě nebo Drině. Ale když se na ni konečně podívám, leknu se, protože její obvyklé žluté čočky nahradily zbrusu nové zelené.

Zelené tak povědomě, až se mi zadrhne dech.

Zelené tak, že jejich barvu nejde popsat jinak než jako – Drinina zelená.

„Přála bych ti to vidět, venku byla obrovitánská fronta, ale jakmile uviděli Drinu, hned nás pustili dovnitř. Dokonce jsme ani nemusely platit! Vůbec za nic, celej večer byl gratis! Dokonce jsem se dostala do jejího pokoje. Bydlí zatím v takovým úžasným apartmá v hotelu St. Regis, než si najde něco trvalejšího. Měla bys to vidět: výhled na oceán, plnej minibar, vana s vířivkou a takový věci!“ Kouká na mě, smaragdové oči vykulené nadšením, čeká ode mě nadšenou odezvu, kterou jí ale nemůžu poskytnout.

Semknu rty a prohlížím si ostatní součásti jejího vzhledu, všimnu si, že oční linky má jemnější, kouřovější, víc jako Drina, a krvavě rudou rtěnku vyměnila za světlejší, růžovější odstín, který je víc jako ten Drinin. Dokonce i vlasy, které si, co ji znám, vždycky žehlila a rovnala, má teď jemné a vlnité a učesané jako Drina. A šaty jí padnou, jsou hebké a značkové, jako něco, co by si na sebe mohla vzít Drina.

„A kde je Damen?“ Haven se na mě podívá, jako bych to měla vědět.

Ukousnu si z jablka a pokrčím rameny.

„Co se stalo? Myslela jsem, že jste se dali dohromady?“ zeptá se, nemůže si pomoct.

A než stačím odpovědět, Miles vzhlédne od svého Sidekicku a vrhne na ni pohled – takový, který by se dal rovnou přeložit jako Měj se na pozoru každý, kdo vstoupíš.

Přejede očima z Milese na mě, pak zavrtí hlavou a povzdechne si. „No nic. Jenom chci, abys věděla, že už jsem se s tím naprosto srovnala, takže žádný strachy, jasný? A promiň, jestli jsem se k tobě chovala trochu divně.“ Pokrčí rameny. „Ale už je to úplně za mnou. Vážně. Malíček na to.“

Trochu váhavě se malíčkem zaháknu za její malíček a naladím se na její energii. A užasnu, když vidím, že to opravdu myslí vážně. Prostě ještě o víkendu mě měla za veřejného nepřítele č. 1, teď ale zjevně není naštvaná, i když vlastně nevím proč.

„Haven –“ spustím, nejsem si jistá, jestli bych to měla opravdu dělat, ale pak si řeknu aťsi, vždyť sakra nemám co ztratit.

Dívá se na mě, usmívá se, čeká.

„Ehm, když jste teda šly do toho – Nocturnu, nenarazily jste tam – čistě náhodou – na Damena?“ Semknu rty a čekám, cítím, jaký na mě Miles vrhnul ostrý pohled, zatímco Haven na mě jenom zírá, zjevně zmatená. „Protože, věc se má tak, že odešel chvilku po vás – tak jsem si myslela, že třeba –“

Zavrtí hlavou a pokrčí rameny. „Ne, nezahlídla jsem ho tam,“ řekne a špičkou jazyka si slízne ze rtu kousíček polevy.

Vím, že to není nejlepší nápad, přesto si zrovna tuhle chvíli vyberu, abych pohledem projela celý kastovní systém jídelních stolů, hierarchii sestavenou podle abecedy, začnu u našeho nízko postaveného stolu Z a propracovávám se až k A. Napadá mě, jestli najdu Damena a Stacii, jak skotačí v záplavě růží nebo se zabývají nějakou jinou ohavnou činností, kterou bych radši neviděla.

Ale i když je tam všechno při starém a všichni provádějí známé obehrané taškařice, aspoň pro dnešek je to bez květin.

Nejspíš proto, že tam Damen není.

Patnáct

Zrovna jsem usnula, když vtom volá Damen. A přestože jsem strávila poslední dva dny přesvědčováním sama sebe, že ho nemám ráda, ve chvíli, kdy uslyším jeho hlas, to vzdávám.

„Není moc pozdě?“

Zamžourám na svítící zelené číslice na budíku, které potvrzují, že pozdě je, ale odpovím: „Ne, to je v pohodě.“

„Spalas?“

„Skoro.“ Narovnám si polštáře k čelu postele potaženému látkou a opřu se o ně.

„Chtěl jsem se zeptat, jestli bych se moh stavit?“

Znovu se zadívám na budík, ale jenom se tím ujistím, jak je jeho otázka praštěná. „Bojím se, že to není nejlepší nápad,“ řeknu mu a poté následuje tak dlouhé ticho, až jsem si jistá, že zavěsil.

„Mrzí mě, že jsem tě propás u oběda,“ ozve se nakonec. „A taky na výtvarce. Odešel jsem hned po angličtině.“

„Jo, to je dobrý,“ zamumlám, protože nevím, co na to říct, když k sobě nepatříme jako dvojice a nemusí mi tudíž nic vysvětlovat.

„Víš jistě, že už je moc pozdě?“ zeptá se, hlas hluboký a přesvědčivý. „Opravdu bych tě moc rád viděl. Nezdržím se dlouho.“

Usměju se, nadšená, že se nám tak trochu přeskupily síly, že si zas pro změnu diktuju podmínky já, a v duchu si dopřeju vítězné gesto, když řeknu: „Bude se mi to hodit zítra na angličtině.“

„Co kdybych tě odvezl do školy?“ zeptá se a jeho hlas mě málem přesvědčí, abych zapomněla na Stacii, Drinu, jeho spěšný odchod, na všechno – prostě smazala tabuli, řekla si co bylo, bylo, a začala znovu od začátku.

Ale nedošla jsem až takhle daleko, abych se teď tak snadno vzdala. A tak s přemáháním řeknu: „Jezdíme spolu s Milesem. Takže se uvidíme na angličtině.“ A protože vím, že by mě mohl ještě přesvědčit, zaklapnu telefon a mrsknu s ním na opačný konec pokoje.

~~~

Když se druhý den ráno objeví Riley, postaví se přede mě a řekne: „Pořád ještě nakvašená?“

Obrátím oči v sloup.

„Beru to jako souhlas.“ Zasměje se, vyskočí na můj prádelník a patami kope do zásuvek.

„Tak za koho jsi dneska převlečená?“ Hodím štos knih do báglu a mrknu na její upnutý živůtek, nabíranou sukni a kaskádovitě splývající hnědé vlasy.

„Za Elizabeth Swannovou,“ usměje se.

Přimhouřím oči a snažím se vybavit si, kdo to je. „Z Pirátů?“

„Jo.“ Zašilhá a vyplázne jazyk. „Tak jak to vypadá mezi tebou a hrabětem Fersenem?“

Hodím si bágl přes rameno, zamířím ke dveřím a jsem rozhodnutá její otázku ignorovat. „Jdeš?“ zavolám.

Zavrtí hlavou. „Dneska ne. Mám schůzku.“

Opřu se o rám dveří a přimhouřím oči. „Co tím myslíš, schůzku?“

Ona ale jenom znovu zavrtí hlavou a seskočí z prádelníku. „Do toho ti bzum.“ Zasměje se, projde přímo zdí a je pryč.

~~~

Protože se Miles vypravil pozdě, nakonec jdu pozdě i já, a když se konečně dostaneme ke škole, parkoviště je úplně plné. Úplně, až na to nejlepší místo, o které se všichni derou.

To úplně na konci.

To nejblíž k bráně.

To, které je náhodou hned vedle Damenova auta.

„Jak jsi to zařídil?“ zeptá se Miles, sotva popadne svoje knížky, vyleze z mého mrňavého červeného auta a zůstane zírat na Damena, jako by to byl ten nejvíc sexy kouzelnický výstup na světě.

„Zařídil co?“ zeptá se Damen s pohledem upřeným na mě.

„Udržel to místo. Musíš se sem dostat, no, v podstatě dávno před začátkem školního roku, abys ho urval.“

Damen se zasměje a snaží se mi podívat do očí. Ale já jenom kývnu jako by byl lékárník nebo pošťák, a ne kluk, kterým jsem posedlá od chvíle, kdy jsem ho poprvé spatřila.

„Už bude zvonit,“ řeknu, rychle projdu bránou a zamířím ke třídě, přitom si všimnu, že se Damen pohybuje tak rychle, že mě bez viditelného úsilí předběhne, ještě než dojdeme ke dveřím.

Rázuju směrem k Honor a Stacii, a když Stacia upře oči na Damena a zeptá se: „Kdepak je moje růžový poupátko?“, kopnu jí schválně do tašky.

Pak toho rázem zalituju, protože Damen odpoví: „Promiň, dneska nebude.“

Vklouzne na svoje místo a pobaveně se na mě podívá. „Někdo tady má špatnou náladu.“ Zasměje se.

Já ale jenom pokrčím rameny a hodím báglík na zem.

„Kam ten spěch?“ Nakloní se ke mně. „Pan Robins zůstal doma.“

Otočím se. „Jak to můžeš –“ Zarazím se ale dřív, než stačím větu dokončit. Protože jak asi může Damen vědět, co vím já – totiž že pan Robins je ještě doma, ještě pořád má kocovinu, ještě oplakává ženu a dceru, které ho nedávno opustily?

„Viděl jsem zastupující učitelku, když jsem na tebe čekal,“ usměje se. „Vypadala trochu ztraceně, tak jsem ji odvedl do sborovny, byla ale tak zmatená, že nejspíš skončí v kabinetu přírodopisu.“

A v tu chvíli, kdy to řekne, vím, že je to pravda, právě jsem ji totiž uviděla, jak vchází do jiné třídy, kterou si spletla s tou naší.

„Tak mi tedy něco pověz. Čeho jsem se dopustil, že jsem tě tak nahněval?“

Vzhlédnu, protože Stacia šeptá Honor do ucha, dívám se, jak vrtí hlavami a vrhají na mě zlé pohledy.

„Nevšímej si jich, jsou to nány,“ zašeptá Damen, nakloní se ke mně a položí mi dlaň na ruku. „Mrzí mě, že jsem se moc neukazoval. Měl jsem návštěvu, nemoh jsem se utrhnout.“

„To myslíš Drinu?“ A ve chvíli, kdy je to venku, otřesu se nad tím, jak hrozně a žárlivě to znělo. Přeju si, abych byla v pohodě, klidná a duchapřítomná, abych se dokázala chovat, jako bych si ani nevšimla, jak se všechno změnilo ve chvíli, kdy se Drina objevila. Ale toho nejsem schopná, protože mám mnohem blíž k tomu být paranoidní než naivní.

„Ever –“ začne Damen.

Ale když už jsem jednou začala, můžu dost dobře pokračovat. „Viděls poslední dobou Haven? Je jako taková malá napodobenina Driny. Obléká se jako ona, chová se jako ona, dokonce má stejnou barvu očí. Vážně, stav se někdy na obědě u našeho stolu, a uvidíš.“ Probodávám ho pohledem, jako by za to mohl, jako by to byla jeho chyba. Ale ve chvíli, kdy se naše oči setkají, rázem jsem zase očarovaná jeho kouzlem, bezmocný kus oceli vedle jeho neodolatelného magnetu.

Zhluboka se nadechne, pak zavrtí hlavou a řekne: „Ever, není to tak, jak si myslíš.“

Odtáhnu se a semknu rty. Nemáš tušení, co si myslím.

„Dovol mi, abych ti to vynahradil. Dovol, abych tě vzal někam, kde je to hezký. Prosím?“

Cítím, jak mě na kůži hřeje jeho pohled, nebudu ale riskovat, abych se mu podívala do očí. Chci, aby si lámal hlavu, aby měl pochybnosti. Chci to natahovat, jak jen to půjde.

Atak si poposednu, střelím po něm pohledem a prohodím: „Uvidíme.“

~~~

Když odcházím z dějáku, který je šestou hodinu, Damen čeká za dveřmi. A protože mám za to, že mě chce doprovodit k jídelnímu stolu, řeknu: „Počkej, jenom si hodím tašku do skříňky a pak hned jdem.“

„To není potřeba,“ usměje se a vezme mě kolem pasu. „Překvapení začíná právě teď.“

„Překvapení?“ A když se mu zadívám do očí, celý svět se smrskne, až jsme jenom on a já, obklopení statickou elektřinou.

„Víš, vezmu tě někam, kde je to skvělý – tak skvělý, že mi odpustíš moje provinění.“

„A co vyučování? To jako zbytek dne vypustíme?“ Založím si ruce na prsou, je to ale spíš hra.

Zasměje se a nakloní se ke mně, rty se mi otře po straně o krk a přitom vysloví Ano.

Odtáhnu se od něho a sama nad sebou žasnu, protože slyším svůj hlas ptát se jak, místo aby zaznělo ne.

„Žádný strachy.“ Když mě vede bránou ven, stiskne mi ruku. „Se mnou budeš vždycky v bezpečí.“

Šestnáct

„Disneyland?“ vylezu ze svého auta a konsternovaně na něho zůstanu koukat. Na seznam všech možných míst, na kterých jsem si myslela, že skončíme, se tohle rozhodně nedostalo.

„Slyšel jsem, že je to nejšťastnější místo na světě,“ zasměje se. „Už jsi tu někdy byla?“

Zavrtím hlavou.

„Výborně, v tom případě ti budu dělat průvodce.“ Zlehka se do mě zavěsí a vede mě bránou, a když jdeme po Hlavní ulici, snažím se představit si ho, jak tu už někdy dřív byl. Je tak elegantní, tak kultivovaný, tak sexy, tak uhlazený, že je těžké si ho představit, jak se prochází v místech, kde vládne Mickey Mouse. „Vždycky je to tu lepší v týdnu, kdy tu není tak narváno,“ poznamená, když přecházíme ulici. „Pojď, ukážu ti New Orleans, to je moje nejoblíbenější část.“

„Ty sem chodíš tak často, že tu máš oblíbený místa?“ Zastavím se a zírám na něho. „Myslela jsem, že ses teprve nedávno přistěhoval.“

Zasměje se. „Přistěhoval. To ale neznamená, že jsem tu nebyl,“ řekne a táhne mě k Domu hrůzy.

Po Domě hrůzy zamíříme na atrakci Piráti, a když ji máme za sebou, zeptá se: „Tak řekni, co se ti nejvíc líbí?“

„Ehm, Piráti,“ kývnu. „Myslím.“

Podívá se na mě.

„No, oboje to je docela bezva,“ pokrčím rameny. „Ale v Pirátech je Johnny Depp, takže tím pádem jsou nespravedlivě zvýhodněný, nemyslíš?“

„Johnny Depp? Takže takovou mám konkurenci?“ povytáhne obočí.

Pokrčím rameny a očima přejedu po Damenových tmavých džínsech, černém tričku s dlouhými rukávy a botách, jeho přirozeně hezkém zevnějšku. Bledne vedle něho každý hollywoodský herec, který mě jen napadne, i když bych to rozhodně nepřiznala.

„Chceš jít ještě jednou?“ zeptá se a v tmavých očích mu blýská.

A tak jdeme. Pak zamíříme zpátky do Domu hrůzy. A když se dostaneme k té části na konci, kde se s vámi ve vozíku svezou duchové, napůl čekám, že mezi námi uvidím namáčknutou Riley, jak se směje a mává a dělá šaškárny. Ale místo ní u nás sedí jenom jeden z těch kreslených disneyovských duchů a já si vzpomenu, že Riley má schůzku, a že tedy asi nemá čas.

Absolvujeme další kolo na těchhle dvou atrakcích a pak skončíme u stolu na nábřeží v Blue Bayou, což je restaurace uvnitř Pirátů. A zatímco upíjím svůj ledový čaj, podívám se na Damena a řeknu: „No, já náhodou vím, že je to hodně velkej park, ve kterým je víc atrakcí než jenom dvě. Jsou tu atrakce, který nemaj co dělat s pirátama ani s duchama.“

„Taky jsem to slyšel.“ Usměje se, napíchne kousek kalamář na vidličku a nabídne mi. „Mívali tu jednu, která se jmenovala Výprava na Mars. Byla známá jako muchlovací atrakce, hlavně proto, že vevnitř byla úplná tma.“

„A je tady pořád?“ zeptám se a obličej se mi zbarví do všech odstínů rudé, když si uvědomím, jak rozdychtěně to znělo. „Ne že bych tam chtěla jít, nebo co. Jsem jenom zvědavá.“

Podívá se na mě, na tváři zjevně pobavený výraz. Pak zavrtí hlavou a řekne: „Ne ne, už dávno ji zavřeli.“

„Takže ty jsi chodil na muchlovací atrakci, když ti bylo kolik – dva?“ zeptám se, sáhnu po žampionu nadívaném párkem a doufám, že mi bude chutnat.

„Já tam nechodil,“ usměje se. „To bylo dávno před tím, než jsem se narodil.“

~~~

Normálně bych udělala cokoliv, jen abych se takovému místu vyhnula. Místu tak zahlcenému nazdařbůh vydávanou energií lidí, jejich zářícími, vířícími aurami, nesourodou sbírkou jejich myšlenek. Ale s Damenem je to jiné, snadné, příjemné. Protože kdykoliv se dotkneme, kdykoliv promluví, je to, jako bychom tam byli sami.

Po obědě se procházíme po parku, chodíme na všechny rychlé atrakce a vyhýbáme se těm vodním, nebo aspoň těm, kde se člověk celý zmáčí. A když se setmí, vede mě parkem k Zámku Šípkové Růženky, kde se zastavíme poblíž vodního příkopu a čekáme, až začne ohňostroj.

„Tak co, je mi odpuštěno?“ zeptá se a ovine mi paže okolo pasu, zuby mi oždibuje krk, čelist, ucho. Náhlý výbuch ohňostroje, jeho burácivý praskot a bouchání, jako by najednou zeslábl a vzdálil se, když se naše těla přitisknou k sobě a Damenovy rty se přiblíží k mým.

„Podívej,“ zašeptá, odtáhne se ode mě a ukáže k rozlehlé noční obloze plné fialových barevných kol, zlatých vodopádů, stříbrných vodotrysků a růžových chryzantém. Při velkolepém finále se na ní rozvine tucet červených tulipánů a všechno to mihotavě září a práská v tak rychlém sledu, až nám beton pod nohama vibruje.

Moment – červené tulipány?

Podívám se na Damena, v očích spoustu otázek, on se ale jenom usměje a kývne směrem k obloze, a i když na okrajích jiskří a pohasíná, vzpomínka zůstává jasně otištěná v mé paměti.

Pak si mě Damen přitáhne těsně k sobě a se rty na mém uchu zašeptá: „Je po představení, zazpívala tlusťoška.“

„Podle tebe je víla Zvonilka tlustá?“ zasměju se, Damen mě vezme za ruku a vede mě bránou zpátky k našim autům.

Vlezu si do své miaty a usadím se, usměju se, když se ke mně nakloní okýnkem a řekne: „Neboj, takových dnů, jako byl tenhle, bude víc. Příště tě vezmu na Kalifornské dobrodružství.“

„Já myslela, že jsme kalifornské dobrodružství právě prožili,“ zasměju se, užaslá nad tím, jak podle všeho vždycky pozná, co si myslím, než vůbec stačím ta slova vyslovit. „Mám jet zase za tebou?“ Zastrčím klíček do zapalování a nastartuju.

Zavrtí hlavou. „Já pojedu za tebou.“ Usměje se. „Musím tě doprovodit, aby ses bezpečně dostala domů.“

Vyjedu z parkoviště, najedu na dálnici směrem na jih a zamířím domů. A když se podívám do zpětného zrcátka, bezděčně se usměju, když hned za sebou vidím Damena.

Mám kluka!

Úžasného, sexy, chytrého, okouzlujícího kluka!

Kluka, díky kterému si zase připadám normální.

Kluka, díky kterému zapomínám, že normální nejsem.

Natáhnu se na sedadlo pro spolujezdce, vytáhnu z nákupní tašky svoji novou mikinu, prsty pohladím nášivku ve tvaru Mickey Mouse na přední straně a vzpomenu si na chvíli, kdy mi ji Damen vybral.

„Všimni si, že tahle je bez kapuce,“ řekl, když ji držel přede mnou, aby zjistil, jestli mi bude.

„Co mi tím chceš naznačit?“ Zadívala jsem se do zrcadla přimhouřenýma očima a uvažovala, jestli se mu můj vzhled opravdu tolik nelíbí, jak si to myslí Riley.

On ale jenom pokrčil rameny: „Co asi tak můžu říct? Líbíš se mi víc bez kapuce.“

Usmívám se nad tou vzpomínkou, nad tím, jak mě líbal, když jsme stáli ve frontě u pokladny, jak hřejivý, jak příjemný to byl pocit cítit na svých rtech jeho rty –

Vtom mi zazvoní mobil, mrknu do zpětného zrcátka a vidím, že Damen drží v ruce svůj.

„Ahoj,“ nasadím hluboký, chraplavý hlas.

„To si nech na jindy,“ ohlásí se Haven. „Promiň, že jsem tě zklamala, ale jsem to jenom já, tvoje stará známá kámoška.“

„Jej, a co se děje?“ zeptám se a zapnu blinkr, aby Damen věděl, že budu přejíždět do jiného pruhu, a mohl jet za mnou.

Jenomže on už tam není.

Dívám se z bočního zrcátka do zpětného a zpátky, usilovně zkoumám všechny čtyři pruhy, ale Damen pořád nikde.

„Posloucháš mě vůbec?“ zeptá se Haven, zjevně naštvaná.

„Promiň, cože?“ uberu plyn a ohlédnu se přes rameno, hledám Damenovo černé BMW, přičemž mě předjede obrovský náklaďák a jeho řidič mi ukáže vztyčený prostředník.

„Říkala jsem, že Evangeline je nezvěstná!“

„Jak to myslíš, nezvěstná?“ zeptám se a otálím tak dlouho, jak jen to jde, než sjedu na stotřiatřicítku, přičemž Damena pořád není nikde vidět, i když vím jistě, že mě nepředjel.

„Volala jsem jí spoustakrát na mobil, a ona to nevzala.“

„A?“ řeknu, chci mít tuhle historku o průzkumu telefonních zvyklostí už za sebou, abych se mohla zase věnovat svému případu nezvěstné osoby.

„A, nejenom že to nebere a že není u sebe v bytě, ale od Halloweenu ji nikdo neviděl.“

„Jak to myslíš?“ Zkontroluju postranní zrcátka, zpětné zrcátko a ohlédnu se přes obě ramena, ale pořád bezvýsledně. „Copak nešla domů s vámi?“

„Ne tak docela,“ kníkne Haven, hlásek nejistý, zkroušený.

A když na mě zatroubí další dvě auta a zahlédnu další dva prostředníky, vzdám to. Slíbím si, že jakmile domluvím s Haven, zavolám mu na mobil a všechno se vysvětlí.

„Haló?“ skoro zakřičí Haven. „Ježkovy zraky, jestli na mě nemáš čas, tak to prostě řekni, vždycky můžu ještě zavolat Milesovi, víš.“

Zhluboka se nadechnu a usilovně se snažím být trpělivá. „Haven, omlouvám se, jasný? Snažím se řídit a jsem trochu nesoustředěná. Kromě toho obě víme, že Miles je ještě na dramaťáku, proto voláš mně.“ Přejedu do nejkrajnějšího levého pruhu, rozhodnutá na to šlápnout a co nejdřív být doma.

„Tak jo,“ zamumlá. „No, víš, tohle jsem ti tak úplně neřekla, ale, no, Drina a já jsme tak nějak odešly bez ní.“

„Cože jste udělaly?“

„No, víš, v Nocturnu. Ona prostě, tak nějak – zmizela. Totiž, všude jsme ji hledaly, ale nemohly jsme ji najít. Tak jsme si řekly, že se s někým seznámila, což, věř mi, jí není nepodobný, a pak – no, tak nějak jsme – odešly.“

„Vy jste ji nechaly v L. A.? O halloweenský noci? Kdy maj všichni magoři ve městě pré?“ A jakmile mi to vypadne z pusy, už to vidím – ony tři v nějakém temném, nevlídném klubu, Drina vede Haven do VIP salonku na drink, Evangeline se schválně vyhne. A i když pak už mám prázdno, rozhodně jsem v tom neviděla žádného chlapa.

„A co jsme asi měly dělat? Prostě, nevím, jestli to víš, ale je jí osmnáct, což znamená, že si v podstatě může dělat, co chce. Kromě toho, Drina řekla, že ji bude hlídat, ale potom se ztratila i jí. Zrovna jsem jí volala, cejtí se děsně.“

„Drina se cejtí děsně?“ Obrátím oči v sloup, protože mi to připadá těžko uvěřitelné. Drina nepůsobí jako typ, který by toho vůbec nějak moc cítil, natož výčitky svědomí.

„Co to má znamenat? Vždyť ji ani neznáš.“

Semknu rty a prudce zrychlím, částečně proto, že vím, že na tomhle úseku silnice zrovna nejsou policajti, a částečně proto, že chci ujet Haven, Drině, Evangeline a Damenovu podivnému zmizení, všemu – i když je mi jasné, že to nejde.

„Promiň,“ zamumlám nakonec, zvednu nohu z plynu a zvolním na normální rychlost.

„No jo. Já jenom – cejtím se příšerně a nevím, co mám dělat.“

„Volalas jejím rodičům?“ zeptám se, ačkoliv jsem právě vycítila odpověď.

„Její máma chlastá a bydlí někde v Arizoně a táta vzal roha, když byla ještě v břiše. A můžu ti říct, že její bytnej se jenom chce zbavit jejích věcí, aby moh byt pronajmout dál. Dokonce jsme podaly hlášení na policii, nevypadalo to ale, že by je to nějak moc zajímalo.“

„Já vím,“ řeknu a přepnu světla na průjezd temným kaňonem.

„Co tím myslíš, já vím?“

„Prostě vím, jak ti musí bejt,“ maskuju to rychle.

Povzdechne si. „A kde teď jsi? Proč jsi nebyla na obědě?“

„Jsem v Laguna Canyonu, jedu domů z Disneylandu. Damen mě tam vzal.“ Usměju se nad tou vzpomínkou, ale rychle mě to zase přejde.

„Boha, to je na hlavu,“ řekne Haven.

„To mi povídej,“ souhlasím, protože jsem si sama ještě nezvykla na představu Damena, jak dovádí v Kouzelném království, i když jsem ho tam viděla na vlastní oči.

„No ne, já jenom, že Drina tam jela taky. Říkala, že tam nebyla už léta, a chtěla se podívat, jak se to tam změnilo. Není to úlet? Nepotkali jste ji tam?“

„Ehm, ne,“ zamumlám a snažím se, aby to znělo ledabyle, navzdory tomu, že se mi svírá žaludek, potí se mi dlaně a zmocňuje se mě pocit hrůzy.

„Hm. Divný. Ale ono je to tam nakonec obrovský a jsou tam davy lidí.“

„Jo, jo, to je,“ souhlasím. „Poslouchej, musím končit, uvidíme se zejtra?“ A než vůbec stačí odpovědět, sjedu ke straně, zaparkuju u obrubníku, hledám v přijatých hovorech Damenovo číslo a bouchnu do tlačítka, když zjistím, že má označení potlačené.

To je tedy partner. Neznám ani jeho telefonní číslo, natož abych věděla, kde bydlí.

Sedmnáct

Včera večer, když Damen konečně zavolal (aspoň jsem měla za to, že je to on, protože na displeji stálo potlačené číslo), jsem to nechala rovnou spadnout do hlasové schránky. A dneska ráno, zatímco se chystám do školy, to mažu, aniž bych si to vůbec poslechla.

„To nejsi ani zvědavá?“ zeptá se Riley a točí se na mojí židli u psacího stolu, až se její dozadu ulízané vlasy a kostým z Matrixu ztrácejí v lesklé černé čmouze.

„Ne.“ Vrhnu zlostný pohled na mikinu s Mickey Mousem, která je ještě pořád v tašce z obchodu, potom sáhnu po jedné, kterou mi nekoupil.

„No, mohla jsem si to poslechnout já, abych ti řekla to hlavní.“

„To zrovna.“ Stočím si vlasy do drdolu a propíchnu si ho tužkou, aby držel.

„Prosím tě, nevylejvej si to na vlasech. Co ti udělaly, ježkovy zraky?“ Když mlčím, podívá se na mě a řekne: „Já tě nechápu. Proč jsi věčně tak naštvaná? Prostě jste se ztratili na dálnici a zapomněl ti dát svoje číslo. Co na tom? Prosím tě, kdy jsi začala bejt tak děsně paranoidní?“

Zavrtím hlavou a odvrátím se, protože vím, že má pravdu. Jsem naštvaná. A paranoidní. A ještě daleko horší věci než to. Zkrátka taková všední, obyčejná verze ujeťačky, která se hned naštve, slyší myšlenky, vidí aury a vnímá duše. Co ovšem Riley neví, je to, že v tom příběhu je toho víc, než hodlám prozradit.

Jako to, že nás Drina sledovala do Disneylandu.

A jak Damen vždycky zmizí, kdykoliv je ona nablízku.

Obrátím se zpátky k Riley, prohlížím si její přiléhavý lesklý kostým a zavrtím hlavou. „Jak dlouho si ještě budeš hrát na Halloween?“

Založí si ruce na prsou a našpulí se. „Jak dlouho budu chtít.“

A když vidím, jak se jí chvěje spodní ret, připadám si jako ten nejhorší mrzout na světě.

„Hele, promiň, je mi to líto,“ řeknu, chytnu bágl, hodím si ho přes rameno a přeju si, aby se můj život už nějak stabilizoval, abych našla kousek rovnováhy.

„Ne, není.“ Zlostně na mě kouká. „Je jasný, že není.“

„Riley, vážně, je. A nechci se hádat, věř mi.“

Riley zakroutí hlavou a civí do stropu, nohou ťuká o koberec.

„Jdeš?“ Zamířím ke dveřím, ale ona odmítá odpovědět. Tak se zhluboka nadechnu a pobídnu ji: „No tak, Riley. Víš, že si nemůžu dovolit přijít pozdě. Rozhodni se, prosím.“

Zavře oči a zavrtí hlavou, a když se na mě zase podívá, má červené oči. „Já tady nemusím být, abys věděla!“

Sevřu kliku u dveří, potřebuju jít, ale vím, že nemůžu, ne teď, když tohle řekla. „O čem to mluvíš?“

„Myslím pobývání tady! Tohle všechno! Tebe a mě. Naše malý návštěvy. Já to nemusím dělat.“

Zírám na ni, žaludek se mi svírá, snažím se ji přimět silou vůle, aby toho nechala, nechci slyšet víc. Tak jsem si zvykla na její přítomnost, že mě nikdy nenapadla možnost existence nějakého jiného místa, kde by třeba byla radši.

„Ale – ale já myslela, že tu jsi ráda?“ hlesnu, krk mám stažený a pálí mě v něm, můj hlas prozrazuje paniku.

„Já tady jsem ráda. Ale, no, možná to není správný. Možná bych měla bejt někde jinde! Na to jsi nikdy nepomyslela?“ Dívá se na mě, oči plné úzkosti a zmatku, a i když to už vážně nemůžu stihnout do školy včas, neexistuje, že bych teď odešla.

„Riley – já – co přesně tím myslíš?“ zeptám se a lituju, že celé tohle ráno nemůžu přetočit zpátky a začít znova.

„No, Ava říká –“

„Ava?“ Oči mi div nevyskočí z hlavy.

„Jo, vždyť víš, ta jasnovidka z halloweenovýho mejdanu. Ta, co mě viděla.“

Zavrtím hlavou a otevřu dveře, pak se ohlédnu a řeknu: „Nerada ti to prozrazuju, ale Ava je pokoutní kartářka. Švindlířka. Šarlatánka. Podvodnice. Neměla bys dát ani na slovo z toho, co říká. Je to blázen!“

Riley jen pokrčí rameny, dívá se mi do očí. „Říkala některý opravdu zajímavý věci.“

A v jejím hlase se ozývá tolik bolesti a obav, že bych řekla cokoliv, jen aby zmizely. „Poslouchej.“ Podívám se obezřetně do chodby, třebaže vím, že Sabine už tu není. „O Avě nechci nic slyšet. Teda, jestli za ní chceš chodit, i po tom všem, co jsem ti právě řekla, tak prosím, nemůžu ti v tom bránit. Jenom si pamatuj, že Ava nás nezná. A nemá nejmenší právo nás soudit ani nám vyčítat, že se rády vidíme. Nic jí do toho není. Je to naše věc.“ A když se na ni podívám, vidím, že má oči pořád ještě vykulené a ret se jí třese, a srdce mi usedá až k zemi.

„Opravdu už potřebuju odejít, takže jdeš se mnou, nebo ne?“ zašeptám.

„Ne.“ Zlostně si mě měří pohledem.

A tak se zhluboka nadechnu, zavrtím hlavou a prásknu za sebou dveřmi.

~~~

Protože byl Miles dost chytrý na to, aby nepostával venku a nečekal, jedu do školy sama. A i když už je po zvonění, Damen čeká u svého auta na druhém nejlepším místě vedle toho mého.

„Ahoj,“ řekne, obejde auto na moji stranu a skloní se, aby mě políbil.

Ale já jenom popadnu bágl a ženu se k bráně.

„Promiň, že jsem tě včera nechal ujet. Volal jsem ti na mobil, ale nebrala jsi to.“ Jde vedle mě.

Chytnu chladné železné mříže a ze všech sil jimi zatřesu. Když se ani nehnou, zavřu oči a přitisknu k mřížím čelo, protože vím, že jsem přišla pozdě, že je to k ničemu.

„Dostalas můj vzkaz?“

Pustím bránu a zamířím ke kanceláři, už vidím ten děsný moment, kdy vejdu dovnitř a schytám to za včerejší záškoláctví a dnešní pozdní příchod.

„Co se děje?“ zeptá se, vezme mě za ruku a způsobí, že mi útroby roztají do hřejivé tekutiny. „Myslel jsem, že jsme se dobře bavili. Myslel jsem, že se ti to líbilo?“

Opřu se o nízkou cihlovou zídku a povzdechnu si. Připadám si jako z gumy, slabá, naprosto bezmocná.

„Nebo ses kvůli mně přetvařovala?“ Stiskne mi ruku, očima mě prosí, abych se nevztekala.

A zrovna když to začínám balit, když už jsem mu na to skoro skočila, pustím mu ruku a odtáhnu se. Jako přílivová vlna se přese mě převalí vzpomínky na Haven, na náš telefon a na jeho podivné zmizení na dálnici, až se celá otřesu. „Věděl jsi, že Drina taky jede do Disneylandu?“ zeptám se a ve vteřině, kdy to vyslovím, si uvědomím, jak to zní malicherně, ale když už je to jednou venku, můžu klidně pokračovat. „Není tu něco, co bych měla vědět? Něco, co mi potřebuješ říct?“ Semknu rty a obrním se proti nejhoršímu.

Ale on se na mě jenom podívá, hledí mi upřeně do očí a řekne: „Drina mě nezajímá. Mě zajímáš jenom ty.“

Klopím oči k zemi, chci tomu věřit, přeju si, aby to bylo tak snadné. Ale když mě znovu vezme za ruku, uvědomím si, že to je snadné, protože ze mě rázem spadnou všechny pochybnosti.

„No, teď se dostáváme k té části, kdy mi povíš, že cítíš totéž,“ řekne a pozorně si mě prohlíží.

Váhám, srdce mi buší tak prudce, že to určitě musí slyšet. Jenže mlčím moc dlouho a ta správná chvíle už je pryč. Damen mi tedy ovine paži kolem pasu a vede mě zpátky k bráně.

„To je v pořádku,“ usměje se. „Nespěchej. Času je dost, doba použitelnosti je neomezená. Prozatím tě dostaneme do třídy.“

„Ale musíme jít přes kancelář.“ Zastavím se a šlehnu po něm přimhouřenýma očima. „Brána je zamčená, pamatuješ?“

Zavrtí hlavou. „Ever, ta brána není zamčená.“

„Eh, promiň, ale před chvílí jsem ji zkoušela otevřít. Je zamčená,“ připomenu mu.

Usměje se. „Můžeš mi věřit?“

Podívám se na něho.

„Co tě to bude stát? Pár kroků? Pár minut pozdního příchodu navíc?“

Kouknu směrem ke kanceláři a pak na něho, načež zakroutím hlavou a jdu za ním, celou cestu zpátky až k bráně, která je z nějakého důvodu, zcela nevysvětlitelně, otevřená.

„Ale já to viděla! A tys to taky viděl!“ Postavím se k němu čelem, přičemž nic z toho, co se stalo, nechápu. „Dokonce jsem s ní třásla, vší silou, a nehnula se ani o chlup.“

On mě ale jenom políbí na tvář, provede mě dovnitř a se smíchem řekne: „Tak jdi. A neboj, pan Robins má indispozici a ta na supl je jako ve snách. Budeš v pohodě.“

„Ty nejdeš?“ zeptám se a znovu ve mně začne narůstat známý pocit strádání a paniky.

Jen pokrčí rameny. „Jsem emancipovanej. Dělám si, co chci.“

„Jo, ale –“ zarazím se, když si uvědomím, že telefonní číslo není to jediné, co postrádám. Vždyť já toho kluka skoro neznám. A musím jen žasnout, jak to dokáže, že se cítím tak dobře, tak normálně, když všechno, co s ním souvisí, je abnormální. Teprve když se obrátím k odchodu, uvědomím si, že mi ještě nevysvětlil, co se to včera večer přihodilo na dálnici.

Než se však stačím zeptat, už stojí vedle mě, bere mě za ruku a říká: „Zavolal mi soused. Rozbil se mi zavlažovač a celá zahrada začínala být pod vodou. Snažil jsem se nějak upoutat tvoji pozornost, ale telefonovala jsi, tak jsem tě nechtěl rušit.“

Zírám na naše ruce, bronzově opálenou a bílou, silnou a křehkou, takový nepravděpodobný pár.

„A teď běž. Uvidíme se po škole, slibuju.“ Usměje se a zpoza ucha mi utrhne jediný červený tulipán.

~~~

Obvykle se snažím nezabývat se svým bývalým životem. Snažím se nemyslet na bývalý dům, na bývalé kamarády, svoji bývalou rodinu a své bývalé já. Sice už jsem docela přišla na to, jak odvrátit známý záchvat, protože rozpoznám jeho příznaky – pálení v očích, zkrácený dech, zdrcující pocit prázdnoty a zoufalství – dřív, než mě přemůžou, ale někdy prostě udeří bez varování, aniž bych měla čas se připravit. A když se to stane, nezbývá mi než se schoulit do klubíčka a počkat, až to přejde.

Jenže to se dost špatně dělá uprostřed dějáku.

Takže zatímco pan Munoz sáhodlouze vykládá o Napoleonovi, hrdlo se mi stáhne, žaludek sevře a oči začnou pálit tak náhle, že vystřelím z místa a řítím se ke dveřím, lhostejná k hlasu učitele, který mě volá zpátky, netečná vůči výsměšnému řehotu spolužáků.

Zahnu za roh, oslepená slzami, lapám po vzduchu, uvnitř se cítím prázdná, vydlabaná, dutá skořápka, která se hroutí sama do sebe. Vtom zahlédnu Stacii, ale už je pozdě, a já do ní vrazím s takovou rychlostí a silou, že se skácí k zemi a udělá si díru na šatech.

„Dopr –“ S otevřenou pusou zírá na svoje rozhozené končetiny a roztržené šaty, pak zvedne zrak ke mně. „Tys mi je, kurva, rozervala, ty magore!“ Prostrčí trhlinou pěst, aby ukázala škodu.

Je mi hloupé, co se stalo, nemám však čas jí pomáhat. Žal mě už už stravuje a já nemůžu dopustit, aby to viděla.

Chci se kolem ní protáhnout, když vtom mě popadne za ruku a škrábe se na nohy, dotek její kůže mě naplní tak temnou, skličující energií, že mi dojde dech.

„Jenom pro tvoji informaci, ty šaty jsou značkový. Což znamená, že mi koupíš nový,“ vyštěkne a sevře mě prsty tak silně, až se bojím, abych neomdlela. „A věř mi, že tím to neskončí.“ Potřese hlavou a zle se na mě podívá. „Budeš po čertech litovat, žes do mě vrazila, bude tě mrzet, žes vůbec kdy začala chodit do týhle školy.“

„Jako Kendra?“ ušklíbnu se, najednou stojím jistě a žaludek se mi zklidňuje.

Povolí stisk, ale nepustí mě.

„To tys jí strčila ty drogy do skříňky. Nechalas ji vyhodit, podlomila jsi její důvěryhodnost, takže uvěřili tobě, a ne jí,“ převyprávím jí scénu, která mi běží v hlavě.

Pustí mi ruku a ustoupí o krok, v obličeji bílá jako křída. „Kdo ti to řek?“ zeptá se. „Ještě jsi sem ani nechodila, když se to stalo.“

Pokrčím rameny, vím, že je to pravda, i když o to tady sotva běží. „Ach, a je toho víc,“ řeknu a výhružně k ní přistoupím, můj záchvat pominul, strach v jejích očích mi zázračně vyléčil zdrcující žal. „Vím, že opisuješ při písemkách, kradeš rodičům, v obchodech s oblečením, okrádáš kamarády – podle tebe je to nevinná hra. Vím, že si nahráváš telefony s Honor a máš složku s jejíma mailama a textovkama, pro případ, že by se kdy obrátila proti tobě. Vím, že flirtuješ s jejím nevlastním tátou, což, mimochodem, je naprosto nechutný, ale naneštěstí jsou tu ještě horší věci. Vím všechno o panu Barnesovi – Barnumovi? No, to je jedno, ty víš, koho myslím, tvýho učitele na děják v devítce. Toho, kterýho ses pokusila svést. A když se nechytil, snažila ses ho místo toho vydírat, hrozilas, že to povíš jeho nebohý těhotný ženě a řediteli školy…“ Znechuceně zavrtím hlavou, její chování je tak odporné, tak prospěchářské, že to snad nemůže být pravda.

A přece, tady je, stojí přede mnou, oči vytřeštěné, rty se jí třesou, je úplně omráčená, že se její nechutná malá tajemství provalila. A místo toho, abych měla špatný pocit nebo se cítila provinile, že jsem ji tak obnažila, že jsem takovým způsobem využila svůj dar, když vidím tuhle opovrženíhodnou osobu, toho příšerného sobce, který každého šikanuje a který mě provokoval od prvního dne, co jsem tady, jak je z ní roztřesená, zpocená hromádka, přináší mi to větší zadostiučinění, než bych si kdy dokázala představit. A když už teď moje nevolnost a můj žal patří minulosti, říkám si, kašlu na to, klidně můžu jít dál.

„Mám pokračovat?“ zeptám se. „Protože věř mi, že můžu. Je toho ještě daleko víc, ale ty už to znáš, viď?“

Výhružně se k ní blížím, postupuju dopředu, ona klopýtá pozpátku v zoufalé snaze být ode mě co nejdál. „Co jsi zač? Nějaká čarodějnice?“ zašeptá, očima propátrává chodbu, hledá pomoc, východ, cokoliv, aby se dostala ode mě pryč.

Zasměju se. Nepotvrdím to ani nepopřu, jenom chci, aby si to příště rozmyslela, než si se mnou zase něco začne.

Jenomže ona se najednou zastaví, najde ztracenou rovnováhu a s pohledem upřeným přímo do mých očí vyštěkne: „To je ale jenom tvoje slovo proti mýmu.“ Na rtech se jí objeví úšklebek. „A co myslíš, komu budou lidi věřit? Mně, nejoblíbenější holce nižší střední? Nebo tobě, největšímu zasranýmu magorovi, co se kdy objevil na týhle škole?“

Na tom něco je.

Ohmatá si díru na šatech, pak zavrtí hlavou a řekne: „Nezahrávej si se mnou, magore. Protože jinak toho budeš, přísahám bohu, litovat.“

A když vykročí, vrazí mi do ramene s takovou silou, že vůbec nepochybuju, že to myslí vážně.

~~~

Když dorazím k jídelnímu stolu, snažím se moc necivět, ale Haven má fialové vlasy a já si nejsem jistá, jestli bych se o tom měla zmiňovat.

„Ani se nesnaž předstírat, že to nevidíš. Je to příšerný, já vím,“ zasměje se. „Sotva jsem s tebou včera večer domluvila, pokusila jsem se obarvit si je na zrzavo, víš takovej ten úžasnej měděnej odstín, jako má Drina. Jenomže jsem skončila s tímhle.“ Vezme jeden pramen a zamračí se. „Vypadám jako lilek na tyči. Ale je to jenom na pár hodin, jelikož hned po škole mě Drina veze do nějakýho velkýho salonu pro celebrity nahoře v L. A. Znáš to, je to jeden z těch nejprovařenějších, co se musej rezervovat rok dopředu. Jenomže ona mě tam prostě dokáže protáhnout na poslední chvíli. Přísahám, ta ti má styky, je úžasná.“

„Kde je Miles?“ přeruším ji otázkou, protože nechci slyšet už ani slovo o úžasné Drině a jejích schopnostech pronikat mezi vyvolené.

„Učí se text. Komunitní divadlo připravuje inscenaci Hairspray a on doufá, že dostane hlavní roli.“

„Není hlavní představitelka náhodou holka?“ Otevřu krabičku s obědem a najdu v ní půlku sendviče, hrozínek vína, pytlík brambůrků a další tulipány.

Haven pokrčí rameny. „Snažil se mě přesvědčit, abych to taky zkusila, ale není to moje gusto. No nic, a kdepak je náš vysokej, snědej Pan Úžasnej neboli tvůj kluk?“ zeptá se, načež si rozloží ubrousek a položí si na něj košíček s jahodovou polevou.

Pokrčím rameny a připomenu si, že jsem si, opět, zapomněla vzít jeho telefonní číslo nebo zjistit, kde bydlí. „Užívá výhod emancipace, řekla bych,“ poznamenám nakonec, rozbalím si sendvič a ukousnu si z něj. „Jsou nějaký zprávy o Evangeline?“

Zavrtí hlavou. „Žádný. Ale mrkni na tohle.“ Povytáhne si rukáv a ukáže mi vnitřní stranu zápěstí.

Zamžourám na první náznak malého okrouhlého tetování, hrubý náčrtek hada, který si požírá vlastní ocas. A i když to ještě zdaleka není hotové, na zlomek okamžiku vyloženě vidím, jak se plazí a hýbe. Ale jakmile zamrkám, je zase nehybný.

„Co je to?“ zašeptám a vnímám, jak mě energie, která z toho vyzařuje, naplňuje hrůzou, třebaže nedokážu říct proč.

„Má to být překvapení. Ukážu ti to, až to bude hotový,“ usměje se. „Vlastně jsem ti to vůbec neměla říkat.“ Upraví si rukáv a rozhlédne se. „Totiž, slíbila jsem, že to neřeknu. Ale asi jsem z toho moc nadšená a někdy mi dělá problémy udržet tajemství. Hlavně svoje vlastní.“

Podívám se na ni a snažím se naladit na její energii, najít nějaké logické vysvětlení, proč bych měla mít v žaludku tak příšerný pocit, jaký tam mám, ale marně. „Slíbilas to komu? O co jde?“ zeptám se a přitom si všimnu, že má auru matně šedou jako uhel, na okrajích rozvolněnou a celou roztřepenou.

Ale ona se jenom zasměje a dělá, jako že si zapíná pusu na zip. „Zapomeň na to,“ řekne. „Zkrátka si budeš muset počkat.“

Osmnáct

Když dorazím domů ze školy, Damen čeká na schodech před domem a usmívá se tak, že z oblohy mizejí mraky a veškeré pochybnosti se rozplývají.

„Jak ses dostal přes vrátnýho?“ zeptám se, protože jasně vím, že jsem ho nepouštěla dovnitř.

„Kouzlo osobnosti a drahý auto vždycky spolehlivě zafungujou.“ Opráší si sedací část tmavých značkových džínsů a jde za mnou dovnitř. „Tak co, jak ses měla?“

Pokrčím rameny a vím, že porušuju nejzákladnější pravidlo ze všech – nikdy nepouštět do domu cizího člověka –, i když ten cizí člověk je podle všeho můj kluk. „Znáš to, stejný jako vždycky,“ řeknu nakonec. „Ta na supl přísahala, že už se nikdy neukáže, paní Machadová požádala mě, abych už se neukazovala –“ Podívám se po něm a jsem v pokušení dál si vymýšlet, protože Damen zjevně neposlouchá. Sice pokyvuje, jako by poslouchal, tváří se však roztržitě, odtažitě.

Zamířím do kuchyně, strčím hlavu do lednice a zeptám se: „A co ty? Cos dělal?“ Potom mu mlčky nabídnu láhev vody, on ale zavrtí hlavou a usrkne svého červeného pití.

„Byl jsem se projet, zasurfoval jsem si, čekal jsem, až zazvoní, abych se s tebou moh zase vidět.“

„Víš, zrovna tak jsi moh jít do školy a pak bys nemusel na nic čekat,“ namítnu.

„Zítra se pokusím mít to na paměti,“ řekne se smíchem.

Opřu se o pult a otáčím víčkem na své láhvi kolem dokola, nervózní z toho, že jsem s ním sama v tomhle velkém prázdném domě, s tolika nezodpovězenými otázkami a bez představy, kde začít.

„Nechceš jít ven k bazénu?“ řeknu nakonec, protože si myslím, že čerstvý vzduch a otevřený prostor by mi mohly zklidnit nervy.

Zavrtí hlavou a vezme mě za ruku. „Radši bych šel nahoru a prohlídnul si tvůj pokoj.“

„Jak víš, že je nahoře?“ zeptám se s přimhouřenýma očima.

On se ale jenom zasměje: „Nebejvá to tak vždycky?“

Jsem na vážkách, jestli to mám dovolit, nebo najít zdvořilý způsob, jak ho vypakovat.

„Pojď, slibuju, že nebudu kousat,“ zmáčkne mi ruku a má úsměv tak neodolatelný a jeho dotek je tak hřejivý a svůdný, že když ho vedu nahoru, jenom doufám, že tam nebude Riley.

Ta přesně ve chvíli, kdy vystoupáme po schodech, vyběhne z mojí zašívárny a vykřikne: „Boha, je mi to tak líto! Vůbec se nechci hádat – ouha!“ Zarazí se v půlce věty, zírá s otevřenou pusou a očima velkýma jak létací talíře klouže ze mě na Damena a zase zpátky.

Ale já jdu dál do svého pokoje, jako bych ji vůbec neviděla, a doufám, že bude mít dost rozumu na to, aby se ukázala později. Mnohem později.

„Zdá se, žes nechala zapnutou televizi,“ řekne Damen a vejde do zašívárny, zatímco já vrhám zlostné pohledy na Riley, která poskakuje vedle něho, prohlíží si ho od hlavy k patě a oběma zdviženými palci nadšeně ukazuje, co si o něm myslí.

A i když ji očima snažně prosím, aby odešla, dřepne si na gauč a položí si mu nohy na klín.

Vrazím do koupelny, mám na ni vztek, že jí to nedochází, že protahuje svou návštěvu a odmítá zmizet, protože vím, že je jenom otázkou času, než udělá něco praštěného, něco, co nebudu schopná vysvětlit. A tak ze sebe strhnu mikinu a rychle provádím tradiční očistu, jednou rukou si čistím zuby, druhou nanáším kuličkový deodorant, vyplivnu do umyvadla a o pár vteřin později už mám na sobě natažené čisté bílé tričko. Pak si rozpustím ohon, máznu si na rty pomádu, cáknu na sebe trochu parfému a vyběhnu ze dveří, jenom abych zjistila, že Riley tam pořád ještě je a upřeně mu zírá do očí.

„Pojď se podívat na balkon, je z něj nádhernej výhled,“ vyhrknu v zoufalé snaze dostat ho od ní.

„Potom,“ zavrtí hlavou a poklepe dlaní na polštář vedle sebe, přičemž Riley vyskočí a propukne v jásot.

Dívám se na něho, jak tam sedí, nevinný, nic netušící, v domnění, že má pohovku jenom pro sebe, jenže to píchání v uchu, šimrání na koleni a studený závan na krku mu laskavě dopřává moje mrtvá mladší sestra.

„Ehm, nechala jsem si v koupelně vodu,“ řeknu, významně se podívám na Riley, otočím se k odchodu a doufám, že půjde za mnou, jestli nechce, aby byl mazec.

Ale Damen vstane a řekne: „Dovol, já ti ji podám.“

A já sleduju, jak manévruje mezi gaučem a stolem tak, aby se vyhnul Rileyiným rozhoupaným nohám.

Ona pak na mě zírá s otevřenou pusou, já ji probodávám pohledem a v příštím okamžiku je pryč.

„A je to vyřízený,“ utrousí Damen, hodí mi láhev a klidně projde místem, kterým před chvilkou tak opatrně našlapoval. A když si všimne, jak na něj civím, usměje se a řekne: „Co?“

Ale já jenom zavrtím hlavou a upřu pohled na televizi, přičemž si říkám, že to byla jenom shoda okolností. Rozhodně není možné, aby ji viděl.

~~~

„Takže vysvětlil bys mi prosím, jak to děláš?“

Sedíme venku, schoulení na zahradním křesle, právě jsme spořádali skoro celou pizzu, z níž jsem většinu snědla já, protože Damen jí spíš jako topmodelka než jako chlap. Znáte to – zob, zob – postrkat jídlo po talíři – ukousnout si – ještě si zobnout, ale většinou jenom upíjel to svoje pití.

„Jak dělám co?“ zeptá se, zlehka mě drží v náručí, bradou se opírá o moje rameno.

„Jak děláš všechno! Vážně. Nikdy neděláš domácí úkoly, přesto všechno umíš, vezmeš štětec, namočíš ho do barvy a voilà, rázem vytvoříš Picassa, kterej je ještě lepší než sám Picasso! Nejde ti sport? Máš zoufale nekoordinovaný pohyby? No tak, pověz mi to!“

Povzdechne si. „No, nikdy mi moc nešel baseball,“ konstatuje a přitiskne mi rty k uchu. „Ale jsem světová třída v kopaný a dost dobře zvládám surfování, pokud můžu soudit sám za sebe.“

„V tom případě to musí bejt hudba. Máš hudební hluch?“

„Přines mi kytaru a zabrnkám ti melodii. Nebo by stačil třeba i klavír, housle nebo saxofon.“

„Tak co je to? No tak, každej je na něco levej! Řekni mi, co nejde tobě.“

„Proč to chceš vědět?“ zeptá se a přitáhne si mě blíž. „Proč si chceš kazit tu iluzi dokonalosti, kterou sis o mně vytvořila?“

„Protože mi vadí, jak si vedle tebe připadám nevýrazná a nanicovatá. Vážně. Jsem v mnoha směrech hrozně průměrná, prostě chci jenom vědět, že tobě taky něco nejde. No tak, budu pak mít lepší pocit.“

„Ty nejsi průměrná,“ řekne, nos zabořený do mých vlasů, hlas až moc vážný.

Já to ale odmítám vzdát, potřebuju něco, čeho bych se mohla do budoucna chytit, něco, co by ho polidštilo, stačilo by trochu. „Jenom jednu věc, prosím? I kdybys měl lhát, je to pro dobrou věc – pro moji sebeúctu.“

Snažím se otočit, abych na něho viděla, on mě ale sevře pevněji a drží mě na místě, líbá mi špičku ucha a šeptá: „Opravdu to chceš vědět?“

Kývnu, srdce mi divoce buší, krev pulzuje elektřinou.

„Pokulhávám v lásce.“

Zadívám se na ohniště a přemýšlím, co tím asi tak mohl myslet. A i když jsem vážně chtěla, aby mi odpověděl, neznamená to, že jsem chtěla, aby odpověděl takhle vážně. „Ehm, nechtěl bys to trochu rozvést?“ řeknu a nervózně se zasměju, protože si nejsem jistá, jestli to opravdu chci slyšet. Mám strach, že by to mohlo mít něco společného s Drinou – což je téma, kterému bych se radši vyhnula.

Přitiskne se ke mně, dýchá pomalu a zhluboka. A zůstane tak dlouho, až mě napadá, jestli od něj vůbec ještě někdy něco uslyším. Ale nakonec promluví: „Já prostě vždycky skončím tak, že – zklamu.“ Pokrčí rameny a odmítá to dál vysvětlit.

„Ale je ti teprve sedmnáct.“ Vymaním se z jeho objetí a podívám se mu do tváře.

Pokrčí rameny.

„Kolik takovejch zklamání asi tak mohlo bejt?“

Místo odpovědi mě jen otočí zpátky, přiblíží mi rty k uchu a zašeptá: „Pojďme si zaplavat.“

~~~

Další známka toho, jak je Damen dokonalý – v kufru auta si vozí plavky.

„No co, jsme v Kalifornii, jeden nikdy neví, kdy je bude potřebovat,“ prohodí, stojí na kraji bazénu a usmívá se na mě. „Mám v kufru i neopren; neměl bych si ho vzít?“

„To ti nepovím,“ řeknu, šlapu vodu na hluboké straně bazénu, všude kolem stoupá pára. „Na to musíš přijít sám.“

Po malinkých krůčcích se posune až na samý okraj a dělá, že si máčí palec.

„Žádný zkoumání, rovnou se skáče,“ dělám si legraci.

„Vážně můžu skočit?“

„Kufr, placáka, cokoliv,“ zasměju se a sleduju, jak skáče fantastickou šipku, načež se vynoří vedle mě.

„Skvělý,“ řekne, vlasy uhlazené dozadu, kůži mokrou a lesklou, na řasách mu visí drobné kapičky vody. A zrovna když si myslím, že se chystá mě políbit, zase se ponoří pod vodu a plave pryč.

A tak se zhluboka nadechnu, polknu hrdost a plavu za ním.

„To je mnohem lepší,“ prohlásí a přitáhne si mě k sobě.

„Bojíš se na hloubce?“ Usměju se, špičkami nohou se tak tak dotýkám dna.

„Mluvil jsem o tvém oblečení. Měla by ses takhle oblékat častějc.“

Sklopím zrak ke svému bílému tělu v bílých bikinách a snažím se nepřipadat si příliš nejistě vedle jeho dokonale vypracovaného, do bronzova opáleného já.

„Rozhodně je to ohromnej pokrok oproti těm kapucím a džínsům,“ směje se.

Semknu rty, nevím jistě, co na to říct.

„Ty ale nejspíš nemůžeš jinak, mám pravdu?“

Zkoumavě se mu zadívám do obličeje. Z toho, jak to řekl, by se mohlo zdát, že tím myslel něco víc, jako by mohl doopravdy vědět, proč se oblékám, tak jak se oblékám.

„Zjevně tě to ale chrání před zlobou Stacie a Honor. Nemají rády konkurenci.“ Shrne mi vlasy za ucho a pohladí mě po tváři.

„A my spolu v něčem soutěžíme?“ zeptám se a vzpomenu si na to flirtování, na to vytahování poupátek růží, naši hádku se Stacií dneska ve škole, pohrůžku, o které nepochybuju, že ji splní. Dívá se na mě neskutečně dlouho, tak dlouho, že se mi změní nálada a plavu pryč.

„Ever, žádná soutěž nikdy nebyla,“ řekne a vydá se za mnou.

Ale já schovám hlavu pod vodu a plavu ke kraji, chytnu se a vytáhnu se ven, vím, že musím jednat rychle, pokud mám říct svoje, protože ve chvíli, kdy se ke mně přiblíží, se mi slova vypaří z hlavy.

„Jak mám asi cokoliv vědět, když tak rychle měníš postoj?“ namítnu, ruce se mi třesou, hlas mám rozechvělý, lituju, že s tím nemůžu přestat, nechat to být, vrátit ten příjemný, romantický večer, který jsme si užívali. Ale vím, že je potřeba to říct, ať už to bude mít jakékoliv následky. „Prostě, v jednu chvíli na mě koukáš tak – tak, jak to děláš – a vzápětí vidím, jak jsi celý pryč ze Stacie.“ Semknu rty a čekám, co mi na to řekne, dívám se, jak jde z vody a míří ke mně, tak úchvatný, mokrý a lesklý. Mám co dělat, abych popadla dech.

„Ever, já –“ Zavře oči a povzdechne si. A když je zase otevře, udělá ještě jeden krok směrem ke mně. „Nikdy jsem neměl v úmyslu ti ublížit. Opravdu. Nikdy.“ Obejme mě jednou rukou kolem pasu a snaží se mě přimět, abych se k němu obrátila. A když to udělám, když se konečně vzdám, podívá se mi do očí. „Ani jednou jedinkrát jsem se ti nepokusil ublížit. A je mi líto, jestli máš dojem, že jsem si zahrával s tvými city. Říkal jsem ti, že mi tyhle věci moc nejdou.“ Usměje se a zaboří mi prsty do mokrých vlasů, načež vytáhne jediný rudý tulipán.

Zírám na něj, prohlížím si jeho silná ramena, výrazně vymodelovanou hruď, břicho jak valchu a holé ruce. Žádné rukávy, pod kterými by se dalo něco schovat, žádné kapsy, do kterých by se mohlo něco strčit. Jenom jeho nádherné polonahé tělo, plavky, ze kterých kape voda, a v ruce ten pitomý tulipán.

„Jak to děláš?“ zeptám se a zadržím dech, zatraceně dobře vím, že z mého ucha tulipán nevzešel.

„Co jak dělám?“ Usmívá se, ovíjí mi ruku kolem pasu, přitahuje si mě blíž.

„Ty tulipány, růže, to všechno?“ zašeptám a snažím se nevnímat na kůži jeho ruce, to, jak mě jeho dotek prohřívá, jak způsobuje, že jsem ospalá, na pokraji závrati.

„Je to kouzlo.“

Odtáhnu se od něho, sáhnu po ručníku a těsně ho kolem sebe omotám. „Proč nemůžeš nikdy mluvit vážně?“ zeptám se a nechápu, do čeho jsem se to zapletla, uvažuju, jestli ještě není čas vyklidit pozice.

„Já mluvím vážně,“ zamumlá, natáhne si tričko a sáhne po svých klíčkách, zatímco já se klepu ve studeném mokrém ručníku a neschopna slova se dívám, jak míří k bráně, mává mi přes rameno a volá: „Sabine je doma,“ načež zmizí do noci.

Devatenáct

Druhý den, když zajedu na parkoviště, Damen tam není. Vylezu z auta, hodím si bágl přes rameno a zamířím do třídy, v duchu se snažím dodat si odvahy a připravuju se na nejhorší.

Ve chvíli, kdy dojdu ke třídě, ale úplně zmrtvím. Pitomě zírám na zeleně natřené dveře, a nedokážu je otevřít.

Vzhledem k tomu, že mě jasnovidné schopnosti opouštějí, kdykoliv jde o Damena, to jediné, co doopravdy vidím, je zlý sen, který se mi odvíjí v hlavě. V něm je Damen usazený na kraji Staciiny lavice, směje se a flirtuje, vytahuje poupata růží z nejrůznějších míst, já se sunu kolem a mířím ke svému místu, vtom o mě zavadí hřejivý, příjemný záblesk jeho pohledu, když se ke mně otáčí zády, aby se mohl soustředit na ni.

A já se s tím prostě nedokážu srovnat. Vážně nejsem schopná to unést. Protože i když je Stacia krutá, zlá, příšerná a sadistická, je krutá, zlá, příšerná a sadistická přímočaře. Nic netají, neskrývá žádné záhady, její bezcitnost je zjevná, nijak maskovaná.

Zato já jsem přesný opak: paranoidní, tajnůstkářská, schovaná za slunečními brýlemi a kapucí, škudlím si pro sebe břemeno tak těžké, že na mně není jednoduchého nic.

Znovu sáhnu po klice, v duchu si nadávám: Tohle je absurdní. Co asi budeš dělat – odejdeš ze školy? Budeš to snášet už jenom další rok a půl, tak to prostě skousni a jdi už dovnitř!

Ale ruka se mi začne třást, odmítá mě poslechnout, a zrovna když se zmátořím, přijde zezadu jeden kluk, odkašle si a řekne: „Ehm – hodláš ty dveře otevřít?“ V duchu si otázku doplní nevysloveným – Ty zasraná ujeťačko!

A tak naberu dech, otevřu dveře a vklouznu dovnitř. A cítím se hůř, než bych si kdy dokázala představit, když vidím, že tam Damen není.

~~~

Jakmile se ocitnu mezi jídelními stoly, bedlivě se rozhlížím a hledám Damena, ale když ho nikde nenajdu, zamířím ke svému obvyklému místu, přičemž tam dorazím ve stejnou chvíli jako Haven.

„Je to šestej den a o Evangeline ani slovo,“ řekne, a než se posadí naproti mně, hodí na stůl krabičku se svým košíčkem.

„Poptávala ses v těch anonymních skupinách?“ Miles sklesne vedle mě a ukroutí uzávěr svého multivitaminu.

Haven protočí panenky. „Jsou anonymní, Milesi.“

Miles zvedne oči ke stropu. „Měl jsem na mysli jejího instruktora.“

„Těm se říká vedoucí. A jo, její vedoucí mi nepomůže, nic neslyšela. Drina si ale myslí, že to přeháním, prej to zveličuju.“

„Ona tu ještě pořád je?“ Miles se na ni zadívá.

Přelétávám očima z jednoho na druhého, zbystřila jsem, protože v jeho hlase slyším podrážděnost, a čekám, co bude následovat. Jelikož všechno, co nějak souvisí s Damenem a Drinou, je za hranicí mých jasnovidných schopností, jsem stejně zvědavá, na Haveninu odpověď, jako on.

„Ehm, jo, Milesi, ona tu teď bydlí. Proč? Je to problém?“ Přimhouří oči.

Miles pokrčí rameny a napije se. „Není.“ Jeho myšlenky však říkají něco jiného a jeho žlutá aura temní a matní, jak bojuje, jestli říct, co chce, nebo neříct vůbec nic. „Já jenom…“ spustí.

„Jenom co?“ Haven na něj zírá, oči stále přimhouřené, rty pevně sevřené.

„No…“

Civím na něj a myslím si: Udělej to, Milesi, řekni to! Drina je arogantní, příšerná, má špatný vliv, dělá jenom problémy. Nejsi jediný, kdo to vidí, já to taky vidím, tak jdi do toho a řekni to – ona je ta nejhorší!

Miles váhá, slova se mu tvoří na jazyku, zatímco já do sebe vtahuju vzduch a čekám, až je vypustí. Načež on hlasitě vydechne, zavrtí hlavou a vzdychne: „To nic.“

Podívám se po Haven, vidím její naštvaný obličej, aura jí mihotá, na okrajích kolem dokola jiskří a plane, což je předzvěst velkého tání, které má podle rozvrhu nastat za tři-dva-jedna –

„Promiň, Milesi, ale tohle neberu. Jestli máš něco na srdci, tak to prostě řekni.“ Probodává ho pohledem, košíček je zapomenutý a Haven bubnuje prsty do laminátového stolu. A když na to Miles nereaguje, pokračuje: „No jak myslíš, Milesi. A ty taky, Ever. To, že nic neříkáš, ještě neznamená, že jsi míň provinilá.“

Miles na mě zírá, oči vyvalené, obočí povytažené, a já vím, že bych měla něco říct, něco udělat, předstírat, že nechápu, a zeptat se, čím přesně jsem se provinila. Ale pravda je taková, že už to vím. Provinila jsem se tím, že nemám ráda Drinu. Že jí nevěřím. Že z ní cítím něco podezřelého, dokonce zlého. A skoro se nesnažím tahle svá podezření skrývat.

Zavrtí hlavou, obrátí oči v sloup a je tak rozčilená, že skoro uplivuje slova: „Vždyť ji ani neznáte, vy dva! A vůbec nemáte právo ji soudit! Abyste věděli, já mám náhodou Drinu ráda. A za tu krátkou dobu, co ji znám, je pro mě daleko lepší kamarádka než kterejkoliv z vás!“

„To není pravda!“ zakřičí Miles, oči mu svítí. „To je naprostá kravi –“

„Promiň, Milesi, ale je to pravda. Vy dva mě tolerujete, berete mě, ale ve skutečnosti mě nechápete tak jako ona. Nám s Drinou se líbí stejný věci, máme společný zájmy. Nepřeje si tajně, abych se změnila, jako si to přejete vy. Má mě ráda takovou, jaká jsem.“

„Aha, tak proto jsi totálně změnila svůj vzhled, protože tě bere takovou, jaká jsi?“

Dívám se, jak Haven zavírá oči, dlouze se nadechuje, pak se na Milese podívá, posbírá si věci, vstane ze svého místa a řekne: „Trhni si, Milesi. Trhněte si oba dva.“

„A nyní, dámy a pánové, sledujte tento velký dramatický odchod!“ Miles se mračí. „Hele, to si děláš srandu? Já se jenom zeptal, jestli tu pořád ještě je! Nic víc! A ty z toho uděláš takovouhle scénu. Ježkovy zraky, posaď se, hezky se uveleb a laskavě už zklidni hormon.“

Haven zavrtí hlavou a sevře okraj stolu, vypracované drobné tetování na jejím zápěstí už je hotové, pořád je ale červené a zanícené.

„Jak se tomu říká?“ zeptám se s očima upřenýma na inkoustové vypodobení hada, který si požírá vlastní ocas, vím, že má nějaké jméno, že je to nějaký mytický tvor, ale zapomněla jsem který –

„Ouroboros.“ A když si ho promne prstem, přísahám, že jsem viděla, jak mrsknul jazykem a pohnul se.

„Co to znamená?“

„Je to starodávnej alchymickej symbol věčnýho života, stvoření ze zániku, život ze smrti, nesmrtelnost, něco takovýho,“ prohlásí Miles.

Zůstaneme na něj s Haven zírat, on ale jenom pokrčí rameny. „No co? Prostě jsem sečtělej.“

Já se pak podívám na Haven a řeknu: „Zdá se, že v tom máš infekci. Možná by se ti na to měl někdo mrknout.“

Ale jakmile je to venku, vím, že to nebyla dobrá poznámka, a sleduju, jak si prudce stáhne rukáv a aura jí jiskří a plane. „Moje tetování je v pohodě. Já jsem taky v pohodě. A odpusťte, že to říkám, ale nemůžu si nevšimnout, že ani jeden z vás si nedělá hlavu kvůli Damenovi, kterej, mimochodem, přestal chodit do školy. Co to jako má bejt?“

Miles klopí oči na svůj Sidekick, já jenom pokrčím rameny. Ne že by na tom, co řekla, něco nebylo. Díváme se, jak vrtí hlavou, pak popadne svou krabičku s košíčkem a rázuje pryč.

„Můžeš mi vysvětlit, co se to právě stalo?“ vrtí hlavou Miles a sleduje ji, jak kličkuje bludištěm mezi jídelními stoly, děsně spěchá a nemá kam.

Já zase jenom pokrčím rameny, neschopná zahnat vidinu hada na jejím zápěstí, to, jak otočil hlavu a zaostřil svoje korálkové oči přímo na mě.

~~~

Jakmile zajedu na naši příjezdovou cestu, uvidím Damena, jak se opírá o auto a usmívá se.

„Jak bylo ve škole?“ zeptá se, když obejde moje auto, aby mi otevřel dveře.

Pokrčím rameny a sáhnu po svých knížkách.

„Och, tak ty se pořád ještě zlobíš,“ řekne a následuje mě k předním dveřím. A i když se mě nedotýká, cítím, jak z něj vychází teplo.

„Já se nezlobím,“ zamumlám, otevřu dveře a hodím bágl na podlahu.

„No, tak to je úleva. Protože jsem zarezervoval stůl pro dva, a jestli se nezlobíš, pak předpokládám, že se ke mně připojíš.“

Dívám se na něho, pasu se očima na jeho tmavých džínsech, vysokých botách a měkkém černém svetru, který může být jedině kašmírový, a přemýšlím, co by tak mohl mít za lubem.

Sundá mi sluneční brýle a sluchátka a odloží je na stolek u dveří. „Věř mi, všechnu tuhle obranu vážně nepotřebuješ,“ řekne, stáhne mi kapuci, zavěsí se do mě a vede mě ode dveří ke svému autu.

„Kam jedeme?“ zeptám se a usadím se na sedadlo pro spolujezdce, povolná, bez páteře, ochotná souhlasit se vším, co řekne. „Já jenom, co moje úkoly? Musím dohnat tunu věcí.“

On ale jenom zavrtí hlavou a posadí se vedle mě. „Klid, můžeš to udělat pozdějc, slibuju.“

„Jak moc pozdějc?“ upřeně ho sleduju, uvažuju, jestli si kdy zvyknu na jeho úžasnou temnou krásu, vřelost jeho pohledu a schopnost umluvit mě v podstatě k čemukoliv.

Usměje se a nastartuje auto, aniž by vůbec otočil klíčkem. „Před úderem půlnoci, slibuju. A teď se připni, jedeme na výlet.“

~~~

Damen jezdí rychle. Vážně rychle. Takže když zajede na parkoviště a předá auto portýrovi, zdá se, že zatím uběhlo jenom pár minut.

„Kde to jsme?“ zeptám se a zírám na zelené budovy a nápis VÝCHODNÍ VSTUP. „Východní vstup do čeho?“

„No, tohle by ti to mělo osvětlit.“ Zasměje se a přitáhne mě k sobě, protože kolem klušou čtyři lesklí, zpocení plnokrevníci se svými ošetřovateli a za nimi pospíchá žokej v růžovozelené haleně, úzkých bílých kalhotách a zablácených černých holínkách.

„Závodiště?“ zírám s otevřenou pusou. Podobně jako Disneyland i tohle je jedno z posledních míst, která bych očekávala.

„Ne jen tak ledajaký závodiště, je to Santa Anita,“ pokývá hlavou. „Jedno z těch hezčích. A teď pojď, máme rezervaci na tři patnáct ve Front Runneru.“

„Kde?“ zeptám se a nehýbám se z místa.

„Klid, to je jenom restaurace. A teď pojď, nechci propást podání sázek.“

„Ehm, není tohle nelegální?“ řeknu a vím, že vypadám jako ta nejhorší slušňačka, jenomže on je prostě strašně – nedbalý pravidel a bezstarostný a – nepředvídatelný.

„Jíst je nelegální?“ Usměje se, ale je vidět, že mu dochází trpělivost.

„Sázky, hazardní hry, tak vůbec, vždyť víš.“

On ale jen se smíchem zavrtí hlavou. „Jde o koňské dostihy, Ever, ne kohoutí zápasy. A teď už pojď.“ Stiskne mi ruku a vede mě k výtahům.

„A nemusí být člověku jednadvacet?“

„Osmnáct,“ zamumlá, nastoupí do výtahu a zmáčkne pět.

„Tak vidíš. Mně je šestnáct a půl.“

Potřese hlavou a skloní se ke mně, aby mě políbil. „Člověk by si měl pravidla vždycky přizpůsobovat, pokud ne je rovnou porušovat. To je jedinej způsob, jak si užít trochu zábavy. A teď už pojď,“ pobídne mě a vede mě chodbou a do velkého sálu vymalovaného v různých odstínech zelené, zastaví se u stupínku vpředu a pozdraví se s vrchním, jako dávno ztracený přítel.

„Á, pan Auguste, moc rád vás vidím! Váš stůl je připravený, pojďte za mnou.“

Damen kývne a vezme mě za ruku, procházíme místností plnou dvojic, penzistů, osamělých mužů, skupinek žen, otců s mladými syny – nikde není jediné volné místo. Nakonec zastaví u stolu hned naproti cílové čáře, s nádherným výhledem na dráhu a zelené kopce za ní.

„Tony tu bude hned, aby převzal vaši objednávku. Mám přinést šampaňské?“

Damen se po mně podívá a lehce se začervená. „Dneska ne.“

„Tedy dobrá, do uzavření sázek zbývá pět minut.“

„Šampaňský?“ zašeptám a povytáhnu obočí, on ale jenom pokrčí rameny a otevře dostihový program.

„Co si myslíš o Španělský mušce?“ zeptá se. „Myslím koně, ne to afrodiziakum,“ usměje se.

Já jsem ale příliš zaujatá tím, co vidím kolem sebe, než abych mu odpověděla, mám co dělat, abych to všechno vstřebala. Protože místnost je nejenom obrovská, ale také narvaná lidmi – uprostřed týdne – ještě k tomu uprostřed dne. Všichni ti lidé se ulejvají a sází. Je to pro mě jako úplně nový svět, o jehož existenci jsem zatím neměla tušení. A nemůžu si pomoct, ale uvažuju, jestli snad právě tady netráví Damen všechen svůj volný čas.

„Tak co říkáš? Chceš si vsadit?“ Koukne po mně a udělá si několik rychlých poznámek tužkou.

Zavrtím hlavou. „Ani bych nevěděla, kde začít.“

„No, moh bych ti vyložit všechny šance, procenta, statistiku a kdo koho zplodil. Ale protože máme málo času, jenom to třeba zkoukni a řekni mi, co cítíš, která jména tě přitahují. Mně to tak vždycky fungovalo.“

Hodí mi dostihovou listinu a já ji prolétnu očima a s překvapením najdu tři výrazná jména, která na mě vyskočí, v pořadí jedna-dva-tři. „Co takhle Španělská muška na vítězství, Acapulco Lucy druhá a Syn Buddhy třetí,“ řeknu, aniž bych tušila, jak jsem na to přišla, ale jsem si svými tipy dost jistá.

„Lucy stříbrná, Buddha bronzovej,“ mumlá si a zapisuje to. „A kolik by sis na to tak chtěla vsadit? Minimální sázka jsou dva dolary, ale rozhodně můžeš jít výš.“

„Dva jsou v pohodě,“ řeknu, protože najednou ztratím sebedůvěru a nemám chuť jen tak z rozmaru vyhodit peníze.

„Víš to jistě?“ zeptá se a vypadá zklamaně.

Kývnu.

„No, já myslím, že jsi tipovala celkem rozumně, takže já sázím pět. Ne, uděláme to na deset.“

„Nesázej deset,“ protestuju a semknu rty. „Já jsem je prostě jenom vybrala, ani nevím proč.“

„Zdá se, že už to brzy zjistíme,“ řekne a vstane, já přitom sáhnu po peněžence. Odmítavě mávne rukou. „Můžeš mě odškodnit, až si vybereš výhru. Jdu to podat. Jestli přijde číšník, objednej, co chceš.“

„Co mám vzít tobě?“ zavolám, ale pohybuje se tak rychle, že mě ani neslyší.

Než se vrátí, jsou už všichni koně ve startovních boxech, a když se ozve výstřel, vyrazí. Nejprve se jeví jako lesklé černé čmouhy. Když proběhnou zatáčkou a řítí se k cílové rovince, vyskočím ze židle, sleduju, jak mí tři vybraní favoriti bojují o výhodnou pozici, potom skáču a křičím a ječím radostí, protože všichni přeběhnou cílovou čáru jedna-dva-tři, přesně v mém pořadí.

„Boha, my vyhráli! Vyhráli jsme!“ jásám a usměju se, když se Damen nakloní, aby mě políbil. „Je to vždycky takhle vzrušující?“ Shlížím dolů na dráhu, dívám se, jak Španělská muška kluše do kruhu vítězů, dostává květinový věnec a chystá se na fotografování.

„Docela jo,“ přikývne Damen. „I když nad první velkou výhru není, ta je vždycky nejlepší.“

„No, nevím jistě, jak bude velká,“ řeknu a lituju, že jsem neměla trochu víc důvěry ve svoje schopnosti, aspoň natolik, abych zvýšila sázky.

Damen se zamračí. „No, vzhledem k tomu, že sis vsadila jenom dva, bojím se, žes vyhrála něco kolem osmi.“

„Osm dolarů?“ Trochu zklamaně přimhouřím oči.

„Osm set,“ zasměje se. „Nebo, osm set osmdesát dolarů a šedesát centů, abych byl přesnej. Vyhrálas trifectu, což je vítěz, druhý a třetí místo, ve správným pořadí.“

„To všechno jenom za dva dolary?“ podivím se a najednou vím, proč tu má svůj stůl.

Kývne.

„A co ty? Kolik jsi vyhrál ty?“ zeptám se. „Vsadils na ty samý, co já?“

Usměje se. „Jak to tak chodí, prohrál jsem. Prohrál jsem hodně. Trochu mě přepadla chamtivost a šel jsem na superfectu, což znamená, že jsem si přidal koníka, kterej to tak docela nezvlád. Ale neboj, hodlám si to vynahradit v příštím dostihu.“

A taky že si to vynahradil. Když jsme šli k okýnku, po osmém a závěrečném dostihu, vybrala jsem si dohromady jeden tisíc šest set čtyřicet pět dolarů a osmdesát centů, přičemž Damen shrábnul výrazně víc, protože vyhrál Super High Five, což znamená, že vybral všech pět koní přesně v tom pořadí, v jakém doběhli. A poněvadž byl jediný, komu se to podařilo za posledních několik dní, vyhrál pět set třicet šest tisíc dolarů a čtyřicet jedna centů – na deset vsazených dolarů.

„Tak co říkáš dostihům?“ zeptá se, ruce propletené s mými a vede mě ven.

„No, teď už chápu, proč tě tolik nebere škola. Řekla bych, že na dostihy nemá, viď?“ Zasměju se, ještě pořád omámená svými výhrami, myslím na to, že jsem konečně našla výdělečné uplatnění pro svůj jasnovidný dar.

„Pojď, chci ti něco koupit na oslavu svý velký výhry,“ řekne a vede mě do dárkového obchodu.

„Ne, to nemusíš –“ spustím.

On mi ale stiskne ruku a se rty těsně u mého ucha namítne: „Já na tom trvám. Kromě toho mám za to, že si to můžu dovolit. Má to ale jednu podmínku.“

Podívám se na něho.

„Rozhodně žádný mikiny ani kapuce,“ zasměje se. „Ale jinak cokoliv, stačí slovo.“

Po různém vtipkování a trvání na žokejské čepici, modelu koně a obrovské bronzové podkově, kterou bych si pověsila nad postel, se místo toho shodneme na stříbrném náramku z drobných koňských udidel, ale až poté, co se ujistím, že broušené kamínky jsou opravdu jenom sklo, a ne diamanty, protože to by bylo příliš, ať vyhrál peněz, kolik chtěl.

„Teď na tenhle den rozhodně nikdy nezapomeneš,“ řekne a zapne mi klips na zápěstí, zatímco čekáme, až nám portýr doveze auto.

„Jak bych asi mohla zapomenout?“ zeptám se a zadívám se na svoje zápěstí, pak na něj.

Ale on jenom pokrčí rameny, nasouká se na sedadlo vedle mě a v očích má něco hrozně smutného, jako by utrpěl velkou ztrátu, až doufám, že aspoň na tohle zapomenu.

Cesta domů se bohužel zdá ještě rychlejší než cesta na závodiště, a když Damen u nás zajede na příjezdovou cestu, uvědomím si, že se mi ještě nechce se s ním rozloučit.

„Můžeš se prosím podívat na tohle?“ řekne a ukáže na hodiny v přístrojové desce. „Dlouho před půlnocí, jak jsem slíbil.“ A když se nakloní, aby mě políbil, oplatím mu polibek s takovým zanícením, že ho v podstatě přetáhnu na svoje sedadlo.

„Můžu jít dál?“ zašeptá a pokouší mě svými rty, kterými putuje dolů po mém uchu, krku a podél klíční kosti.

A já překvapím sama sebe tím, že ho odstrčím a zavrtím hlavou. Nejenom proto, že uvnitř je Sabine a já musím dělat věci do školy, ale protože si konečně musím zachovat rovnou páteř, přestat se mu tak zatraceně snadno poddávat.

„Uvidíme se ve škole,“ řeknu a vysoukám se z auta, než mě přiměje, abych si to rozmyslela. „Pamatuješ na Bay View, ne? Tu střední školu, kam jsi chodíval?“

Odvrátí zrak a povzdechne si.

„Neříkej, že tam zase nejdeš.“

„Ve škole je příšerná nuda. Nechápu, jak to děláš.“

„Nechápeš, jak dělám co?“ zavrtím hlavou a mrknu k domu, vidím, jak Sabine vykoukne mezi žaluziemi a pak se stáhne dovnitř. Obrátím se zpátky k Damenovi a řeknu: „No, myslím, že to dělám stejně, jakos to dělával ty. Víš, to ráno vstaneš, oblíkneš se a zkrátka jdeš. A někdy, když dáváš pozor, se tam dokonce pár věcí naučíš.“ Ale v té vteřině, kdy je to venku z mé pusy, vím, že je to lež. Za celý rok jsem se nenaučila lautr nic. Je totiž těžké se něco opravdu naučit, když člověk tak nějak všechno ví. To mu ale nehodlám vykládat.

„Musí existovat lepší způsoby,“ zaúpí a podívá se na mě naléhavě rozšířenýma očima.

„To myslíš jako zapsat se, chodit za školu a vyletět? To není lepší způsob. Ne, pokud chceš jít na vejšku a někam to v životě dotáhnout.“ Další lži. Protože když se člověku vydaří pár takových dnů na dostizích, jako byl tenhle, může si žít docela dobře. Víc než dobře.

On se ale jenom zasměje. „Tak jo. Budem hrát podle tvejch pravidel. Prozatím. Na viděnou zítra, Ever.“

Ještě jsem ani neprošla vstupními dveřmi, a on už je pryč.

Dvacet

Když se druhý den ráno chystám do školy, Riley je usazená na mém prádelníku, oblečená jako Wonder Woman, a sype ze sebe tajemství celebrit. Protože už začala být znuděná sledováním každodenních frašek našich bývalých sousedů a přátel, zaměřila se na Hollywood, což jí umožňuje propírat tu špínu líp než kterémukoliv bulvárnímu plátku ze supermarketu.

„No neříkej!“ zírám na ni s otevřenou pusou. „Tomu nevěřím! Miles se zcvokne, až tohle uslyší!“

„To si vůbec neumíš představit.“ Vrtí hlavou, černé kudrny jí létají ze strany na stranu, vypadá přesyceně, unavená životem, jako někdo, kdo toho už viděl moc – a pak ještě spoustu dalších věcí. „Je to úplně jinak, než se zdá. Vážně. Je to jenom jedna velká iluze, stejně falešná jako ty filmy, co točej. A věř mi, všichni ti novináři se můžou ztrhat, aby zachovali všechny ty jejich špinavý tajnůstky – v tajnosti.“

„Koho dalšího jsi ještě špehovala?“ zeptám se zvědavě. Divím se, proč mě nikdy nenapadlo zkusit se naladit na jejich energii, když se dívám na televizi nebo si listuju nějakým časopisem. „Co třeba –“

Zrovna se chci zeptat, jestli jsou pravda drby o mojí nejoblíbenější herečce, když do pokoje strčí hlavu Sabine a zeptá se: „Co třeba co?“

Podívám se po Riley a vidím, jak se ohýbá smíchy, pak si odkašlu a řeknu: „Ehm, nic, já nic neříkala.“

Sabine se na mě podívá úkosem, Riley zavrtí hlavou a poznamená: „To bylo dobrý, Ever. Vážně přesvědčivý.“

„Potřebovala jsi něco?“ zeptám se, otočená zády k Riley, a soustředím se na pravý důvod Sabininy návštěvy – dostala pozvání na víkend a neví jistě, jak mi to má říct.

Vejde do mého pokoje, trochu moc vzpřímená, krok nepřirozeně toporný, pak se zhluboka nadechne a posadí se na kraj mojí postele, prsty nervózně popotahuje za uvolněnou nit na modré bavlněné peřině a uvažuje, jak začít. „Jeff mě pozval někam na víkend.“ Obočí se jí spojí. „Ale myslela jsem, že bych to měla nejdřív probrat s tebou.“

„Kdo je Jeff?“ zeptám se, nasadím si náušnice a otočím se k ní. Sice už to vím, přesto mám pocit, že bych se měla pořád ptát.

„Viděla ses s ním na tom večírku. Byl za Frankensteina.“ Podívá se po mně, mysl zahalenou pocitem viny, připadá si jako nedbalá opatrovnice, příklad špatně splněné role, i když jí to neovlivnilo auru, která je pořád jasně a vesele růžová.

Nacpu si knížky do báglu, snažím se získat čas, abych se mohla rozhodnout, co udělám. Na jednu stranu, Jeff není tím, za koho ho považuje. Ani zdaleka. Ačkoliv z toho, co doopravdy vidím, ji má vážně rád a myslí to s ní dobře. A už je to tak dávno, co jsem ji viděla naposledy takhle šťastnou, že nemám sílu jí to říct. Kromě toho, jak bych to asi zaonačila?

Ehm, promiň, myslíš tamtoho Jeffa? Pana Rádoby Investičního Bankéře? Tak to není chlap, za jakého ho považuješ. Vlastně ještě pořád bydlí u matky! Jenom se mě neptej, jak vím, co vím – prostě věř, že to vím.

Ne. Uch uch. To nemůžu. Kromě toho, vztahy se vždycky nějak vyvrbí – po svém – když nastane ten správný čas. A ne že bych neměla svůj vlastní problém se vztahem, který potřebuju řešit. Prostě, když se teď věci kolem Damena začínají usazovat, když si začínáme být bližší a já se s ním cítím víc jako se svým klukem, napadlo mě, že možná nastal čas, abych ho přestala od sebe odhánět. Možná nastal čas, abychom udělali další krok. A když bude Sabine na pár dní z města, no, to je příležitost, která se nemusí jen tak znovu naskytnout.

„Jen jeď! Užij si to!“ řeknu nakonec v dobré víře, že se časem o Jeffovi dozví pravdu a posune se v životě o něco dál.

Usměje se, stejným dílem cítí nadšení i úlevu. Vstane z mojí postele a vykročí ke dveřím, pak se zarazí a řekne: „Odjíždíme dneska, po práci. Má dům nahoře v Palm Springs a je to tam necelé dvě hodiny jízdy, takže kdybys cokoliv potřebovala, nebudeme moc daleko.“

Oprava, jeho matka má dům v Palm Springs.

„V neděli budeme zpátky. A Ever, jestli si chceš pozvat kamarády, je to v pohodě, ačkoliv – je třeba to rozebírat?“

Ztuhnu, vím přesně, kam rozhovor směřuje, a napadne mě, jestli mi snad nečetla myšlenky. Pak si ale uvědomím, že se jen snaží být zodpovědnou dospělou osobou a plnit svou novou roli „rodiče“, zavrtím hlavou a řeknu: „Věř mi, to všechno už mám probraný.“

Pak popadnu bágl a protočím panenky na Riley, která tancuje na mém prádelníku a prozpěvuje: „Mejdan! Mejdan!“

Sabine kývne, zjevně cítí skoro stejně velkou úlevu jako já, že hovor o S-E-X-U nebude. „Uvidíme se v neděli.“

„Jo,“ řeknu a zamířím dolů po schodech. „Na viděnou v neděli.“

~~~

„Přísahám bohu, že kope za tvůj tým,“ řeknu, zajedu na parkoviště a dlouho před tím, než ho doopravdy uvidím, cítím hřejivé, líbezné chvění Damenova pohledu.

„Já to věděl!“ přikývne Miles. „Já věděl, že je gay. Prostě jsem to poznal. Kdes to slyšela?“

Zarazím se, protože vím, že v žádném případě nemůžu vyzradit svůj skutečný zdroj a přiznat, že moje mrtvá sestra je teď svrchovanou odbornicí na Hollywood. „Ehm, už si to nepamatuju,“ zamumlám a vylezu z auta. „Jenom vím, že je to pravda.“

„Co je pravda?“ zeptá se s úsměvem Damen, zatímco se blíží rty k mé tváři.

„Jo –“ spustí Miles.

Já ale zavrtím hlavou a utnu ho, protože se mi nechce takhle zkraje naší rozehrané partie odhalit své povrchní já posedlé celebritami. „To nic, my jsme jen tak, ehm, slyšels, že Miles hraje Tracy Turnbladovou v Hairspray?“ zeptám se a spustím nesourodou směsici vět a nesouvislých nesmyslů, dokud nám Miles konečně nezamává na rozloučenou a nezamíří do třídy.

Jakmile je pryč, Damen se zastaví a řekne: „Hele, já mám lepší nápad. Pojďme na snídani.“

Sdělím mu pohledem, že se zbláznil, a jdu dál, ale nedostanu se moc daleko, protože mě chytne za ruku a stáhne mě zpátky.

„No tak,“ naléhá, dívá se mi do očí a nakažlivě se směje.

„To nemůžeme,“ zašeptám a úzkostně se rozhlédnu, vím, že zbývají jen minuty, a přijdeme pozdě, a nechci, aby to bylo ještě horší. „Navíc já už jsem snídala.“

„Ever, prosím tě!“ Padne na kolena, ruce sepjaté, v rozšířených očích prosebný výraz. „Prosím, nenuť mě tam chodit. Jestli máš v sobě kouska citu, nebudeš mě k tomu nutit.“

Semknu rty a snažím se nesmát. Vidět svého úchvatného, elegantního a chytrého kluka na kolenou je pohled, který bych nikdy nečekala, že uvidím. Ale potom jenom zavrtím hlavou a řeknu: „Ale jdi, vstávej, už bude zvo –“ A ještě ani nedokončím větu, když opravdu zazvoní.

Damen se usměje, vstane, oklepe si džínsy a pak mě vezme kolem pasu. „Víš, co se říká, lépe vůbec než pozdě.“

„Kdo to říká?“ zeptám se. „Řekla bych, že ty.“

Pokrčí rameny. „Hmmm, možná jsem to já. Nicméně můžu ti zaručit, že jsou mnohem lepší způsoby, jak strávit ráno. Protože, Ever,“ pronese a stiskne mi ruku, „my tohle nemusíme. A ty nemusíš nosit tohle.“ Sundá mi sluneční brýle a stáhne kapuci. „Víkend začíná právě teď.“

Napadá mě milion dobrých a pádných důvodů, proč bychom rozhodně neměli chodit za školu, proč by měl víkend počkat až do tří, stejně jako kterýkoliv jiný pátek, jenže když na mě upře pohled, oči tak hluboké a vyzývavé, nerozmýšlím se a skočím do toho po hlavě.

Skoro nepoznávám zvuk vlastního hlasu, když se slyším, jak říkám: „Rychle, než zamknou bránu.“

~~~

Jedeme dvěma auty. Protože i když jsme to nevyslovili, je dost jasné, že nemáme v plánu se vracet. A tak jedu za Damenem po rozmáchlých zatáčkách Pobřežní cesty, zírám na dramatický pás pobřeží, čisťounké pláže a tmavě modré vlny a srdce mi přetéká vděčností, připadá mi, že mám ohromné štěstí, že tu žiju, že můžu tohle úchvatné místo nazývat svým domovem. Pak si ale vzpomenu, jak jsem se sem dostala – a rázem je po nadšení.

Damen zahne prudce doprava a já zajedu na místo vedle něho, usmívám se, když mi přijde otevřít dveře auta. „Už jsi tu někdy byla?“ zeptá se.

Upřu zrak na boudu z bílých prken a zavrtím hlavou.

„Já vím, říkalas, že nemáš hlad, ale jejich koktejly jsou bezkonkurenční. Rozhodně bys měla ochutnat datlovou ovomaltinu nebo koktejl s čokoládou a burákovým máslem, nebo obojí. Zvu tě.“

„Datle?“ Nakrčím nos a udělám obličej. „Ehm, nerada to říkám, ale to zní příšerně.“

On se však jenom zasměje a táhne mě k pultu, objedná od každého jeden a pak je donese k modře nalakované lavičce, kde se posadíme a koukáme dolů na pláž.

„Tak kterej ti chutná víc?“ zeptá se.

Znovu z každého ochutnám, ale jsou tak husté a krémovité, že z nich sundám víčka a použiju lžičku. „Oba jsou vážně dobrý. Ale kupodivu mi asi víc chutná ten datlovej.“ Jenže když mu ho přistrčím, aby taky mohl ochutnat, zavrtí hlavou a strčí mi ho zpátky. A na tom drobném gestu je něco, co mnou projede jako kopí.

Zkrátka na něm je něco zvláštního, něco víc než jenom ty podivné kouzelnické triky a mizení. Prostě, když už nic, ten kluk nikdy nejí.

Ale než to stačím domyslet, sáhne po brčku a dlouze a z hloubky si cucne, a když se ke mně nakloní, aby mě políbil, rty má studené jako led.

„Pojďme dolů na pláž, co říkáš?“

Vezme mě za ruku a jdeme po pěšině, podáváme si koktejly sem a tam a občas do sebe ťukneme rameny, většinou ale usrkávám hlavně já. Pak dojdeme dolů na pláž, sundáme si boty, vyhrneme nohavice a jdeme podél břehu, necháváme si chladnou vodou omývat prsty u nohou a ošplíchávat holeně.

„Surfuješ?“ zeptá se Damen, vezme prázdné kelímky a zasune je do sebe.

Zavrtím hlavou a přejdu přes hromadu kamení.

„Nechtěla bys lekci?“ usmívá se.

„V týhle vodě?“ Zamířím k náspu suchého písku, prsty u nohou mám znecitlivělé a promodralé už jenom od toho, jak jsem se krátce omočila. „Ne, díky.“

„No, myslel jsem, že si vezmeme neopreny,“ řekne a jde nahoru za mnou.

„Jenom kdyby byly podšitý kožešinou,“ zasměju se a uhladím písek nohou, dělám místo, kam bychom si mohli sednout.

On mě ale vezme za ruku a vede mě pryč, až kolem tůněk, které tam zůstaly po přílivu, a do skryté přírodní jeskyně.

„Vůbec jsem netušila, že tady je,“ žasnu a rozhlížím se po hladkých skalních stěnách, čerstvě uhrabaném písku a ručnících a surfovacích prknech složených v rohu.

„To neví nikdo. Proto tu taky ještě jsou všechny moje věci. Splývá se skálou, většina lidí projde těsně kolem, aniž by si jí vůbec všimli. Jenomže většina lidí prostě prožije celej život a za celou dobu si nevšimne, co má pod nosem.“

„A jaks ji našel?“ zeptám se a uvelebím se na velkou zelenou deku, kterou rozložil uprostřed.

Pokrčí rameny. „Řek bych, že nejsem jako většina lidí.“

Lehne si vedle mě, pak mě taky stáhne dolů. S hlavou podepřenou dlaní na mě tak dlouho upřeně kouká, až chtě nechtě upadnu do rozpaků.

„Proč se schováváš pod těma vytahanejma džínama a kapucama?“ zašeptá, prsty mě pohladí po tváři a shrne mi vlasy za ucho. „To nevíš, jak jsi krásná?“

Semknu rty a odvrátím se, taková citlivost se mi líbí, přeju si ale, aby toho nechal. Nechci dojít až tak daleko, že budu muset o sobě něco vysvětlovat, hájit se, proč jsem taková, jaká jsem. Zjevně bych se mu líbila taková, jaká jsem bývala, ale na to už je pozdě. Tamta holka umřela a místo ní jsem tu zůstala já.

Uklouzne mi slza a stéká po tváři, a tak se pokusím otočit, protože nechci, aby to viděl. On mě ale drží pevně a nechce mě pustit, smazává můj smutek lehkými doteky svých rtů, než je spojí s mými.

„Ever,“ zasténá, hlas zastřený, oči planoucí, zvolna se přesouvá, až leží úplně přese mě, z váhy jeho těla na mě přechází uklidňující teplo, které se brzy mění v žár.

Zlíbám linku jeho čelisti, hranatou bradu, nadechuju se krátce a povrchně, lapám po dechu, když cítím stisk jeho stehen a to, jak se proplétají s mými, přičemž ve mně vyvolávají všechny ty pocity, které jsem se tak usilovně snažila popírat. Ale už jsem unavená bojem, unavená z věčného popírání něčeho. Jediné, co chci, je být zase normální. A co by mohlo být normálnější než tohle?

Zavřu oči, zatímco mi stahuje mikinu, vzdávám se, poddávám se, dovoluju mu rozepnout mi džínsy a stáhnout i ty. Nebráním se tlaku jeho dlaní a ofenzivě jeho prstů, říkám si, že ten nádherný pocit, to snové kypění, které se ve mně vzdouvá – může být jedině Láska.

Ale když ucítím, že se zahákl palci za gumičky mých kalhotek a začíná je stahovat dolů, prudce se posadím a odstrčím ho. Část mého já chce pokračovat a přitáhnout si ho zpátky k sobě – jenomže ne tady, ne teď a ne takhle.

„Ever,“ zašeptá a snaží se mi podívat do očí. Já ale jenom zavrtím hlavou a odvrátím se, cítím, jak mě obepíná jeho úžasné hřejivé tělo, když se rty těsně u mého ucha říká: „To je dobrý. Vážně. Teď spi.“

~~~

„Damene?“ Obrátím se, mžourám do matného světla a rukou prohmatávám prázdné místo vedle sebe. Znovu a znovu šátrám dlaní po dece, dokud se neujistím, že tam opravdu není. „Damene?“ zavolám znovu a rozhlédnu se po jeskyni, ale jedinou odpovědí mi je vzdálený hukot tříštících se vln.

Natáhnu si mikinu a vyklopýtám ven, upírám oči do pohasínajícího odpoledního světla, propátrávám pláž, čekám, že ho někde najdu.

Ale když ho nikde nevidím, zalezu zase dovnitř, a když na báglu najdu vzkaz, který mi tam nechal, rozložím ho a čtu:

Šel jsem si zasurfovat.

Hned jsem zpátky.

D

~~~

Vyběhnu zase ven, vzkaz pořád v ruce, pobíhám sem tam po břehu, očima hledám surfaře, hlavně toho jednoho. Ale ti dva, které se mi podaří zahlédnout, jsou blonďáci a mají světlou pleť, tudíž je jasné, že ani jeden z nich není Damen.

Dvacet jedna

Když zajedu na příjezdovou cestu, s překvapením uvidím, jak na schodech u vchodu někdo sedí, ale jakmile popojedu blíž, ještě víc mě překvapí, že je to Riley.

„Ahoj,“ řeknu, popadnu bágl a prásknu dveřmi od auta, s trochu větší prudkostí, než jsem původně chtěla.

„Šššš!“ udělá, zavrtí hlavou a upře na mě oči. „Už jsem myslela, že mě přejedeš.“

„Promiň, myslela jsem, že je to Damen,“ vysvětlím a zamířím ke vstupním dveřím.

„Ale ne, co proved tentokrát?“ zasměje se.

Ale já jenom pokrčím rameny a odemknu dveře. Rozhodně ji nehodlám zasvěcovat do podrobností. „Co se stalo? Zabouchla sis dveře?“ zeptám se, když ji pouštím dovnitř.

„To je děsně vtipný.“ Protočí panenky, zamíří do kuchyně a posadí se u vysokého stolku, kde se snídá, já hodím bágl na pult a strčím hlavu do lednice.

„Co je?“ podívám se po ní, nechápu, že je tak zaražená, a napadne mě, že moje špatná nálada je možná nakažlivá.

„Nic.“ Opře se bradou o ruce a zírá na mě.

„Nepřipadá mi, že to nic není.“ Vyndám láhev vody místo litrové vaničky se zmrzlinou, na kterou mám ve skutečnosti chuť, opřu se o žulový pult a všimnu si, jak má černé vlasy pocuchané a kostým Wonder Woman mírně řečeno zplihlý.

Pokrčí rameny. „Tak řekni, co máš v plánu?“ zeptá se a opře se na barové židli tak, že sebou trhnu, i když patrně nemůže spadnout a ublížit si. „Vždyť tohle je jako splněnej sen každý puberťačky, ne? Barák pro sebe, nikde žádný gardedámy.“ Nevěrohodně několikrát povytáhne obočí, jako by se hrozně snažila působit v pohodě.

Loknu si vody a pokrčím rameny, část mého já se jí chce svěřit, ulevit si od tajemství, dobrých, špatných i těch naprosto odpudivých. Bylo by tak příjemné shodit je se sebe, nevláčet všechnu tu tíhu sama. Ale když se na ni znovu podívám, vzpomenu si, že se polovinu svého života nemohla dočkat, až jí bude třináct, každý uplynulý rok vnímala jako ten, který ji posunul blíž k těm důležitým dvojitým číslovkám. A já se nemůžu ubránit dojmu, že třeba právě proto je tady. Protože jsem jí překazila splnění jejího snu, nezbývá jí než si ho prožít mým prostřednictvím.

„No, musím tě zklamat,“ řeknu nakonec. „Ale určitě už jsi přišla na to, že v oblasti pubertálních snů totálně propadám.“ Plaše k ní vzhlédnu a začervenám se, když souhlasně přikývne. „Že to ještě v Oregonu vypadalo hodně slibně? Se všema těma kamarádama, klukem a roztleskáváním? Tak to je pryč. Kaput. M-I-N-U-L-O-S-T. A ty dva kamarádi, který jsem si dokázala najít na Bay View? No, nemluvěj spolu. Což bohužel znamená, že skoro nemluvěj ani se mnou. A i když se mi nějakou podivnou, nevysvětlitelnou, nepředstavitelnou náhodou podařilo ulovit fantastickýho sexy kluka, tak popravdě řečeno to není takový, jak se to jeví. Protože když se nechová divně nebo nemizí jako pára nad hrncem, no, tak mě přemlouvá, abych chodila za školu a sázela na dostizích a dělala všechny možný další nepravosti. Tak trochu má na mě špatnej vliv.“ Zatrne mi, když si příliš pozdě uvědomím, že jsem nic z toho neměla prozrazovat.

Ale když se na ni znovu podívám, je jasné, že neposlouchá. Oči má sklopené k pultu, prsty objíždí černé kousky ve vybroušené žule a myšlenkami je jinde.

„Prosím tě, nenaštvi se,“ řekne nakonec a upře na mě oči tak široké a zasmušilé, že je to jako rána pěstí do břicha. „Ale já byla celej den s Avou.“

Stisknu rty a říkám si: Tohle nechci slyšet. Tohle rozhodně nechci slyšet! Sevřu hranu pultu a obrním se proti tomu, co bude následovat.

„Já vím, že ji nemáš ráda, ale na tom, co říká, něco je, a opravdu mě nutí o věcech přemejšlet. Jako o tom, co jsem si vybrala a tak. A, no, čím víc o tom přemejšlím, tím víc mi dochází, že by mohla mít pravdu.“

„V čem by asi tak mohla mít pravdu?“ zeptám se, v krku mě tlačí knedlík, napadá mě, že tenhle den přešel ze špatného v příšerný a ještě zdaleka není u konce.

Riley se na mě podívá, pak odvrátí zrak, prsty dál objíždí náhodně poházené vzorečky v kameni a prohlásí: „Podle Avy bych tu neměla bejt. Že prej tady nemám bejt.“

„A co na to ty?“ Naberu do plic vzduch, přeju si, aby zmlkla a vzala to všechno zpátky. Nepřipadá v úvahu, abych ji ztratila, ne teď, nikdy. Je tím posledním, co mi zbylo.

Přestane jezdit prsty a pozvedne ke mně oči. „Já říkám, že se mi tu líbí. Říkám, že i když ze mě nikdy nebude dospívající holka, můžu si to tak nějak prožít tvým prostřednictvím. V zastoupení, víš.“

Její poznámka potvrzuje všechny moje myšlenky a já se kvůli ní cítím provinile a hrozně, ale snažím se to břímě odlehčit tím, že zavtipkuju: „Ježkovy zraky, Riley, horšího zástupce už sis nemohla vybrat.“

Riley protočí panenky a zaúpí. „To mi povídej.“ Směje se, ale světlo v jejích očích zase rychle pohasne. „Jenže co když má pravdu? Prostě, co když to je chyba, že tu věčně jsem?“

„Riley –“ spustím, pak ale zazvoní zvonek, a když se po ní znovu podívám, je pryč. „Riley!“ ječím a rozhlížím se po kuchyni. „Riley!“ křičím a doufám, že se zase objeví. Nemůžu to takhle nechat. Odmítám to takhle nechat. Ale čím víc křičím, ječím a hulákám, aby se vrátila, tím je mi jasnější, že křičím do prázdna.

Jenže zvonek nepřestává zvonit, ozve se jedno zazvonění a po něm ještě dvě, a já vím, že venku stojí Haven a že jí musím jít otevřít.

„Vrátnej na mě mávnul, že můžu dovnitř,“ řekne, když vrazí do domu, obličej ušmudlaný od slz a řasenky, nově zrzavé vlasy v jednom zacuchaném chumlu. „Už našli Evangeline. Je mrtvá.“

„Cože? Víš to jistě?“ Už už za ní zavírám dveře, když vtom přijede Damen, vyskočí z auta a běží k nám. „Evangeline –“ spustím, v takovém šoku z té zprávy, že jsem zapomněla na svoje rozhodnutí nenávidět ho.

Damen kývne a přikročí k Haven, pátravě se na ni zadívá a zeptá se: „Jsi v pořádku?“

Zavrtí hlavou a otře si obličej. „Jo, já jenom, ne že bych ji kdovíjak dobře znala, jenom jsme spolu párkrát někam vyrazily, ale stejně. Je to děsný, a to, že jsem možná byla poslední, kdo ji viděl…“

„Určitě jsi nebyla poslední, kdo ji viděl.“

Zírám na Damena s otevřenou pusou a uvažuju, jestli to snad nemyslel jako nějaký nechutný vtip, ale výraz má smrtelně vážný a pohled nepřítomný.

„Já jenom – já jenom mám takovej pocit viny,“ zamumlá Haven, zaboří obličej do dlaní a úpí ach bože, ach bože, ach bože, pořád dokola.

Přistoupím k ní, protože ji chci nějak utěšit, vtom však zvedne hlavu, utře si oči a řekne: „Já – já jenom myslela, že bys to měla vědět, ale měla bych už jít, potřebuju se dostat k Drině.“ Zvedne ruku a zacinká klíčky.

Když to uslyším, je to, jako by přilil olej do ohně, přimhouřím oči a zapíchnu vyčítavý pohled do Damena. Protože ačkoliv se přátelství Haven s Drinou jeví jako souhra náhod, jsem si jistá, že to náhoda není. Nemůžu se zbavit pocitu, že je tu nějaké propojení.

Damen si mě ale nevšímá, místo toho popadne Haven za ruku a upřeně se jí zadívá na zápěstí. „Kdes k tomu přišla?“ zeptá se napjatým hlasem, ovládá se, přesto je z něj cítit rozčilení, a když se mu Haven vytrhne a zakryje si zápěstí dlaní, váhavě ji nechá být.

„To je v pohodě,“ odsekne Haven, zjevně naštvaná. „Drina mi na to něco dala, nějakou mastičku, říkala, že potrvá tak tři dny, než to zabere.“

Damen tak pevně zatne zuby, až je slyšet, jak mu o sebe skřípou. „Nemáš to tu náhodou s sebou? Tu – mastičku?“

Haven zavrtí hlavou a přesune se ke dveřím. „Ne, nechala jsem ji doma. Ježkovy zraky, co to s váma, lidi, je? Ještě nějaký otázky?“ Otočí se, střílí očima z jednoho na druhého, aura jí plane jasnou červení. „Protože mně se vůbec nezamlouvá, když mě někdo takhle vyslýchá. Prostě, jedinej důvod, proč jsem se tu vůbec zastavila, byl ten, že jsem si myslela, že by vás mohla zajímat Evangeline, ale vzhledem k tomu, že mi jenom civíte na tetování, máte pitomý poznámky a všechno ostatní je vám fuk, tak asi prostě jdu.“ Vyrazí ke svému autu.

Volám za ní, ona však jen pohodí hlavou a nevšímá si mě. Má mizernou náladu, je hrozně odtažitá a uvědomím si, že už nějakou dobu se mi vzdaluje. Od chvíle, kdy potkala Drinu, mám pocit, jako bych ji snad ani neznala.

Sleduju, jak si sedá do auta, práskne dvířky a vycouvá po příjezdové cestě. Pak se obrátím k Damenovi. „No, tak to bylo příjemný. Evangeline je mrtvá, Haven mě nesnáší a tys mě nechal samotnou v jeskyni. Doufám, že tě potkalo aspoň tsunami.“ Založím si ruce na prsou a zakroutím hlavou.

„Abych pravdu řek, tak potkalo,“ řekne a soustředěně se na mě zadívá. „A když jsem se vrátil do jeskyně, viděl jsem, že jsi pryč, a hnal jsem se rovnou k tobě.“

Měřím si ho, oči přimhouřené, rty semknuté. Nemůžu uvěřit, že vážně čeká, že mu uvěřím. „Promiň, ale já jsem se dívala, a byli tam jenom dva surfaři. Dva blonďatý surfaři, což poměrně dobře vylučuje, že jsi jeden z nich byl ty.“

„Ever, můžeš se na mě, prosím, podívat? Pořádně se na mě podívat. Jak myslíš, že bych k tomuhle asi přišel?“

A tak se podívám, skloním zrak, abych si ho mohla hezky prohlídnout. A zaznamenám jeho neopren, z kterého všude po podlaze kape slaná voda.

„Ale já tě hledala. Běhala jsem sem tam po pláži, dívala jsem se všude,“ řeknu, přesvědčená o tom, co jsem viděla, nebo v tomhle případě spíš neviděla.

On jenom pokrčí rameny. „Ever, nevím, jak ti to mám říct, ale já ti neutek. Surfoval jsem. Vážně. A teď, můžeš mi, prosím, podat ručník, a ještě něco na podlahu?“

Zamíříme na zahradu za domem, aby si mohl neopren stáhnout, posadím se na lehátko a pozoruju ho. Byla jsem naprosto přesvědčená, že se na mě vykašlal. Hledala jsem ho všude. Ale možná jsem ho opravdu přehlídla. Ta pláž prostě je dlouhá. A já byla vážně naštvaná.

„A jak to, žes věděl o Evangeline?“ zeptám se, zatímco se dívám, jak přehazuje neopren přes venkovní bar. Nejsem ochotná přestat se tak snadno zlobit. „A co to má bejt, to s Drinou a Haven a tím odporným tetováním? A ještě jenom pro pořádek, vážně si nejsem jistá, jestli tak docela beru tvoji historku o surfování. Protože věř mi, já se dívala pořádně, a tebe nebylo nikde vidět.“

Dívá se na mě, hluboké tmavé oči zastřené obrubou hustých řas, štíhlé, vypracované tělo obtočené ručníkem. A když vykročí směrem ke mně, jistým a lehkým krokem, má půvab kočkovité šelmy. „Je to moje chyba,“ řekne nakonec, zavrtí hlavou a sedne si vedle mě, schová mi ruce do svých dlaní, pak je ale zase stejně rychle pustí. „Nejsem si jistý, nakolik…“ začne, a když se na mě konečně podívá, má oči smutnější, než bych si kdy dovedla představit. „Možná bychom tohle neměli dělat,“ dodá.

„To jako – to se chceš se mnou rozejít?“ zašeptám a vzduch ze mě uniká jako z balonu odsouzeného k zániku. Veškerá moje podezření se potvrdila: Drina, pláž, to všechno. Všechno.

„Ne, já jenom…“ Odvrátí se, větu nechá nedokončenou a mě v nejistotě.

A když je jasné, že nemá v úmyslu pokračovat, spustím: „Víš, bylo by vážně dobrý, kdybys přestal mluvit v šifrách, dokončil větu a řek mi, co se to sakra děje. Protože zatím vím jenom to, že Evangeline je mrtvá, Haven má celý červený a mokvavý zápěstí, tys mě nechal na pláži, protože jsem to s tebou nechtěla dotáhnout až do konce, a teď se se mnou rozcházíš.“ Probodávám ho pohledem, čekám, jestli mi nějak potvrdí, že tyhle zdánlivě nahodilé události se dají snadno vysvětlit a vůbec spolu nesouvisejí. I když mi moje intuice říká něco jiného.

Damen je chvíli zticha, upřeně sleduje bazén, potom se na mě konečně podívá a prohlásí: „Nic z toho spolu nesouvisí.“

Jenomže váhal tak dlouho, že si nejsem jistá, jestli mu věřím.

Pak se zhluboka nadechne a pokračuje: „Našli Evangelinino tělo v kaňonu Malibu. Zrovna jsem byl na cestě sem, když jsem to slyšel v rádiu.“ Jeho hlas nabývá na jistotě a s tím, jak se Damen viditelně uvolňuje a zase se pomalu ovládá, začíná být pevnější. „A jo, zdá se, že Haven má zápěstí podebraný, ale to se někdy stává.“ Uhne očima a já nasaju do plic vzduch a čekám na zbytek, na tu část, která se týká mě. Pak mě vezme za ruku, celou mi ji přikryje svou rukou, otočí ji a přejíždí mi čáry na dlani. „Drina dokáže být charismatická, okouzlující – a Haven je tak trochu ztracená duše. Určitě jí jenom dělá dobře, když jí někdo věnuje pozornost. Myslel jsem, že budeš ráda, že se místo mě upnula na Drinu.“ Stiskne mi prsty a usměje se. „A teď už mezi námi nic nestojí.“

„Ale co když mezi námi něco přece jenom stojí?“ zeptám se, z pusy mi vychází pouhý šepot. Vím sice, že bych se měla víc starat o Havenino zápěstí a smrt Evangeline, ale nejsem schopná soustředit se na nic jiného než na rysy jeho tváře, jeho hladkou snědou kůži, hluboké, přimhouřené oči a to, jak mi překypuje srdce, krev mi zrychleně proudí a rty se mi dmou v očekávání těch jeho.

„Ever, já se na tebe dneska nevykašlal. A nikdy bych tě nenutil k ničemu, na co bys nebyla připravená. Věř mi,“ usměje se, vezme mi tvář do dlaní a přiblíží se k mým ústům rozevřenými rty. „Já umím čekat.“

Dvacet dva

Haven odmítala brát telefony, ale nám se podařilo dovolat se Milesovi. A když jsme ho přemluvili, aby se po zkoušce stavil, přišel s Ericem a všichni čtyři jsme pak strávili vážně zábavný večer, kdy jsme jedli, plavali a dívali se na béčkové horory. A bylo to moc prima trávit čas s kamarády tak příjemně a uvolněně, až jsem skoro zapomněla na Riley, Haven, Evengeline, Drinu, pláž – a na všechna dramata uplynulého odpoledne.

Skoro jsem si nepřipouštěla, že se Damenovi na tváři vždycky objeví nepřítomný výraz, když si myslí, že se na něj nikdo nedívá.

Skoro jsem nevnímala spodní proud obav, který bublal těsně pod povrchem.

Skoro. Ale ne úplně.

A přestože jsem Damenovi dala jasně najevo, že Sabine odjela z města a on je víc než vítán a může zůstat, zdržel se jenom tak dlouho, dokud jsem neusnula, a pak se tiše vytratil z domu.

A tak když se druhý den ráno objeví na prahu s kávou, muffiny a úsměvem na tváři, nemůžu si pomoct, ale trochu se mi uleví.

Znovu zkusíme zavolat Haven a necháme jí jeden dva vzkazy, ale není třeba být jasnovidec, aby člověk věděl, že nechce ani s jedním z nás mluvit. Nakonec zavolám k ní domů a promluvím si s jejím mladším bráškou Austinem, myslím, že nelže, když říká, že ji ještě neviděl.

Zrovna se po celém dni povalování venku u bazénu chystám objednat další pizzu, když mi Damen vytrhne telefon z ruky a řekne: „Myslel jsem, že udělám večeři.“

„Ty umíš vařit?“ zeptám se, ačkoliv nevím, proč mě to tak překvapuje, protože po pravdě řečeno jsem ještě nepřišla na nic, co by neuměl.

„To nechám na tobě, abys to posoudila,“ usměje se.

„Potřebuješ pomoct?“ nabídnu se, i když se moje kuchařské dovednosti striktně omezují na vaření vody a přidávání mléka do vloček.

Jenom zavrtí hlavou a zamíří ke sporáku, a tak jdu nahoru, abych se osprchovala a převlékla, a když mě zavolá dolů na večeři, s překvapením uvidím stůl prostřený Sabininým nejlepším porcelánem a prostíráním, se svíčkami a velkou broušenou vázou, v které jsou tucty – jaké překvapení – červených tulipánů.

„Mademoiselle.“ Usměje se a odsune mi židli od stolu, francouzský přízvuk zpěvavý a dokonalý.

„Nechápu, jaks to dokázal.“ Zírám na vrchovaté mísy vyrovnané přede mnou, tak přetékající jídlem, až mě napadá, jestli snad nečekáme hosty.

„To je všechno pro tebe,“ odpoví mi s úsměvem na otázku, kterou jsem mu ještě ani nepoložila.

„Jenom pro mě? Ty si vůbec nevezmeš?“ Dívám se, jak mi nakládá na talíř skvěle připravenou zeleninu, jemně ogrilované maso a omáčku tak voňavou a složitou, že ani nevím, co to je.

„Jasně že vezmu. Ale dělal jsem to hlavně pro tebe. Taková holka nemůže žít jenom z pizzy, víš.“

„To by ses divil,“ zasměju se a zakrojím nůž do šťavnatého kousku grilovaného masa.

Zatímco jíme, vyptávám se. Využívám skutečnosti, že se svého jídla skoro nedotkne, a ptám se ho na všechny ty věci, které jsem se vždycky zoufale toužila dozvědět, ale na které pokaždé zapomenu ve chvíli, kdy se mi podívá do očí. Jsou to věci kolem jeho rodiny, jeho dětství, neustálého stěhování, té jeho emancipace – zčásti proto, že jsem zvědavá, ale hlavně proto, že mi připadá divné chodit s někým, o kom toho tak málo vím. A čím víc si povídáme, tím jsem překvapenější, kolik toho máme společného. Tak třeba oba jsme sirotci, i když on ztratil rodiče v mnohem nižším věku. Podrobnostmi se příliš nezabývá a já se taky nehrnu do toho, abych vykládala o svoji situaci, takže na něj netlačím.

„A kde se ti teda líbilo nejvíc?“ zeptám se, zrovna když jsem vyjedla talíř do posledního kousíčku a cítím, jak na mě díky plnému žaludku začíná doléhat příjemná malátnost.

„Přímo tady,“ usměje se, skoro nic nesnědl, ale ukázal značnou dovednost v postrkování jídla sem a tam.

Přimhouřím oči, tak docela tomu nevěřím. Tedy, jasně, v Orange County je hezky, ale patrně se sotva vyrovná všem těm vzrušujícím evropským městům, ne?

„Vážně. Jsem tu hrozně spokojenej,“ přikývne a zpříma se na mě podívá.

„A tos nebyl spokojenej v Římě, Paříži, Novém Dillí nebo New Yorku?“

Pokrčí rameny, v očích se mu najednou objeví nádech smutku, když odvrátí zrak a usrkne ze svého podivného červeného nápoje.

„A co přesně je tohle?“ zeptám se s pohledem přilepeným na láhev.

„Myslíš tohle?“ Zvedne pití, abych na ně viděla. „To je tajná rodinná receptura.“ Zamíchá obsahem láhve kolem dokola a já se dívám, jak barva nápoje září a jiskří, když vybíhá nahoru po stěnách a stéká zase zpátky. Vypadá to jako něco mezi bleskem, vínem a krví s příměsí nepatrného množství diamantového prášku.

„Můžu to ochutnat?“ zeptám se, ačkoliv si nejsem tak docela jistá, že o to opravdu stojím, přece jsem ale zvědavá.

Zavrtí hlavou. „Nebude ti to chutnat. Chutná to jako nějaká medicína. Ale to bude nejspíš tím, že to je medicína.“

Žaludek se mi sevře a zůstanu na něho koukat s otevřenou pusou, představuju si celou kupu nevyléčitelných nemocí, strašlivé choroby, těžká onemocnění – já věděla, že je moc dobrý na to, aby to byla pravda.

On ale znovu zavrtí hlavou, zasměje se a natáhne se po mojí ruce. „Neboj. Občas mi jenom trochu dochází energie. A tohle pomáhá.“

„Kde to bereš?“ Přimhouřím oči a hledám nějakou vinětu, výrobce, nějakou značku, ale láhev je čistá, hladká a skoro vypadá, že nemá jediný svár.

„Říkal jsem ti, že je to tajný rodinný recept.“ Dá si pořádný doušek a nápoj dopije. Potom se odsune od stolu a svého pořád ještě plného talíře a řekne: „Nepůjdeme si zaplavat?“

„Nemá snad člověk po jídle hodinu počkat?“ zeptám se a propíchnu ho pohledem.

Usměje se a vezme mě za ruku. „Neboj, já tě nenechám utopit.“

~~~

Protože jsme většinu dne strávili v bazénu, rozhodneme se tentokrát pro vířivku. A když naše prsty u rukou i nohou začnou připomínat sušené švestičky, zabalíme se do ohromných osušek a jdeme nahoru do mého pokoje.

Damen jde se mnou do mojí koupelny. Odhodím mokrý ručník na podlahu a on pak ke mně zezadu přistoupí, přitáhne si mě k sobě a naše těla do sebe rázem zapadnou. A když se mi otře rty o šíji, vím, že bych měla radši určit nějaká základní pravidla, dokud mi ještě pracuje mozek.

„Ehm, můžeš klidně zůstat,“ zamumlám a odtáhnu se, tváře mi hoří rozpaky, když se mu podívám do pobavených očí. „Totiž, chtěla jsem říct, chci, abys zůstal. Opravdu. Ale, no, nejsem si jistá, že bychom měli – víš co –“

Ach bože, co to říkám? Ehm, to je překvapení, jako by nevěděl, co myslím. Jako by to nebyl on, koho jsem odstrkovala v jeskyni a vlastně skoro všude jinde. Co je to s tebou? Co to děláš? Každá holka by vraždila pro chvíli, jako je tahle, pro dlouhý, prolenošený víkend bez rodičů a bez dozoru – a já si tady přitom vynucuju nějakou pitomou sadu pravidel – aniž by pro to byl jediný dobrý důvod –

Damen mi zvedne prstem bradu, abychom si viděli z očí do očí. „Ever, prosím, tohle už máme za sebou,“ zašeptá, shrne mi vlasy za ucho a přitiskne mi rty na krk. „Já umím čekat, vážně. Už jsem tak dlouho čekal, než jsem tě našel – dokážu čekat ještě dýl.“

~~~

Stulená k Damenovu hřejivému tělu a s jeho uklidňujícím dechem u ucha okamžitě usnu. Bála jsem se, že budu natolik vyšinutá z jeho přítomnosti, že si ani neodpočinu, ale právě hřejivý pocit bezpečí pramenící z toho, že je hned vedle mě, mi pomáhá odplout do říše snů.

Když se ve tři čtvrtě na čtyři ráno probudím a zjistím, že už tam není, odhodím přikrývky stranou a ženu se k oknu, znovu prožívám celou tu chvíli v jeskyni, chvatně zkoumám, jestli jeho auto stojí na příjezdové cestě, a s překvapením vidím, že tam pořád ještě je.

„Hledáš mě?“ ozve se.

Otočím se a zjistím, že stojí ve dveřích, srdce mi divoce bije a v obličeji jsem rudá. „Ach, já – obrátila jsem se a tys tam nebyl a –“ Semknu rty, připadám si směšně, jako malá, trapně na něj upnutá.

„Šel jsem si dolů pro trochu vody.“ Vezme mě za ruku a vede mě zpátky do postele.

Lehnu si vedle něho, dlaní přitom zabloudím na jeho stranu a přejedu po tak chladném a neutěšeném povlečení, až se zdá, že byl pryč daleko déle.

~~~

Když se probudím podruhé, jsem zase sama. Pak ale uslyším Damena rachotit dole v kuchyni, natáhnu na sebe župan a jdu dolů zjistit, co se děje.

„Jak dlouho už jsi vzhůru?“ zeptám se a zírám na kuchyň bez poskvrnky, nepořádek z včerejšího večera zmizel a nahradily ho vyrovnané koblihy, bagely a muesli, které rozhodně nevzešly z mojí kredence.

„Jsem ranní ptáče,“ pokrčí rameny. „Tak jsem myslel, že lehce poklidím a zaběhnu do krámu. Možná jsem to trochu přehnal, ale nevěděl jsem, co budeš chtít.“ Obejde pult a políbí mě na tvář.

Usrknu si ze sklenice čerstvě vylisovaného pomerančového džusu, kterou přede mě postaví, a zeptám se: „Nechceš trochu? Nebo máš ještě pořád půst?“

„Půst?“ povytáhne obočí a zůstane na mě koukat.

Protočím panenky. „Prosím tě. Jíš míň než kdokoliv jinej, koho znám. Jenom upíjíš tu svoji… medicínu a postrkuješ jídlo po talíři. Připadám si vedle tebe jako totální nenažranec.“

„Je to takhle lepší?“ Popadne koblihu a půlku z ní ukousne, čelisti mu pracují o sto šest, aby tu těstovitou hmotu s cukrovou polevou zpracovaly.

Pokrčím rameny a zadívám se z okna, ještě pořád jsem si nezvykla na tohle kalifornské počasí, zdánlivě nekonečný sled teplých slunečných dnů, i když brzy bude oficiálně zima. „Tak co bychom měli dneska podniknout?“ zeptám se a otočím se k němu.

Zadívá se na hodinky a pak zpátky na mě. „Potřebuju brzy vypadnout.“

„Ale Sabine se vrátí až pozdě,“ namítnu a štve mě, jak můj hlas zní ufňukaně a zoufale a jak se mi sevře žaludek, když Damen zachrastí klíčky od auta.

„Musím zajet domů a vyřídit pár věcí. Zvlášť jestli mě chceš vidět zejtra ve škole,“ řekne a rty mě ďobne do tváře, do ucha a na šíji.

„Eh, škola. My tam ještě chodíme?“ zasměju se, protože se mi úspěšně podařilo vyhnout se myšlenkám na svou nedávnou sérii záškoláctví a její nevyhnutelné důsledky.

„To ty si myslíš, že je to důležitý,“ pokrčí rameny. „Kdyby to bylo na mně, každej den by byla sobota.“

„Ale pak by sobota nebyla ničím výjimečná. Všechny dny by byly stejný,“ namítnu a zobnu si kousek polévané koblihy. „Nekonečnej sled dlouhejch prolenošenejch dnů, nic, k čemu se můžeš dopracovat, nic, na co se můžeš těšit, jenom jedna požitkářská chvíle za druhou. Za chvíli už by to tak skvělý nebylo.“

„Tím si nebuď tak jistá,“ usměje se.

„No nic, a co přesně jsou ty tvoje tajuplný pohledávky?“ zeptám se a doufám, že trochu nahlédnu do jeho života, do poněkud světštějších záležitostí, které mu vyplňují čas, když není se mnou.

Pokrčí rameny. „Znáš to, tak různě.“ Řekne to se smíchem, zcela očividně je však připravený k odchodu.

„No, třeba ti můžu –“ Jenže než vůbec stihnu dokončit větu, už vrtí hlavou.

„Na to zapomeň. Nebudeš mi prát.“ Přešlápne z nohy na nohu, jako by se rozehříval před závodem.

„Ale já chci vidět, kde bydlíš. Ještě nikdy jsem nebyla u nikoho, kdo je tak emancipovanej, a jsem zvědavá.“ A i když jsem se snažila, aby to znělo bezstarostně, vyznělo to spíš ukňouraně a zoufale.

Zavrtí hlavou a podívá se ke dveřím, jako by to byla potenciální milenka, se kterou se touží setkat.

Zřejmě je na čase, abych vyvěsila bílou vlajku a vzdala se, přesto to nemůžu ještě naposled nezkusit, a tak řeknu: „Ale proč?“ Potom na něj upřu zrak a čekám na nějaký důvod.

Podívá se na mě a čelisti má napjaté. „Protože je tam nepořádek. Příšernej bordel. A já nechci, abys to tam takhle viděla a udělala si o mně nesprávný mínění. Kromě toho nikdy nebudu schopnej dát to do pořádku, když budeš u toho; budeš mě jenom rozptylovat.“ Usmívá se, ale rty má roztažené do úzké štěrbiny a v očích netrpělivost, a je jasné, že ta slova mají jenom vyplnit prostor mezi nynějším okamžikem a okamžikem, kdy bude konečně moct odejít. „Zavolám ti večer,“ řekne a cestou ke dveřím se ke mně obrátí zády.

„A co jestli se rozhodnu jet za tebou? Co uděláš?“ zeptám se, nervózní smích mě přejde přesně ve chvíli, kdy se otočí zpátky ke mně.

„Nejezdi za mnou, Ever.“

A pronese to takovým způsobem, jako by říkal: To ať tě v životě nenapadne. Ale já to už stejně pochopila.

~~~

Jakmile Damen odjede, vezmu telefon a zkouším se dovolat Haven, ale když to skočí rovnou do hlasové schránky, neobtěžuju se nechávat další vzkaz. Protože po pravdě řečeno už jsem jí jich nechala několik, a teď je na ní, aby mi zavolala. Takže zamířím nahoru a osprchuju se a pak sedím u psacího stolu, odhodlaná prokousat se domácími úkoly, ale než vůbec někam pokročím, vrátím se v myšlenkách k Damenovi a všem těm jeho podivným, záhadným kouskům, které už nemůžu dál přecházet.

Tak třeba: Jak to, že vždycky podle všeho ví, co si myslím, když já jemu nedokážu přečíst ani myšlenku? A kde vzal za svůj krátký sedmnáctiletý život tolik času, aby žil na tolika exotických místech a mistrovsky zvládal malování, fotbal, surfování, vaření, literaturu, světové dějiny, no zkrátka snad každý předmět, který mě napadne? A co ta rychlost, s jakou se pohybuje, až se ztrácí před očima? A ty růže a tulipány a kouzelná propiska? Nemluvě o tom, že v jednu chvíli mluví jako normální kluk a vzápětí se vyjadřuje jako Heathcliff nebo Darcy nebo jiná postava z knížky jedné ze sester Brontëových? Když se k tomu navíc přidá, že se onehdy choval, jako by viděl Riley, a taky skutečnost, že nemá auru, skutečnost, že Drina nemá auru, skutečnost, že já vím, že přede mnou skrývá něco ohledně toho, odkud ji zná – a teď ještě to, že nechce, abych věděla, kde bydlí? Potom, co jsme spolu spali?

No jo, jasně, nebylo nic víc, než že jsme spali, ale stejně, myslím, že si zasloužím odpovědi aspoň na některé (když už ne na všechny) svoje otázky. Já sama sice na to nemám, abych se vloupala do školy a prohledávala jeho záznamy, nicméně znám někoho, kdo na to má.

Jenom si nejsem jistá, jestli bych do toho Riley měla zatahovat. Nemluvě o tom, že ani nevím, jak ji přivolat, protože jsem to nikdy dřív nepotřebovala. To ji jako mám zavolat jménem? Rozsvítit svíčku? Zavřít oči a přát si, aby se objevila?

Protože zapalování svíčky mi přijde trochu moc sentimentální, spokojím se s tím, že stojím uprostřed pokoje, oči pevně zavřené, a říkám: „Riley? Riley, jestli mě slyšíš, opravdu s tebou musím mluvit. No, vlastně od tebe tak trochu něco potřebuju. Ale jestli to nechceš udělat, úplně to chápu a nebudu ti to mít za zlý, protože vím, že je to trochu divný, a ehm, připadám si teď kapánek pitomě, jak tu tak stojím a povídám si sama pro sebe, takže jestli mě slyšíš, nemohla bys mi třeba dát nějaký znamení?“

Vtom z mojí věže zařve písnička od Kelly Clarksonové, kterou si Riley vždycky zpívala, otevřu oči a vidím ji, jak stojí přede mnou a hystericky se směje.

„Boha – vypadalas, že do dvou vteřin zatáhneš rolety, zapálíš svíčku a zpod postele vytáhneš spiritistickou tabulku!“ zavrtí hlavou a podívá se na mě.

„Ježkovy zraky, připadám si jako idiot,“ vyhrknu a zčervenám v obličeji.

„Tys jako idiot trochu vypadala,“ směje se. „Takže, když to s prominutím řeknu na rovinu, chceš kazit svoji mladší sestřičku tím, že ji přiměješ, aby špehovala tvýho kluka?“

„Jak to víš?“ Užasle na ni zírám.

„Prosím tě.“ Protočí panenky a plácne sebou na postel. „To myslíš, že jsi tu jediná, kdo umí číst myšlenky?“

„A jak víš tohle?“ zeptám se a uvažuju, co ještě by mohla vědět.

„Ava mi to řekla. Ale nenaštvi se, prosím tě, protože to dost dobře vysvětluje některý z tvejch nedávnějších přehmatů v oblíkání.“

„A co ty tvoje nedávnější přehmaty v oblíkání?“ ukážu na její ohoz z Hvězdných válek.

Pokrčí rameny. „Tak chceš vědět, kde najdeš svýho kluka, nebo ne?“

Popojdu blíž a sednu si na postel vedle ní. „Upřímně? Nejsem si tím jistá. Totiž, jo, chci to vědět, ale nemám dobrej pocit z toho, že tě do toho zatahuju.“

„A co když jsem to už udělala? Co jestli už to vím?“ řekne a nakrčí čelo.

„Vloupala ses do školy?“ zeptám se a uvažuju, co dalšího asi prováděla od té doby, co jsme spolu mluvily naposledy.

Jenom se zasměje. „Ještě něco lepšího. Šla jsem za ním domů.“

Zírám na ni s otevřenou pusou. „Ale kdy? A jak?“

Zakroutí hlavou. „Ale no tak, Ever, já prostě nepotřebuju kola, abych se dostala tam, kam chci. Kromě toho vím, jak jsi do něj děsně zabouchnutá, a ne že bych ti to vyčítala, protože je fakt docela snovej. Ale pamatuješ na ten den, kdy se choval, jako by mě viděl?“

Přikývnu. Jak bych asi mohla zapomenout.

„No, pěkně mě to vyděsilo. A tak jsem se rozhodla provést menší pátrání.“

Nakloním se blíž k ní. „A?“

„A, no, nevím jistě, jak to říct, a doufám, že si to nebudeš vykládat špatně, ale – je trochu divnej,“ pokrčí rameny. „Prostě, bydlí v takovým ohromným domě tam v Newport Coast, což je samo o sobě dost divný, když si vezmeš, kolik mu je a vůbec. Prostě, kde bere prachy? Protože ne že by pracoval.“

Vzpomenu si na den na závodišti. Ale rozhodnu se o tom pomlčet.

„Ale to ještě není to nejpodivnější,“ pokračuje. „Protože co je hodně divný, je to, že celej ten barák je úplně prázdnej. Prostě nikde žádnej nábytek.“

„No, je to chlap,“ řeknu a divím se, kde se ve mně bere taková potřeba ho hájit.

„Jo, ale já mluvím o něčem vážně divným. Prostě, nejsou tam vůbec žádný věci, kromě takovýho toho nástěnnýho docku na iPod a televize s plochou obrazovkou. Vážně. Víc nic. A věř mi, prolezla jsem celej dům. Teda, až na jednu místnost, která byla zamčená.“

„Odkdy je pro tebe zamčená místnost problém?“ žasnu, protože jsem ji za uplynulý rok viděla projít už hezkou řádkou zdí.

„Věř mi, že to nebyly dveře, co mě zastavilo. To já sama jsem se zarazila. Prostě, ježkovy zraky, to, že jsem mrtvá, ještě neznamená, že nemůžu bejt vyděšená.“ Zavrtí hlavou a zamračí se na mě.

„Ale on tam fakt ještě nebydlí moc dlouho,“ řeknu a rychle se snažím vymyslet další výmluvy, jako ta nejhorší závislácká nána. „Tudíž se třeba ještě nedostal k zařizování. Nejspíš je to taky důvod, proč nechce, abych tam chodila; nechce, abych to tam takhle viděla.“ A když si svoje slova přehraju v hlavě, musím si říct: Ach bože, jsem na tom ještě hůř, než jsem si myslela.

Riley zakroutí hlavou a podívá se na mě, jako by mi naráz hodlala odhalit pravdu o zoubkové víle, velikonočním zajíčkovi a Santovi. Pak ale jenom pokrčí rameny a prohlásí: „Možná bys to měla vidět na vlastní oči.“

„Jak to myslíš?“ zeptám se, protože vím, že přede mnou něco skrývá.

Ona ale vstane z postele a jde k zrcadlu, zírá na svůj odraz a upravuje si kostým.

„Riley?“ Nechápu, proč se chová tak tajuplně.

„Tak poslouchej,“ řekne a konečně se ke mně otočí. „Já se možná pletu. Prostě, co já vím. Jsem jenom dítě.“ Pokrčí rameny. „A nejspíš na tom nic není, ale…“

„Ale…“

Zhluboka se nadechne. „Ale myslím si, že bys to měla vidět sama.“

„A jak se tam teda dostanem?“ zeptám se, už jsem na nohou a sahám po klíčcích.

Riley zavrtí hlavou. „Nepřipadá v úvahu. Na to zapomeň. Jsem přesvědčená, že mě vidí.“

„No, jak víme, mě vidí určitě,“ připomenu jí.

Ona je ale neoblomná. „Ani náhodou. Ale nakreslím ti plánek.“

~~~

Jelikož Riley zrovna nevyniká v kreslení plánků, nakonec to dopadne tak, že mi napíše seznam názvů ulic a naznačí, kde zahnout doleva a kde doprava, protože označení sever, jih, východ a západ mě vždycky zmate.

„Takže nechceš jet se mnou?“ nabídnu jí, vezmu bágl a zamířím ke dveřím.

Odmítne a jde se mnou dolů po schodech. „Hele, Ever?“

Otočím se.

„Mohlas mi říct o těch svejch jasnovidnejch schopnostech. Mám výčitky, že jsem si dělala legraci z tvýho oblečení.“

Otevřu přední dveře a pokrčím rameny. „Opravdu mi dokážeš číst myšlenky?“

Zavrtí hlavou a usměje se. „Jenom když se snažíš se mnou komunikovat. Říkala jsem si, že je to jenom otázka času, než mě pověříš, abych ho špehovala,“ zasměje se. „Ale, Ever?“

Obrátím se a znovu se na ni podívám.

„Když se nějakej čas neukážu, není to proto, že jsem naštvaná nebo tě chci za něco vytrestat, nebo něco takovýho, jasný? Slibuju, že ještě sem tam zaskočím a ujistím se, že jsi v pohodě a tak, ale, no, mohlo by se stát, že nějakou dobu budu pryč. Asi toho budu mít dost na práci.“

Ztuhnu a začne se mě zmocňovat panika. „Ale vrátíš se, ne?“

Přikývne. „Jenom zkrátka, no…“ Pokrčí rameny. „Slibuju, že se vrátím, jenom nevím kdy.“ A i když se usmívá, je to zjevně nucený úsměv.

„Ale neopouštíš mě, že ne?“ Zadržím dech a vydechnu, až když zavrtí hlavou. „No tak dobře, tak teda hodně štěstí,“ řeknu a lituju, že ji nemůžu obejmout, zadržet, přesvědčit ji, aby zůstala, ale protože vím, že to nejde, nastoupím do auta a nastartuju.

Dvacet tři

Damen bydlí v uzavřeném obytném areálu. Což je drobnost, kterou mi Riley opomněla sdělit. Nejspíš jí to nepřipadalo důležité, protože někomu, jako je ona, by přítomnost ohromných železných vrat a uniformovaných hlídačů stejně nedokázala zabránit ve vstupu. Jenomže podle všeho nezabrání ve vstupu ani někomu, jako jsem já, protože se jenom usměju na vrátnou a řeknu: „Dobrý den, jmenuju se Megan Fosterová. Jedu na návštěvu k Jody Howardové.“ Pak se dívám, jak projíždí obrazovku počítače a hledá jméno, o kterém náhodou vím, že je na seznamu pod číslem tři.

„Dejte si tohle do okýnka na straně řidiče,“ řekne a podá mi žlutý papírek, na kterém vpředu stojí slovo HOST a zřetelně vyznačené datum. „A neparkujte na levé straně ulice, jenom vpravo.“ Kývne a vrátí se do své kukaně, zatímco já projedu otevřenou bránou a doufám, že si nevšimne, jak míjím Jodyinu ulici a mířím k té Damenově.

Už jsem skoro na vrcholku kopce, když uvidím další ulici ze svého seznamu, a poté co zahnu vlevo a vzápětí znovu, zastavím na konci Damenova bloku, vypnu motor a zjistím, že mi ruply nervy.

Vždyť co já jsem to za cvoka? Kterou z holek, co to mají v hlavě v pořádku, by asi napadlo využít svou mrtvou mladší sestru, aby jim pomohla špehovat kluka? Jenomže zase jsme u toho, že v mém životě má všechno k normálu hodně daleko, tak proč by moje vztahy na tom měly být nějak jinak?

Sedím v autě, soustředím se na svůj dech, usilovně se snažím udržet ho v pomalém a pravidelném rytmu, navzdory tomu, že mi srdce buší jak splašené a dlaně mám kluzké potem. A jak se tak rozhlížím po čisté, upravené, blahobytné čtvrti, zjišťuju, že jsem si nemohla vybrat horší den, než je ten dnešní.

Především je horko, svítí sluníčko a je nádherně, což znamená, že všichni buď jezdí na kole, venčí psy, nebo pracují na zahrádkách, a tak mám ty nejhorší možné podmínky pro výzvědy, jaké by si člověk mohl přát. A jelikož jsem se celou cestu soustředila jenom na to, jak se sem dostat, a vůbec mi nepřišlo na mysl, co udělám, až sem dorazím, nemám zkrátka žádný plán.

Jenomže to nejspíš stejně moc nevadí. Vždyť co se může stát nejhoršího? Damen mě přistihne a dospěje k závěru, že jsem magor? Po mém závisláckém, ubohém, zoufalém výstupu dneska ráno už k němu beztak nejspíš dospěl.

Vylezu z auta a zamířím k jeho domu, k tomu úplně na konci slepé ulice, s tropickými rostlinami a pečlivě sestříhaným trávníkem. Ale neplížím se ani se neschovávám, ani nedělám nic, co by upoutalo nechtěnou pozornost, jdu volným krokem ulicí, jako bych měla plné právo tu být, dokud nestojím před jeho velkými dvojitými dveřmi a nezjistím, že nevím, co dál.

Ustoupím o krok zpátky a upřu zrak nahoru do oken, rolety na nich jsou spuštěné, závěsy zatažené, a i když netuším, co řeknu, kousnu se do rtu, stisknu zvonek, zadržím dech a čekám.

Uplyne pár minut a nikdo se neozve, a tak zazvoním znovu. A když pořád neotvírá, zmáčknu kliku, přesvědčím se, že je zamčeno, a vydám se dál po chodníku, ujistím se, že se nikdo ze sousedů nedívá, proklouznu postranní brankou a zmizím za domem.

Držím se blízko u domu, sotva zaznamenám bazén, kytky a úchvatný výhled na zpěněnou vodní hladinu, protože zamířím rovnou k posuvným skleněným dveřím, které jsou, samozřejmě, taky zamčené.

Pak se mi, když si už už chci přiznat porážku a zamířit domů, ozve v hlavě takový naléhavý hlásek – okno, to u dřezu. A taky že ano, najdu je pootevřené tak akorát, abych pod ním prostrčila prsty a otevřela ho dokořán.

Položím ruce na římsu, vší silou se vzepřu a protáhnu dovnitř. A ve chvíli, kdy dopadnu nohama na podlahu, jsem oficiálně překročila všechny meze.

Neměla bych se vydávat dál. Nemám na to nejmenší právo. Měla bych ihned prolézt zpátky a pelášit ke svému autu. Vrátit se do bezpečí svého poklidného domu, dokud ještě můžu. Ale hlásek v hlavě mě pohání dál, a když už mě dostal až takhle daleko, proč nezjistit, kam to povede.

Prozkoumám velikou prázdnou kuchyň, holý obývák, jídelnu bez stolu a židlí a koupelnu, kde je jenom kousek mýdla a jediný černý ručník, a myslím na to, že Riley měla pravdu – je to tu tak prázdné, až to působí opuštěně a strašidelně, nikde žádné osobní připomínky, žádné fotky, žádné knížky. Nic než tmavé dřevěné podlahy, slonově bílé zdi, holé police, lednice nacpaná nespočetným množstvím láhví s tou podivnou červenou tekutinou a nic víc. A když vejdu do místnosti s televizí, vidím plochou obrazovku, o které se Riley zmínila, a pohovku, o které se nezmínila, a obrovský stoh cizích DVD, jejichž názvy nedokážu přeložit. Potom se zarazím dole u schodů, protože vím, že bych měla jít pryč, že už jsem toho viděla víc než dost, ale něco, co nedokážu dost dobře popsat, mě popohání dál.

Sevřu zábradlí, přikrčím se, když pode mnou schody zavržou, jejich vysoký nesouhlasný skřípot zní v tom ohromném prázdném prostoru děsivě nahlas. Pak dorazím na odpočívadlo a ocitnu se přede dveřmi, které Riley našla zamčené. Jenomže tentokrát zůstaly otevřené a je v nich malá škvíra.

Připlížím se k nim, přivolávám hlásek ve svojí hlavě, zoufale potřebuju nějaké vodítko. Ale jediná odpověď, které se mi dostane, je zvuk mého bušícího srdce, když si k němu přitisknu dlaň, a zalapám po dechu, když se dveře otevřou do místnosti tak vyzdobené, tak úzkostlivě uspořádané a tak velkolepé, že působí jako vystřižená z Versailles.

Zarazím se na prahu a mám co dělat, abych to všechno vstřebala. Rafinovaně tkané tapiserie, starožitné koberce, broušené lustry, zlaté svícny, těžké hedvábné závěsy, sametový divan, stůl s mramorovou deskou, na které se vrší tlusté knihy. Dokonce i zdi, celý prostor mezi dřevěným ostěním a štukovou lištou pod stropem, jsou pokryté ohromnými obrazy ve zlatých rámech – a všechny zachycují Damena v kostýmech, které jdou napříč několika stoletími, včetně jednoho, kde sedí na bílém hřebci, u boku stříbrný meč a na sobě přesně takový kabát, jaký měl o halloweenském večeru.

Přistoupím k němu, očima hledám tu díru na rameni, to roztřepené místo, které žertem přičetl na vrub dělostřelecké palbě. Polekám se, když ji přesně na tom místě najdu na obraze, a jak tak po něm přejíždím prstem, fascinovaná, hypnotizovaná, napadá mě, jakou šílenou, promyšlenou boudu to ušil, přičemž sklouznu prsty až úplně dolů, k mosazné tabulce na spodním okraji, na které stojí:

DAMEN AUGUSTE ESPOSITO, KVĚTEN 1775

Obrátím se k obrazu vedle a srdce mi buší, zatímco zírám na portrét Damena bez úsměvu, upnutého ve strohém tmavém obleku, obklopeného modrou barvou. Na tabulce stojí slova:

DAMEN AUGUSTE, JAK HO ZACHYTIL

PABLO PICASSO ROKU 1902

A sousední obraz nese hutnou texturu kudrlinek, které vytvářejí podobiznu označenou cedulkou:

DAMEN ESPOSITO, JAK HO NAMALOVAL

VINCENT VAN GOGH

A tak to jde dál, na všech čtyřech zdech jsou vystavené Damenovy podobizny, jako by je namalovali všichni velcí mistři.

Sklesnu na sametový divan, zrak zamžený, kolena roztřesená, v hlavě mi víří tisíc různých možností, všechny stejně absurdní. Pak popadnu knihu, kterou mám nejblíž, otočím na titulní stránku a čtu:

Pro Damena Augusta Esposita.

Podepsán William Shakespeare.

Upustím ji na zem a sáhnu po další, Větrná hůrka, Damenu Augustovi, podepsána Emily Brontëová.

Každá z těch knih je věnovaná Damenu Augustovi Espositovi, nebo Damenu Augustovi, nebo jenom Damenovi. Všechny podepsané autory, kteří jsou víc než století mrtví.

Zavřu oči a snažím se soustředit na to, aby se mi zpomalil dech, zatímco mi srdce bije jako splašené a ruce se mi třesou, a říkám si, že je to nějaký vtip, že Damen je nějaký ujetý nadšenec zapálený pro historii, sběratel starožitností, padělatel obrazů, který zašel moc daleko. Možná je to ceněné rodinné dědictví, které zůstalo po dlouhé linii prapraprapradědečků, kteří měli všichni stejné jméno a byli si ďábelsky podobní.

Ale když se znovu rozhlédnu kolem, přeběhne mi po zádech mráz na znamení nepopiratelné skutečnosti – tohle nejsou jenom nějaké starožitnosti, ani to není dědictví. Je to Damenův osobní majetek, oblíbené poklady, které nashromáždil v průběhu let.

Vrávoravě se postavím na nohy a klopýtám do haly, jsem celá roztřesená, nejistá, nemůžu se dočkat, až budu pryč z téhle strašidelné místnosti, z toho odporného, nabubřelého, přeplácaného mauzolea, z domu, který připomíná kryptu. Chci odtud být, co nejdál to jen půjde, a nikdy, nikdy v životě, za žádných okolností se sem už nevrátit.

Zrovna když dospěju na poslední schod, uslyším hlasitý, pronikavý výkřik, po kterém následuje dlouhé přidušené sténání, a zcela bez rozmyslu se otočím a řítím se rovnou za ním, přeženu se na druhý konec haly a proběhnu dveřmi, a tam na podlaze najdu Damena, šaty má potrhané a z obličeje mu kape krev, pod ním se zmítá a sténá Haven.

„Ever!“ vykřikne Damen, vyskočí na nohy a zadrží mě. Bráním se, peru se s ním a kopu, jak se k ní zoufale snažím dostat.

„Cos jí to udělal?“ zavřísknu a koukám z jednoho na druhého, vidím její bledou pleť, její oči, které se obracejí v sloup, a vím, že není času nazbyt.

„Ever, prosím tě, přestaň,“ řekne Damen, jeho hlas zní nějak moc jistě, až moc odměřeně na to, že okolnosti svědčí proti němu.

„COS JÍ TO UDĚLAL?“ ječím, kopu, mlátím ho, koušu, vřískám, škrábu, využívám veškeré svojí síly, na něj to ale nestačí. Jenom stojí, drží mě jednou rukou a přijímá moje rány, sotva hne brvou.

„Ever, prosím tě, dovol, abych ti to vysvětlil,“ řekne a uhne před mýma zuřivě kopajícíma nohama, kterýma mířím přímo na něj.

Jak tak zírám na svoji kamarádku, která mohutně krvácí a tvář se jí křiví bolestí, najednou si uvědomím strašlivou věc, až mnou projede zachvění – tak proto se snažil držet si mě od těla!

„Ne! Tak to vůbec není. Vykládáš si to úplně špatně. Ano, nechtěl jsem, abys tohle viděla, ale není to tak, jak si myslíš.“

Drží mě vysoko nad zemí, nohy se mi klátí jako hadrové panence, a navzdory všem mým ranám a odporu mu ani nevyrazil pot.

Ale o Damena se teď nestarám. Dokonce nemyslím ani na sebe. Jediná, na kom mi záleží, je Haven, které začínají modrat rty a dech jí povážlivě slábne.

„Cos jí to udělal?“ Probodávám ho pohledem s veškerou nenávistí, kterou v sobě dokážu vybudit. „Cos jí to udělal, ty magore?“

„Ever, prosím tě, potřebuju, abys mě vyslechla,“ naléhá na mě, prosí mě očima.

A navzdory veškeré své zlosti, navzdory zvýšené hladině adrenalinu pořád ještě dokážu cítit to hřejivé, pozvolné chvění, které mi jeho ruce působí na kůži, a bojuju jako ďas, abych ho nevnímala. Ječím a vřískám a kopu nohama, mířím na jeho nejcitlivější místo, ale nikdy se netrefím, protože je mnohem rychlejší než já.

„Nemůžeš jí pomoct, věř mi, jedině já jí dokážu pomoct.“

„Ty jí nepomáháš, ty ji zabíjíš!“ křičím.

Zavrtí hlavou a podívá se na mě, jeho tvář působí unaveně, když řekne: „To sotva.“

Znovu se pokusím od něho odtáhnout, ale je to k ničemu, nemůžu ho přemoct. A tak přestanu, nechám své tělo zmalátnět a poraženecky zavřu oči.

Myslím si při tom: Tak takhle se to stane. Takhle sejdu ze světa.

A jakmile Damen povolí své sevření, vší silou vykopnu a moje bota zasáhne cíl, on mě pustí a já dopadnu na podlahu.

Skočím k Haven, prsty sklouznu k jejímu zkrvavenému zápěstí a hledám tep, oči upírám na dvě malé dírky uprostřed jejího strašidelného tetování a přitom ji prosím, aby nepřestávala dýchat, aby vydržela.

A sotva sáhnu po telefonu, abych zavolala tísňovou linku, Damen ke mně přistoupí zezadu, vytrhne mi telefon z ruky a řekne: „Doufal jsem, že tohle nebudu muset udělat.“

Dvacet čtyři

Když se probudím, ležím v posteli a nade mnou se rýsuje Sabine, na tváři má masku úlevy, její myšlenky jsou změtí obav.

„Ahoj,“ řekne a s úsměvem zavrtí hlavou. „Tys tedy musela prožít pořádný víkend.“

Zamžourám nejdřív na ni, pak na hodiny. Vzápětí vyletím z postele, když si uvědomím, kolik je hodin.

„Cítíš se dobře?“ zeptá se Sabine a přistoupí ke mně. „Už jsi spala, když jsem včera večer přijela domů. Nejsi nemocná, že ne?“

Zamířím do sprchy a nevím jistě, co odpovědět. Protože i když se necítím nemocná, nechápu, jak to, že jsem spala tak dlouho a do tolika hodin.

„Není tu něco, co bych se o tobě měla dozvědět? Nepotřebuješ mi něco říct?“ ptá se, jak tam tak stojí za dveřmi.

Zavřu oči a přehrávám si celý víkend v hlavě, vzpomenu si na pláž, Evangeline, na Damena, jak zůstal přes noc a uvařil mi večeři, po které následovala snídaně – „Ne, nic se nestalo,“ řeknu nakonec.

„No, tak si radši pospěš, jestli chceš být ve škole včas. Určitě jsi v pohodě?“

„Ano,“ kývnu a snažím se, aby to znělo určitě, jednoznačně, tak jistě, že už to víc nejde, přitom otočím kohoutky a stoupnu si pod sprchu a nevím jistě, jestli lžu, nebo je to pravda.

~~~

Miles celou cestu do školy mluví o Ericovi. Svěřuje mi důvěrné informace, krok za krokem celý průběh jejich rozchodu v textovkách, ke kterému došlo v sobotu večer, snaží se mě přesvědčit, že víc ukradené už mu to být nemůže, že je naprosto a totálně nad věcí, což celkem jasně dokazuje, že není.

„Posloucháš mě vůbec?“ zamračí se.

„Jasně,“ zamumlám, zrovna když stavím na semaforech jenom blok od školy, v hlavě si probírám svoje zážitky z víkendu a vždycky skončím u snídaně. Ať se snažím sebevíc, nevybavím si vůbec nic po ní.

„To ti tak věřím,“ ušklíbne se a podívá se z okna. „Hele, jestli tě nudím, tak ven s tím. Protože, věř mi, Eric je pro mě naprostá minulost. Už jsem ti říkal, jak Eric onehdy –“

„Milesi, mluvil jsi s Haven?“ zeptám se a střelím po něm očima, než naskočí zelená.

Zavrtí hlavou. „A ty?“

„Myslím, že ne.“ Sešlápnu plyn a nechápu, proč stačí vyslovit její jméno a zmocňuje se mě hrůza.

„Ty myslíš, že ne?“ vykulí oči a poposedne si na sedadle.

„Od pátku ne.“

Zajedu na parkoviště, srdce mi buší na tři doby, když uvidím Damena na jeho obvyklém místě, jak se opírá o auto a čeká na mě.

„No, tak aspoň jeden z nás má zaděláno na to, že bude žít šťastně až do smrti,“ vzdychne Miles a kývne na Damena, který přejde k mojí straně auta, v ruce červený tulipán.

„Dobré ráno.“ Usměje se, podá mi tulipán a dá mi pusu na tvář. Zamumlám nesouvislou odpověď a zamířím k bráně. Zvoní, Miles sprintuje do třídy, Damen mě vezme za ruku a vede mě na angličtinu. „Pan Robins je na cestě,“ zašeptá a stiskne mi prsty, zrovna když jdeme kolem Stacie. Ta se na mě zamračí a nastaví mi nohu, v poslední vteřině ji ale dá z cesty. „Nenasává, snaží se získat zpátky ženu.“ Rty se mu prohnou do úsměvu těsně u mého ucha, načež já přidám do kroku a odpojím se od něj.

Vklouznu na místo a vyložím si knížky, nechápu, proč jsem v přítomnosti svého kluka tak podrážděná a cítím se tak divně, pak sáhnu do kapsičky na iPod a zpanikařím, když si uvědomím, že jsem ho nechala doma.

„Nepotřebuješ ho,“ řekne Damen, vezme mě za ruku a pohladí mi prsty bříšky svých prstů. „Teď máš mě.“

Zavřu oči, vím, že pan Robins tu bude za pouhé tři, dvě, jedna –

„Ever,“ zašeptá Damen a prsty sleduje cestičky mých žil na zápěstí. „Je ti dobře?“

Semknu rty a kývnu.

„To je fajn.“ Odmlčí se. „Já si užil skvělej víkend, doufám, že ty taky.“

Otevřu oči zrovna ve chvíli, kdy pan Robins vejde, všimnu si, že nemá tak nateklé oči, ani v obličeji není tak zarudlý, ačkoliv ruce se mu pořád ještě trochu třesou.

„Včera to byla zábava, co říkáš?“

Otočím se k Damenovi a zadívám se mu do očí, kůží mi prostupuje teplo a chvění jenom proto, že má dlaň položenou na mojí ruce. Potom souhlasně přikývnu, vím, že je to odpověď, jakou chce slyšet, i když si nejsem jistá, jestli je to pravda.

~~~

Příštích pár hodin je jedna rozmazaná čmouha vyučovacích předmětů a zmatku, a až když se dostanu k jídelnímu stolu, dozvím se pravdu o včerejšku.

„Nechápu, jak jste mohli jít do vody, vy dva,“ řekne Miles, přičemž si míchá jogurt a kouká na mě. „Víte, jak byla studená?“

„Ona měla na sobě neopren.“ Damen pokrčí rameny. „Vlastně, nechala sis ho u mě doma.“

Rozbalím si sendvič, nic z toho si nepamatuju. Vždyť ani nemám neopren. Nebo snad mám? „Ehm, nebylo to v pátek?“ zeptám se a zčervenám, když se mi v rychlém sledu vybaví všechny události toho dne.

Damen zavrtí hlavou. „Ty jsi v pátek nesurfovala, já surfoval. To bylo v neděli, kdy jsem ti dával lekci.“

Odloupnu ze svého sendviče kůrku a snažím se vzpomenout si, ale pořád mám prázdno.

„A šlo jí to vůbec?“ zeptá se Miles, olízne si lžičku a podívá se z Damena na mě.

„No, hladina byla dost klidná, takže moc nebylo na čem surfovat. Většinou jsme jenom leželi na pláži pod dekama. A jo, v tom je dost dobrá,“ zasměje se.

Zírám na Damena a uvažuju, jestli jsem pod těmi dekami měla nebo neměla na sobě neopren, a co, pokud vůbec něco, se pod nimi odehrálo. Je možné, že jsem se snažila vynahradit mu pátek a pak jsem to vytěsnila, takže si to nepamatuju?

Miles na mě kouká, obočí povytažené, já ale jenom pokrčím rameny a ukousnu si sendviče.

„Na který to bylo pláži?“

Nemůžu si vzpomenout, a tak se obrátím na Damena.

„V Křišťálový zátoce,“ řekne a usrkne svého nápoje.

Miles zavrtí hlavou a protočí panenky. „Prosím vás, neříkejte mi, že se z vás stává takovej ten pár, kde všechny řeči obstarává chlap. To jako za tebe objednává i v hospodě?“

Kouknu na Damena, ale než stačí odpovědět, Miles vyhrkne: „Ne, já se ptám tebe, Ever.“

Vybavuju si naše dvě jídla v restauraci, jedno toho úžasného dne v Disneylandu, který skončil tak podivně, a druhé na závodišti, kde jsme vyhráli všechny ty peníze. „Jídlo si objednávám sama,“ ujistím ho. Pak se na něj zadívám a zeptám se: „Můžu si půjčit tvůj Sidekick?“

Vytáhne ho z kapsy a přisune mi ho. „Proč? Zapomněla sis telefon?“

„Jo, chci poslat textovku Haven a zjistit, kde je. Mám kolem ní hrozně divný pocity.“ Zavrtím hlavou, protože nevím ani, jak to vysvětlit sama sobě, natož jim. „Pořád na ni musím myslet,“ řeknu a ťukám prsty do titěrné klávesnice.

„Je doma, nemocná,“ prohlásí Miles. „Má chřipku. K tomu smutní kvůli Evangeline, i když přísahá, že nás už přestala nesnášet.“

„Myslela jsem, žes říkal, že jsi s ní nemluvil.“ Zarazím se a vzhlédnu k němu, protože jsem si jistá, že to říkal v autě.

„Při dějáku jsem jí poslal textovku.“

„Je v pohodě?“ zírám na Milese, žaludek sešněrovaný nervozitou, ačkoliv ani zdaleka netuším proč.

„Může si strhat střeva, jak pořád lítá na záchod, a truchlí nad ztrátou přítelkyně, ale jo, jinak je v zásadě v pohodě.“

Vrátím Milesovi Sidekick, protože mám za to, že nemá smysl ji otravovat, když jí není dobře. Potom mi Damen dá ruku na nohu. Miles mele o Ericovi a já se šťourám v jídle, tu a tam vystřihnu úsměv či pokývu hlavou, ale nedokážu ze sebe setřást tíseň.

~~~

Jako naschvál, zrovna ten den, který se Damen rozhodne strávit celý ve škole, je shodou okolností den, kdy bych si přála, aby šel za školu. Protože kdykoliv vyjdu ze třídy, najdu ho, jak stojí hned za dveřmi, celý úzkostlivý na mě čeká a ptá se, jestli se cítím dobře. A mně to opravdu začíná jít na nervy.

A tak po výtvarce, když jdeme na parkoviště a on mi nabídne, že za mnou pojede domů, se na něj podívám a řeknu: „Ehm, jestli ti to neva, potřebuju bejt chvíli sama.“

„Je všechno v pořádku?“ zeptá se pomilionté.

Jenom kývnu a vlezu do auta, nemůžu se dočkat, až zabouchnu dvířka a budu od něho pryč. „Potřebuju jenom pár věcí dohnat, ale uvidíme se zítra, jo?“ A aniž bych mu dala příležitost odpovědět, vycouvám ze svého místa a odjedu.

~~~

Když dorazím domů, jsem tak neskutečně unavená, že zamířím rovnou do postele s úmyslem na chvilku si zdřímnout, než se vrátí Sabine a začne si o mě zase dělat starosti. Probudím se uprostřed noci s bušícím srdcem a s oblečením promočeným potem, a mám takový neurčitý pocit, že nejsem v pokoji sama.

Sáhnu po polštáři a pevně ho sevřu, jako by mi to měkké prachové peří mohlo posloužit jako ochranný štít, potom upřu zrak do temného prostoru před sebou a zašeptám: „Riley?“ Třebaže jsem si v podstatě jistá, že to není ona.

Uslyším tichý, přidušený zvuk, jako když pantofle šoupou o koberec, tam někde u francouzského okna, zadržím dech a pak sama sebe překvapím, když zašeptám: „Damene?“ Ale ať upírám zrak do tmy, jak chci, nejsem schopná rozlišit nic jiného než tichý šustivý zvuk.

Nahmatám vypínač lampy, přimhouřím oči před náhle jasným světlem a hledám vetřelce, jsem si tak jistá, že jsem měla společnost, tak přesvědčená, že jsem nebyla sama, až jsem málem zklamaná, když zjistím, že je můj pokoj prázdný.

Vylezu z postele a s polštářem pořád ještě přitisknutým k sobě zamknu francouzské okno. Potom nakouknu do šatny a pod postel, jak to dělával táta za těch dávných večerů, kdy se hlásil na stráž proti bubákovi. Ale protože nic nenajdu, zalezu zpátky do postele a přemýšlím, jestli je možné, aby mi všechny tyhle strachy vyvolal můj sen.

Podobal se tomu, který se mi už zdál, utíkala jsem temným kaňonem, fičel tam vítr, moje tenoučké bílé šaty mě jen špatně chránily před zimou, vítr mi přes ně bičoval kůži a mrazil mě až do morku kostí. A přece jsem to sotva vnímala, jak jsem se soustředila na běh, bosé nohy se mi bořily do vlhké, blátivé země, směřovala jsem k jakémusi nejasnému útočišti, které jsem tak docela neviděla.

Vím jenom, že jsem utíkala za měkce zářícím světlem.

A pryč od Damena.

Dvacet pět

Druhý den ve škole zaparkuju na obvyklém místě, vyskočím z auta a bez povšimnutí proběhnu kolem Damena, protože mířím k Haven, která čeká u brány. Normálně sice dělám všechno pro to, abych se vyhnula tělesnému kontaktu, teď ji ale popadnu za ramena a přitisknu k sobě.

„No dobře, dobře, já tě mám taky ráda.“ Směje se, vrtí hlavou a odstrkuje mě od sebe. „Ježkovy zraky, přece na vás nemůžu bejt naštvaná navěky.“

Obarvené zrzavé vlasy má suché a zplihlé, černý lak na nehtech oloupaný, kruhy pod očima se zdají tmavší než obvykle a v obličeji je výrazně bledá. A i když mě ujišťuje, že je v pohodě, nemůžu si pomoct, natáhnu se k ní a znovu ji obejmu.

„Jak se cejtíš?“ zeptám se, bedlivě si ji prohlížím a snažím se něco vyčíst, ale kromě toho, že její aura je šedivá, slabá a průsvitná, toho moc nevidím.

„Co se to s tebou děje?“ zeptá se, zavrtí hlavou a odstrčí mě. „Kde se vzala taková láska a něha? Totiž zrovna u tebe bych to čekala ze všech nejmíň, ty věčnej křížence iPodu s kapucí.“

„Doslechla jsem se, že jsi nemocná, a pak, když jsi včera nebyla ve škole –“ Zarazím se, připadám si směšně, že ji tak obletuju.

Ale ona se jenom směje. „Já vím, co se tu děje.“ Pokývá hlavou. „Můžeš za to ty, že jo?“ ukáže na Damena. „Prostě ses tu musel objevit, abys rozehřál moji ledově chladnou kamarádku a udělal z ní sentimentální, vřelou měkkotu.“

Damen se zasměje, nezní to však moc upřímně.

„Byla to jenom chřipka,“ řekne Haven, když se do ní Miles zavěsí a zamíříme za bránu. „A moje totální deprese kvůli Evangeline to nejspíš hodně zhoršila. Já vám měla takový horečky, že jsem několikrát měla normální okno.“

„Vážně?“ Pustím se Damena, abych mohla jít vedle ní.

„Jo, tohle na tom bylo nejdivnější. Každej večer jsem si na sebe vzala něco, v čem jsem si šla lehnout, a když jsem se vzbudila, měla jsem na sobě něco úplně jinýho. A když jsem hledala to, co jsem měla na sobě předtím, nemohla jsem to najít. Jako by to zmizelo, nebo co.“

„No, máš v pokoji pěknej bordel,“ uchichtne se Miles. „Nebo jsi možná měla halucinace; to se může stát, víš, když máš obrovskou horečku.“

„Možná.“ Pokrčí rameny. „Ale zmizely všechny moje černý šály, takže jsem si musela půjčit tuhle od bráchy.“ Vezme konec modré vlněné šály a zamává jím kolem sebe.

„Byl někdo doma, aby se o tebe postaral?“ zeptá se Damen, už zase vedle mě, vezme mě za ruku, proplete si se mnou prsty a vyšle mi do těla záplavu tepla.

Haven zavrtí hlavou a protočí panenky. „Děláš si srandu? Klidně bych mohla bejt emancipovaná jako ty. Kromě toho jsem měla celou dobu zamčený dveře. Mohla jsem tam umřít, a nikdo by to nevěděl.“

„A co Drina?“ zeptám se a žaludek se mi při zmínce jejího jména sevře.

Haven na mě vrhne zvláštní pohled. „Drina je v New Yorku. Odjela v pátek večer. No nic, doufám lidi, že to nechytnete, protože i když některý věci kolem těch snovejch stavů byly docela odvaz, vím, že vás by to moc nebralo.“ Zastaví se u svojí třídy a opře se o zeď.

„Nezdálo se ti o kaňonu?“ zeptám se, pustím Damenovu ruku a přistoupím k ní tak blízko, že mám obličej těsně u jejího.

Haven se zasměje a odstrčí mě. „Ehm, promiň, osobní prostor!“ Zavrtí hlavou. „A ne, žádný kaňony nebyly. Jenom nějaký divoký gotický záležitosti, těžko vysvětlitelný, i když v tom byly potoky krve.“

A ve vteřině, kdy to řekne, ve vteřině, kdy zaslechnu slovo „krev“, všechno zčerná a moje tělo se začne poroučet k zemi.

„Ever?“ vykřikne Damen a chytne mě jenom pár vteřin před tím, než sebou prásknu. „Ever,“ zašeptá a z jeho hlasu jsou slyšet obavy.

A když otevřu víčka a podívám se mu do očí, něco v jeho výrazu, něco z naléhavosti jeho pohledu mi připadá hrozně povědomé. Jenže zrovna když vzpomínka začíná dostávat nějaký tvar, vymaže ji zvuk Havenina hlasu.

„Přesně takhle to začíná,“ pokývá hlavou. „Teda, já omdlela až pozdějc, ale stejně, rozhodně to začínalo děsnejma návalama závrati.“

„Třeba je těhotná?“ zauvažuje Miles, tak nahlas, že ho slyší několik procházejících studentů.

„To není dost dobře možný,“ namítnu, překvapená tím, o kolik líp se cítím, když jsem teď schoulená v Damenově hřejivé povzbuzující náruči. „Jsem v pohodě, vážně.“ Vyškrábu se na nohy a ustoupím.

„Měl bys ji vzít domů,“ navrhne Miles a podívá se na Damena. „Vypadá příšerně.“

„Jo,“ kývne Haven. „Měla by sis odpočinout, vážně. Nepřej si to chytit.“

Trvám na tom, že půjdu do třídy, ale nikdo mě neposlouchá. A pak už vím jen to, že mě Damen drží kolem pasu a vede mě zpátky ke svému autu.

~~~

„Tohle je absurdní,“ ozvu se, když vyjede z parkoviště a vyrazí pryč od školy. „Vážně, jsem v pohodě. Nehledě na to, že budeme mít totální průser, že jsme zase šli za školu!“

„Nikdo žádnej průser mít nebude.“ Krátce se po mně podívá, načež se zase soustředí na cestu. „Dovolíš, abych ti připomněl, žes tam omdlela? Máš štěstí, že jsem tě včas chytil.“

„Jo, jenomže o to právě jde, žes mě chytil včas. A teď jsem v pohodě. Fakt. Hele, když máš o mě takovou starost, měls mě vzít ke školní zdravotnici. Nemusel jsi mě unášet.“

„Já tě neunáším,“ ohradí se, zjevně naštvaný. „Jenom se chci o tebe postarat, ujistit se, že jsi v pořádku.“

„Aha, takže teď jsi za doktora?“ zavrtím hlavou a protočím panenky.

On ale na to nic neřekne. Mlčky jede po Pobřežní cestě, klidně mine ulici, která vede k mému domu, až nakonec zastaví před ohromnou impozantní bránou.

„Kam mě to vezeš?“ zeptám se, když ho sleduju, jak kývá na povědomou vrátnou, která se usměje a rovnou mávne, že můžeme jet.

„K sobě domů,“ zamumlá a vyjede nahoru do prudkého kopce, načež párkrát zatočí, až se dostane do slepé ulice a velké prázdné garáže na jejím konci.

Potom mě vezme za ruku a vede mě pěkně zařízenou kuchyní do obýváku, kde zůstanu stát, ruce v bok, a prohlížím si všechen jeho krásný nábytek, přesný opak studentského kutlochu, jaký jsem čekala.

„Tohle je vážně všechno tvoje?“ zeptám se, pohladím rukou žinylkovou plyšovou pohovku a očima přitom přejíždím po nádherných lampách, perských kobercích, sbírce abstraktních olejomaleb a tmavém odkládacím stolku, na kterém jsou hromady knih o umění, svíčky a moje fotka v rámečku. „Kdys tohle fotil?“ Vezmu ji a pozorně si ji prohlížím, absolutně si na tu chvíli nevzpomínám.

„Ty děláš, jako bys tu nikdy nebyla,“ řekne Damen a ukáže, abych si sedla.

„To jsem nebyla.“

„Ale byla,“ trvá na svém. „Minulou neděli. Po pláži. Dokonce mám nahoře pověšenej tvůj neopren. A teď se posaď,“ poklepe rukou na polštář pohovky. „Chci vidět, jak odpočíváš.“

Sklesnu do nacpaných polštářů, v ruce pořád ještě svírám fotku a uvažuju, kdy byla pořízená. Vlasy na ní mám dlouhé a rozpuštěné, v obličeji jsem trochu červená, a mám na sobě meruňkově růžovou mikinu s kapucí, o které už ani nevím, že jsem ji kdy měla. Ale i když se zdá, že se směju, oči mám smutné a vážné.

„To jsem udělal jednou ve škole. Když ses nedívala. Dávám přednost přirozeným snímkům, to je jedinej způsob, jak zachytit podstatu něčí osobnosti,“ vysvětluje, vezme mi fotku z ruky a dá ji zpátky na stůl. „A teď zavři oči a odpočívej, já ti zatím udělám trochu čaje.“

Když je čaj hotový, dá mi šálek do ruky a pak se zabývá tlustým vlněným přehozem, do kterého mě celou zabalí.

„Tohle je vážně milý a vůbec, ale není to nutný,“ namítnu, postavím šálek na stůl, mrknu na hodinky a pomyslím si, že když hned vyrazíme, ještě to stihnu včas na druhou hodinu. „Fakticky. Jsem v pohodě. Měli bychom se vrátit do školy.“

„Ever, tys omdlela,“ řekne a posadí se vedle mě, zadívá se mi pátravě do obličeje a pohladí mě po vlasech.

„To se stává.“ Pokrčím rameny, celá rozpačitá ze všech těch cavyků, zvlášť když vím, že se nic neděje.

„Ne když jsem tu já,“ zašeptá a sklouzne rukou z mých vlasů k jizvě na mém obličeji.

„Nech toho,“ odtáhnu se těsně před tím, než se jí stačí dotknout, a sleduju, jak mu ruka klesá zpátky podél těla.

„Co se děje?“ zeptá se a upře na mě zrak.

„Nechci, abys to chytil,“ lžu, protože nechci připustit pravdu – že ta jizva je pro mě a jenom pro mě. Neustálá připomínka, která zaručuje, že nikdy nezapomenu. Proto jsem odmítla plastického chirurga, nedovolila jsem mu, aby to „spravil“. Vědomí toho, co se stalo, by se nijak spravit nedalo. Je to moje vina, moje soukromá bolest, proto ji také schovávám pod ofinou.

On se ale jenom zasměje. „Já nikdy nejsem nemocnej.“

Zavřu oči a zavrtím hlavou, a když je zase otevřu, řeknu: „Aha, takže teď ještě ke všemu nikdy nejsi nemocnej?“

Pokrčí rameny, přiloží mi šálek ke rtům a naléhá, abych se napila.

Trošku usrknu, pak odvrátím hlavu a odstrčím šálek stranou. „Tak si to shrňme, ty nejsi nemocnej, nemáš průšvih kvůli záškoláctví, dostáváš samý jedničky, navzdory zmíněnýmu záškoláctví, vezmeš malířskej štětec, a voilà, vystřihneš Picassa líp než Picasso. Umíš uvařit jídlo stejně dobře jako kdejakej pětihvězdičkovej šéfkuchař, dělal jsi modela v New Yorku – což bylo chvíli před tím, než jsi žil v Santa Fe, což následovalo poté, co jsi žil v Londýně, Řecku, Paříži a Egyptě – jsi nezaměstnanej a samostatnej, přesto bydlíš v luxusně zařízeným multimilionářským domě snů, jezdíš drahým autem a –“

„V Římě,“ řekne a věnuje mi vážný pohled.

„Cože?“

„Řekla jsi, že jsem bydlel v Řecku, a já přitom bydlel v Římě.“

Protočím panenky. „Na tom nesejde, jde o to, že –“ zarazím se, slova se mi zaseknou v krku.

„Ano?“ Nakloní se ke mně. „Jde o to, že…“

Ztěžka polknu a odvrátím zrak, můj mozek se začíná chytat okrajů něčeho, něčeho, co ve mně už nějakou dobu hlodá. Něčeho kolem Damena, něčeho kolem té skutečnosti, že je jako z jiného světa – je snad duch jako Riley? Ne, to není možné, všichni ho vidí.

„Ever,“ řekne s dlaní položenou na mé tváři a otočí mi hlavu tak, abych k němu zas byla čelem. „Ever, já –“

Ale než stačí doříct, jsem dole z pohovky, mimo jeho dosah, shodím z ramen přehoz a odmítám se na něj podívat. „Odvez mě domů,“ požádám ho.

Dvacet šest

Jakmile Damen zajede na naši příjezdovou cestu, vyskočím z auta a vezmu roha, prosvištím předními dveřmi a beru schody po dvou, doufám a modlím se, aby tam byla Riley. Potřebuju ji vidět, potřebuju s ní mluvit o všech těch šílených myšlenkách, které se ve mně hromadí. Je jediná, komu se to vůbec můžu pokusit vysvětlit, jediná, kdo by mi snad mohl rozumět.

Nakouknu do zašívárny, koupelny a na balkon, stojím ve svém pokoji a volám ji jménem, připadám si divně, rozpálená, roztřesená, zpanikařená, a to způsobem, který nedokážu tak docela vysvětlit.

Ale když se neobjeví, sesypu se na postel, stočím se do těsného klubíčka a znovu od začátku si prožiju, jaké to je ji ztratit.

~~~

„Ever, zlato, jsi v pořádku?“ Sabine upustí tašky a klekne si vedle mě, z její dlaně cítím na své rozpálené a vlhce lepkavé kůži chlad a jistotu.

Zavřu oči a zavrtím hlavou, přitom vím, že navzdory mdlobám a nedávnému vyčerpání nejsem nemocná. Aspoň ne tak, jak si myslí ona. Je to složitější a nedá se to tak snadno léčit.

Převrátím se na bok, okrajem povlaku na polštář si utřu slzy, pak se k ní otočím a řeknu: „Někdy – někdy mě to zkrátka přepadne, víš? A časem to není o nic snazší,“ zajíknu se a oči se mi znovu zalijí slzami.

Upřeně na mě kouká a tvář má zjihlou žalem. „Nejsem si jistá, že to někdy bude snazší,“ řekne. „Myslím, že si jenom zvykneš na ten pocit, na tu prázdnotu, na ztrátu, a nějak se naučíš s tím žít.“ Usměje se a setře mi rukou slzy.

A když si lehne vedle mě, neodtáhnu se. Jenom zavřu oči a dovolím sama sobě procítit její bolest, i svoji bolest, dokud se všechna nepromíchá dohromady, palčivá a hluboká, bez začátku a konce.

A takhle zůstaneme, brečíme a povídáme si a svěřujeme se, tak jak jsme to měly udělat už dávno. Jenom kdybych ji bývala k sobě pustila. Kdybych ji od sebe neodstrkovala.

A když konečně vstane, aby pro nás udělala něco k večeři, prohrábne svoji kabelu a oznámí: „Podívej, co jsem našla v kufru svýho auta. Už je to věčnost, co jsem si ji půjčila, někdy hned po tom, co ses nastěhovala. Neuvědomila jsem si, že ji mám celou dobu u sebe.“

Pak mi hodí meruňkově růžovou mikinu s kapucí.

Tu, na kterou jsem úplně zapomněla.

Tu, kterou jsem od prvního týdne školy neměla na sobě.

Tu, ve které jsem byla oblečená na fotce z Damenova odkládacího stolku, i když v té době jsme se ještě neznali.

~~~

Druhý den před školou prostě minu Damena a to pitomé místo, které mi vždycky drží, a zaparkuju někde, kde se to jeví jako konec světa.

„Co je, sakra?“ ozve se Miles a nevěřícně na mě zírá. „Tys to normálně přejela! A teď se podívej, jak daleko musíme jít!“

Prásknu dveřmi a vyrazím přes parkoviště, rázným krokem projdu kolem Damena, který se opírá o své auto a čeká na mě.

„Ehm, haló! Na pravoboku hlásím vysokýho snědýho krasavce, právě jsi ho minula! Co je to s tebou?“ zeptá se Miles, popadne mě za ruku a podívá se na mě. „Vy jste rozhádaný?“

Zavrtím hlavou a odtáhnu se od něho. „Nic se neděje,“ zabručím a rázuju k budově.

~~~

Když jsem se po Damenovi dívala naposledy, byl hezký kus cesty za mnou. Teď vejdu do třídy, zamířím ke svému místu a vidím, že on už tam sedí. A tak si nasadím kapuci a zapnu iPod, ostentativně ho ignoruju a čekám, až pan Robins začne s prezencí.

„Ever,“ zašeptá Damen, zatímco já zírám přímo před sebe, soustředím se na ustupující vlasy nad čelem pana Robinse a jenom čekám, až na mě přijde řada, abych řekla „tady“.

„Ever, já vím, že jsi rozhozená. Ale můžu ti to vysvětlit.“

Dál civím před sebe a dělám, že neslyším.

„Ever, prosím tě,“ žadoní Damen.

Ale já se prostě chovám, jako by tam nebyl. A zrovna když se pan Robins dostane k mému jménu, Damen si povzdechne, zavře oči a prohlásí: „Jak myslíš. Ale pamatuj si, že sis o to řekla.“

A než se naděju, celou třídou zaduní hrozivé bum!, jak devatenáct hlav křísne o desky lavic.

Všechny hlavy, kromě mojí a Damenovy.

Vytřeštěně se rozhlížím kolem, pusu dokořán, snažím se to obsáhnout očima, a když se konečně otočím zpátky k Damenovi a vyčítavě se na něj podívám, jenom pokrčí rameny a řekne: „Doufal jsem, že přesně tomuhle se vyhnu.“

„Cos to udělal?“ zírám na bezvládná těla, začíná mi docházet, co se stalo. „Boha, tys je zabil! Tys je všechny zabil!“ křičím a srdce mi buší tak rychle, že to určitě musí slyšet.

„Ale jdi, Ever,“ zavrtí hlavou. „Za co mě máš? Samozřejmě jsem je nezabil. Mají jenom takovou malou… siestu, nic víc.“

Rychle se stáhnu na nejvzdálenější kraj židle, oči obrácené ke dveřím, plánuju útěk.

„Můžeš to zkusit, ale daleko se nedostaneš. Chápeš, jak jsem tě předhonil cestou do třídy, i když jsi měla náskok?“ Dá si nohy křížem a upřeně se na mě dívá, tvář klidnou, hlas vyrovnaný, že to ani víc nejde.

„Ty mi dokážeš číst myšlenky?“ zašeptám a vybavím si některé svoje trapnější úvahy, tváře se mi rozpálí a prsty sevřu okraj lavice.

„Obvykle jo.“ Pokrčí rameny. „No, v podstatě vždycky, ano.“

„Jak dlouho?“ Zírám na něho, část mého já se chce pokusit o útěk, zatímco ta druhá chce dostat odpovědi na pár otázek, než opustí tento svět, což mě dozajista vzápětí čeká.

„Od prvního dne, kdy jsem tě uviděl,“ zašeptá, hledí mi do očí a vysílá mi do těla záplavu tepla.

„A kdy to bylo?“ zeptám se, hlas roztřesený, vzpomenu si na fotku na jeho stole a uvažuju, jak dlouho už mě asi pronásleduje.

„Já tě nepronásleduju.“ Zasměje se. „Aspoň ne tak, jak si myslíš.“

„Proč bych ti měla věřit?“ probodávám ho pohledem, nejsem tak naivní, abych mu uvěřila, třeba i prkotiny.

„Protože jsem ti nikdy nelhal.“

„Lžeš teď!“

„Nikdy jsem ti nelhal v ničem důležitým,“ dodá a odvrátí zrak.

„Ach, vážně? A co takhle skutečnost, žes mě vyfotil dlouho před tím, než jsi sem vůbec začal chodit? Na který místo v seznamu důležitejch věcí, který by se ve vztahu neměly skrejvat, řadíš tohle?“

Povzdechne si a jeho oči vypadají unaveně. „A kam ty na tom svém řadíš skutečnost, že jsi jasnovidka, která se vídá se svojí mrtvou sestrou?“

„Vůbec nic o mně nevíš.“ Vstanu, ruce zpocené a roztřesené, srdce mi při pohledu na všechna ta zhroucená těla tancuje v hrudníku pogo. Stacii visí čelist a pusu má otevřenou, Craig chrápe tak nahlas, až se celý otřásá, pan Robins vypadá tak spokojeně a v pohodě, jak jsem ho ještě nikdy neviděla. „To je v celé škole? Nebo jenom v téhle třídě?“

„Nejsem si jistý, ale řek bych, že v celé škole,“ přikývne a s úsměvem se rozhlédne kolem sebe, zjevně spokojený se svým dílem.

A já bez dalšího slova vystřelím ze svého místa, proletím dveřmi ven, sprintem proběhnu chodbou, přes dvůr a kanceláří. Utíkám kolem sesutých sekretářek a členů vedení školy, kteří spí u svých stolů, načež vyrazím ze dveří ven na parkoviště a utíkám ke své malé červené miatě, kde už čeká Damen a pohupuje mým báglíkem, který má zavěšený na konečcích prstů.

„Já ti to říkal.“ Pokrčí rameny a vrátí mi bágl.

Stojím před ním, zpocená, šílená vzteky, úplně bez sebe. Před očima se mi míhají všechny dávno zapomenuté momenty – jeho zakrvácená tvář, zmítající se a sténající Haven, ten divný, strašidelný pokoj – a vím, že mi udělal něco s mozkem, něco, aby mi zabránil si vzpomenout. A i když pro někoho, jako je on, nejsem žádný soupeř, odmítám jít pod drn bez boje.

„Ever!“ vykřikne a natáhne ke mně ruku, pak ji nechá zase klesnout podél těla. „Ty myslíš, že jsem tohle všechno dělal proto, abych tě zabil?“ V očích má zmučený výraz, zoufale zkoumá mou tvář.

„Copak to nemáš takhle v plánu?“ probodnu ho pohledem. „Haven si myslí, že je to všechno jenom nějakej zběsilej gotickej sen z horečky. Já jsem jediná, kdo zná pravdu. Já jsem jediná, kdo ví, jakej jsi ve skutečnosti netvor. Jediný, co nechápu, je, proč jsi nás nezabil obě naráz, když jsi měl příležitost? Proč ses obtěžoval s potlačováním mojí paměti a nechal mě naživu?“

„Já bych ti nikdy neublížil,“ řekne ztrápeně. „Vykládáš si to celý špatně. Já se snažil Haven zachránit, ne jí ublížit. Ale tys to nechtěla slyšet.“

„Tak proč teda vypadala, že je na pokraji smrti?“ Semknu rty, aby se mi přestaly třást, upřeně se mu dívám do očí, odmítám ale přijmout jejich žár.

„Protože byla na pokraji smrti,“ zdůrazní a zní to naštvaně. „V tom tetování na zápěstí měla tu nejhorší možnou infekci – ta ji zabíjela. Když jsi vešla a uviděla nás, zrovna jsem z ní tu infekci vysával, jako se to dělá s hadím uštknutím.“

Zavrtím hlavou. „Já vím, co jsem viděla.“

Zavře oči, dvěma prsty si sevře kořen nosu a zhluboka se nadechne, načež se na mě podívá a řekne: „Já vím, jak to vypadá. A vím, že mi nevěříš. Ale já se ti to snažil vysvětlit, a tys mi to neumožnila, proto jsem udělal tohle všechno, abych upoutal tvou pozornost. Protože, Ever, věř mi, vykládáš si to celý špatně.“

Podívá se na mě, oči temné a naléhavé, ruce uvolněné a dlaně otevřené, ale já to neberu. Ani jediné slovo. Měl stovky, možná tisíce let na to, aby si tenhle výstup vybrousil k dokonalosti, a ve výsledku to byla vážně dobrá šou, pořád je to ale jenom šou. A i když mi připadá neuvěřitelné, že hodlám říct něco takového, i když mi to hlava tak docela nebere, je tu jen jedno vysvětlení, bez ohledu na to, jak šílené.

„Já vím jenom to, že chci, aby ses vrátil do svojí rakve, nebo čarodějnickýho sboru, nebo kdes to žil předtím, než jsi přišel sem a –“ Zalapám po dechu, mám pocit, že jsem uvízla v nějakém příšerném snu, a přeju si, abych se brzy probudila. „Jenom mě nech na pokoji – jenom běž pryč!“

Zavře oči, zavrtí hlavou a s potlačovaným smíchem řekne: „Já nejsem upír, Ever.“

„Eh, ne? Dokaž to!“ vyštěknu a hlas se mi třese, upřeně se mu dívám do očí, přesvědčená, že mi chybí jen růženec, stroužek česneku a dřevěný kolík, abych to skoncovala.

Ale on se jenom zasměje. „Nebuď směšná. Nic takovýho není.“

„Já vím, co jsem viděla,“ namítnu a vybavím si tu krev, Haven, ten divný a strašidelný pokoj, přičemž vím, že jakmile to uvidím, uvidí to on také. Jsem zvědavá, jak asi vysvětlí svoje přátelství s Marií Antoinettou, Picassem, Van Goghem, Emily Brontëovou a Williamem Shakespearem, když je od sebe navzájem dělí staletí.

Zavrtí hlavou a pak se na mě podívá. „No, pokud jde o tohle, taky jsem se dobře znal s Leonardem da Vinci, Botticellim, Francisem Baconem, Albertem Einsteinem a Johnem, Paulem, Georgem a Ringem.“ Když vidí prázdný výraz na mém obličeji, odmlčí se a pak zaúpí: „Ježíši, Ever, Beatles!“ Zavrtí hlavou a zasměje se. „Bože, připadám si vedle tebe vážně starej.“

Já jenom stojím, sotva dýchám, nic nechápu, ale když ke mně natáhne ruku, mám ještě dost rozumu na to, abych se odtáhla.

„Já nejsem upír, Ever. Jsem nesmrtelný.“

Protočím panenky. „Upír, nesmrtelný, to je prašť jako uhoď,“ řeknu, zavrtím hlavou a v duchu zuřím, vždyť je to směšné handrkovat se o nálepku.

„Ach, jenomže v tomhle případě je to náhodou nálepka, o kterou stojí za to se handrkovat, protože mezi nimi je velkej rozdíl. Víš, upír je fiktivní, vymyšlená bytost, která existuje jenom v knížkách a filmech a v představách lidí s příliš bujnou fantazií, což je i tvůj případ,“ usměje se. „Zatímco já jsem nesmrtelný. Což znamená, že se toulám po světě už stovky let v jednom nepřerušeném životním cyklu. Nicméně, na rozdíl od toho přízraku, který sis vybájila v hlavě, moje nesmrtelnost nezávisí na sání krve, lidských obětech a kdovíjakých jiných nechutných skutcích, které si představuješ.“

Přimhouřím oči, protože si najednou vzpomenu na ten jeho podivný červený lektvar a napadne mě, jestli snad nemá něco společného s jeho dlouhověkostí. „Jako že je to nějaký nápoj nesmrtelnosti nebo něco takového.“

„Nápoj nesmrtelnosti,“ zasměje se. „To je dobrý. Představ si ty obchodní možnosti.“ Ale když vidí, že se nesměju, tvář mu zjihne a řekne: „Ever, prosím tě, vůbec se mě nemusíš bát. Nejsem nebezpečnej ani zlej a nikdy bych neudělal nic, co by ti ublížilo. Jsem jenom chlap, kterej už žije hodně dlouho. Možná až moc dlouho, kdo ví? Ale to ještě neznamená, že jsem špatnej. Jenom nesmrtelnej. A obávám se…“

Natáhne ke mně ruku, ale já před ním ustoupím, nohy mám rozklepané, nejisté, už nechci nic slyšet. „Lžeš!“ zašeptám a srdce mi kypí vztekem. „Tohle je šílený! Ty jsi šílenec!“

Zavrtí hlavou a zadívá se na mě, oči naplněné nekonečnou lítostí. Pak ke mně přistoupí o krok blíž. „Pamatuješ si, jak jsi mě poprvé uviděla? Přímo tady na parkovišti? A jak jsi v té chvíli, kdy jsme se setkali očima, pocítila záblesk poznání? A onehdy jak jsi omdlela? Jak jsi otevřela víčka, podívala ses mi přímo do očí a už už sis vzpomněla, už se ti málem vybavila vzpomínka, ale pak jsi ztratila nit?“

Zírám na něj, neschopná pohybu, ochromená, přesně tuším, co se chystá říct, ale odmítám to slyšet. „Ne!“ zamumlám a ustoupím o další krok, hlava se mi točí, ztrácím rovnováhu a kolena se pode mnou začínají podlamovat.

„To já tě našel onoho dne tam v lesích. Já jsem ten, kdo tě přivedl zpátky!“

Vrtím hlavou, oči zamžené slzami. Ne!

„Ty oči, do kterých ses podívala po svém – návratu –, byly moje, Ever. Já tam byl. Byl jsem ti po boku. Přivedl jsem tě nazpátek. Zachránil jsem tě. Vím, že si vzpomínáš. Vidím to v tvých myšlenkách.“

„Ne!“ zaječím, zacpu si uši a zavřu oči. „Přestaň!“ křičím, protože už nechci slyšet víc.

„Ever.“ Jeho hlas proniká do mých myšlenek, do mých smyslů. „Je mi to líto, ale je to pravda. Nemáš ale nejmenší důvod se mě bát.“

Sesypu se k zemi, přitisknu si obličej ke kolenům a prudce se rozvzlykám, až lapám po dechu a ramena se mi otřásají. „Neměl jsi nejmenší právo se ke mně přibližovat, neměls právo se do toho plést! Je to tvoje vina, že jsem magor! Je to tvoje vina, že trčím v tomhle příšerným životě! Proč jen jsi mě nenechal bejt, proč jsi mě prostě nenechal umřít?“

„Nedokázal jsem unést, že bych tě měl znovu ztratit,“ zamumlá a klekne si na zem vedle mě. „Tentokrát ne. Už ne.“

Vzhlédnu k němu, netuším, co tím myslí, ale doufám, že mi to nebude chtít vysvětlovat. Už jsem toho slyšela tolik, že víc bych neunesla, a chci s tím přestat. Prostě chci, aby to skončilo.

Damen zavrtí hlavou a na tváři se mu objeví bolestný výraz. „Ever, prosím, neuvažuj takhle, prosím tě, to ne –“

„Takže – ty se jen tak rozhodneš, že mě přivedeš zpátky, zatímco celá moje rodina umře?“ vybuchnu a probodnu ho pohledem, vztek mnou cloumá a přebíjí můj žal. „Proč? Proč bys něco takovýho dělal? Totiž, jestli to, co říkáš, je pravda, jestli máš takovou moc, že dokážeš křísit mrtvý, tak proč jsi nezachránil taky je? Proč jenom mě?“

Ucukne před nepřátelstvím v mém pohledu, maličkými šípy nenávisti namířenými na něj. Potom zavře oči a hlesne: „Takovou moc zas nemám. A už bylo pozdě, už postoupili dál. Ale ty – ty jsi otálela. A já myslel, že to znamená, že chceš žít.“

Opřu se o svoje auto, se zavřenýma očima lapám po dechu a myslím si: Tak je to opravdu moje vina. Protože jsem to odkládala, otálela jsem, loudala jsem se tou pitomou loukou, nechala jsem se rozptýlit pulzujícími stromy a chvějícími se kytkami. Zatímco oni postoupili dál, přešli na druhý břeh, a já naletěla…

Krátce se na mě podívá, pak odvrátí zrak.

A jako naschvál, zrovna když jsem jednou v životě tak rozzlobená, že bych snad dokázala i zabít, moje zlost směřuje k člověku, který o sobě tvrdí, že, no, že se zabít nedá.

„Jdi pryč!“ řeknu nakonec, strhnu si ze zápěstí náramek z udidýlek vykládaných kamínky a hodím ho po něm. Chci na to zapomenout, zapomenout na něj, na všechno. Už jsem viděla a slyšela víc, než dokážu unést. „Jenom – jdi pryč. Už nikdy tě nechci vidět.“

„Ever, prosím tě, neříkej to, když to doopravdy tak nemyslíš,“ žadoní, hlas má úpěnlivý, smutný, slabý.

Schovám tvář do dlaní, tak unavená, že už ani nemůžu brečet, příliš otřesená, abych mohla mluvit. A protože vím, že dokáže slyšet myšlenky v mojí hlavě, zavřu oči a myslím si:

Říkáš, že bys mi nikdy neublížil, ale podívej se, cos udělal! Všechno jsi zničil, zdevastoval jsi mi celý život, a k čemu? Abych mohla být sama? Abych mohla prožít zbytek života jako magor? Nenávidím tě – nenávidím tě za to, cos mi udělal – nenávidím tě za to, cos ze mě udělal – nenávidím tě za to, že jsi takový sobec! A nikdy, nikdy už tě nechci znovu vidět!

Zůstanu tak, jak jsem, hlavu v dlaních, kývám se zepředu dozadu opřená o kolo svého auta a nechávám ta slova sebou procházet pořád dokola.

Jenom mě nech, ať jsem normální, prosím, ať jsem zase normální. Jenom jdi pryč, nech mě být. Protože já tě nenávidím – nenávidím – nenávidím – nenávidím –

A když konečně vzhlédnu, jsem obklopená tulipány – stovkami tisíců tulipánů a všechny jsou červené. Jejich hebké voskové okvětní plátky se lesknou v jasném ranním slunci, zaplňují parkoviště a pokrývají všechna auta. A když se škrábu na nohy a oprašuju si šaty, nemusím se rozhlížet, abych věděla, že ten, kdo je poslal, je pryč.

Dvacet sedm

Na angličtině je to zvláštní nemít Damena vedle sebe, aby mě držel za ruku, šeptal mi do ucha a fungoval jako můj vypínač. Podle všeho jsem si už tak zvykla mít ho nablízku, že jsem zapomněla, jak zlé dokážou být Stacia s Honor. Dívám se, jak se škodolibě šklebí a vyměňují si textovky jako Ujeťačka jedna pitomá, není divu, že odešel a je mi jasné, že zase musím začít spoléhat na svoji kapuci, sluneční brýle a iPod.

Nicméně, ne že bych neviděla, jaká je to ironie. Ne že bych nechápala, v čem je vtip. Protože pro tu holku, která štkala na parkovišti a prosila svého nesmrtelného přítele, aby zmizel a ona si zase mohla připadat normální, jsem zkrátka tím největším kamenem úrazu pochopitelně já.

Teď, v mém novém životě bez Damena, jsou totiž všechny ty náhodné myšlenky, ta záplava barev a zvuků tak zničující, tak strašlivě zdrcující, že mi neustále zvoní v uších, oči mi v jednom kuse slzí a migréna se objevuje neskutečně rychle, vtrhne mi do hlavy, zmocní se mého těla a zůstane mi po ní taková nevolnost a závrať, že stěží můžu fungovat.

Legrační ovšem je, že jsem se bála zmínit se o našem rozchodu před Milesem a Haven, až uplynul celý týden, než vůbec padlo jeho jméno. A i tehdy jsem to byla já, kdo s tím přišel. Podle všeho si tak zvykli na jeho nevyzpytatelnou docházku, že jim na jeho poslední delší absenci nepřišlo nic zvláštního.

A tak jsem si jednoho dne, během oběda, odkašlala, podívala jsem se z jednoho na druhého a řekla: „Jenom abyste to věděli, Damen a já jsme se rozešli.“ Oba překvapeně otevřeli pusu a naráz začali mluvit, já ale zvedla ruku, aby zmlkli, a dodala jsem: „A odjel.“

„Odjel?“ řekli, čtyři oči vylezlé z důlků, dvě spadlé čelisti, oba se zdráhali tomu uvěřit.

A i když jsem věděla, že se jich to týká, i když jsem věděla, že jim dlužím pořádné vysvětlení, jenom jsem zavrtěla hlavou, semkla jsem rty a odmítla k tomu říct cokoliv dalšího.

S paní Machadovou to ale tak snadné nebylo. Pár dnů po tom, co Damen odešel, přišla rovnou k mému stojanu, dělala, co mohla, aby ani pohledem nezavadila o mého katastrofálního Van Gogha, a řekla: „Vím, že jste si s Damenem byli blízcí, a vím, jak těžké to pro tebe musí být, a tak mě napadlo, že bys měla dostat tohle. Myslím, že ti to bude připadat výjimečné.“

Přistrčila ke mně nějaké plátno, ale já ho jenom opřela o nohu svého stojanu a pokračovala jsem v malování. Nepochybovala jsem, že je plátno výjimečné; všechno, co Damen dělal, bylo výjimečné. Jenomže to už tak je, že když se někdo potuluje po zemi stovky let, má dost času, aby pochytil nějakou tu dovednost.

„Ty se na to nepodíváš?“ zeptala se, zmatená mým nedostatkem zájmu o Damenovu mistrovskou repliku mistrovského díla.

Otočila jsem se k ní a pokusila se o úsměv. „Ne. Ale děkuju vám, že jste mi to dala.“

Když pak konečně zazvonilo, vyvlekla jsem to ven k autu, hodila do kufru a práskla nad tím kapotou, aniž bych se na to jedinkrát mrkla.

A když se Miles zeptal: „Hele, co to bylo?“, jenom jsem vrazila klíč do zapalování a odsekla: „Nic.“

Jednu věc jsem ale nečekala, a to jak osaměle se budu cítit. Podle všeho mi nedošlo, jak moc jsem spoléhala na Damena a Riley, že vyplní mezery, že zacelí všechny pukliny v mém životě. A přestože mě Riley upozornila, že se nebude tak často ukazovat, jakmile její nepřítomnost přesáhla tři týdny, nedokázala jsem se ubránit panice.

Rozloučit se s Damenem, mým fantastickým, strašidelným a možná klidně i zlem posedlým nesmrtelným přítelem, bylo sice těžší, než bych kdy připustila, ale že jsem se nedostala k tomu, abych se rozloučila s Riley, to je horší, než snad můžu unést.

~~~

V sobotu mě Miles a Haven zvou, abych s nimi vyrazila na jejich každoroční výpravu na festival uměleckých řemesel Zimní fantazie, a já přijmu. Vím, že je na čase, abych vypadla z domu, ze svojí skleslosti, a zase se včlenila mezi živé. A protože tam jdu poprvé, dost se těší, jak mi všechno ukážou.

„Není to tak dobrý jako letní Festival kutilů,“ poznamená Miles, když si koupíme lístky a projdeme bránou.

„Protože je to ještě lepší,“ řekne Haven, která poskakuje napřed a s úsměvem se na nás otáčí.

Miles se spokojeně zaculí. „No, až na počasí na tom zas tak nesejde, protože na obou jsou skláři, a to je vždycky moje nejoblíbenější část.“

„No to je mi novinka.“ Haven se zasměje a zavěsí se do Milese, já jdu vedle nich, hlava se mi točí z energie, kterou vydává dav lidí, ze všech těch barev, výjevů a zvuků, které víří kolem mě, a lituju, že jsem neměla dost rozumu, abych zůstala doma, kde je větší klid a bezpečí.

Zrovna jsem si nasadila kapuci a chystám se zastrčit si sluchátka do uší, když se ke mně otočí Haven a podiví se: „Cože? To s tím vážně hodláš začínat i tady?“

Zarazím se a vrátím je zpátky do kapsy. Protože i když chci všechny vytěsnit, nechci, aby si mí kamarádi mysleli, že hodlám vytěsnit i je.

„Pojď, musíš vidět toho skláře, je úžasnej,“ pobízí mě Miles a vede nás kolem opravdově vyhlížejícího Santy a několika stříbrotepců, až se zastaví před nějakým chlapíkem, který vytváří krásné pestrobarevné vázy, a stačí mu k tomu jenom pusa, dlouhá kovová trubka a oheň. „Tohle se musím naučit.“ Miles si povzdechne, naprosto konsternovaný.

Stojím vedle něho, pozoruju, jak se vír průzračných barev formuje a nabývá tvar, a potom zamířím k vedlejšímu stánku, kde jsou vystavené fakt bezva kabelky.

Sundám z regálu hnědou taštičku, pohladím její měkkou, hebkou kůži a uvažuju, že by to mohl být hezký vánoční dárek pro Sabine, protože to je něco, co by si sama pro sebe nikdy nekoupila, ale mohla by po tom tajně toužit.

„Kolik stojí tahle?“ zeptám se a trhnu sebou, protože mi hlas rezonuje hlavou v nekonečném dunění.

„Sto padesát.“

Zírám na ženu, prohlížím si její modře batikovanou tuniku, seprané džínsy a stříbrný náhrdelník s mírovým znakem a vím, že je připravená jít níž, mnohem níž. Ale oči mě tak hrozně pálí a v hlavě mi tak krutě tepe, že nemám sílu se dohadovat. Vlastně chci jenom jít domů.

Položím kabelku zpátky, kde jsem ji vzala, a mám se k odchodu, když mě žena zadrží: „Ale že jste to vy, tak sto třicet.“

Dobře vím, že je pořád ještě na vrcholu svojí nabídky, že je tu spousta prostoru ke smlouvání, přesto kývnu a jdu pryč.

Vtom se za mnou ozve: „Ale no tak, obě víme, že její nejzazší dolní mez je pětadevadesát. Tak proč jsi to tak snadno vzdala?“

Otočím se a uvidím drobnou ženu s kaštanovými vlasy obklopenou překrásnou fialovou aurou.

„Ava.“ Kývne a natáhne ke mně ruku.

„Já vím,“ zamručím a nabízenou ruku okázale ignoruju.

„Jak se ti daří?“ zeptá se a usmívá se, jako bych právě neudělala něco neskutečně nepřátelského a nezdvořilého, takže si za svoje gesto připadám ještě hůř.

Pokrčím rameny a kouknu směrem ke skláři, hledám Milese a Haven a cítím, jak se mě začíná zmocňovat panika, když je nikde nevidím.

„Tví přátelé stojí ve frontě na mexické občerstvení. Ale neboj, objednají i pro tebe.“

„Já vím,“ řeknu jí, i když jsem to nevěděla. Hlava mě tak bolí, že nedokážu číst ničí myšlenky.

Už už se chystám jít zase pryč, když mě popadne za ruku. „Ever, chci, abys věděla, že moje nabídka pořád ještě platí. Opravdu bych ti ráda pomohla,“ usměje se.

Nejprve se jí chci instinktivně vytrhnout, dostat se od ní co nejdál, ale ve chvíli, kdy mi položila dlaň na ruku, přestalo mi tepat v hlavě, v uších mi přestalo zvonit a oči mi přestaly slzet. Ale pak se jí podívám do očí a vzpomenu si, kdo to ve skutečnosti je – ta příšerná ženská, která mi ukradla sestru. Přimhouřím oči a vytrhnu se jí, probodnu ji pohledem a vyštěknu: „Nemyslíte, že už jste mi pomohla dost?“ Semknu rty a zle si ji měřím. „Už jste mi ukradla Riley, tak co víc byste asi tak ještě mohla chtít?“ Ztěžka polknu a snažím se nebrečet.

Dívá se na mě, obočí má starostlivě nakrčené, její aura je nádherný maják pulzující fialové barvy. „Riley nikdy nikomu nepatřila. A vždycky bude s tebou, i když ji ve skutečnosti nevidíš,“ řekne a natáhne se po mojí ruce.

Já to ale nechci slyšet. A odmítám jí dovolit, aby se mě znovu dotkla, bez ohledu na to, jak je to uklidňující. „Já jenom – jenom se mi nepleťte do života,“ zavrčím a ustoupím od ní. „Jenom mě nechte na pokoji. Riley a já jsme byly v pohodě, dokud jste se neobjevila vy.“

Ona ale neodchází. Nikam nejde. Prostě stojí na místě a zírá na mě tím svým děsně protivným, laskavým, starostlivým způsobem: „Vím, jak tě bolívá hlava,“ zašeptá, hlas nezaujatý a konejšivý. „Ty nemusíš takhle žít, Ever. Opravdu, já ti můžu pomoct.“

A i když bych uvítala oddych od toho náporu hluku a bolesti, otočím se na patě a rázuju pryč, přičemž doufám, že ji už v životě neuvidím.

~~~

„Kdo to byl?“ zeptá se Haven a omočí si kousek tortilly v maličkém kalíšku se salsou. Posadím se vedle ní a pokrčím rameny.

„Nikdo,“ zašeptám a přikrčím se, když mi slova zavibrují v uších.

„Vypadá jako ta jasnovidka z mejdanu.“

Sáhnu po tácku, který mi Miles přistrčí, a vezmu do ruky plastovou vidličku.

„Nevěděli jsme, co chceš, tak jsme vzali od každýho trochu,“ prohodí. „Koupilas kabelku?“

Zavrtím hlavou a vzápětí toho zalituju, protože tím jenom zesílí tepání v mojí hlavě. „Byla moc drahá,“ řeknu a přikryju si při žvýkání pusu, protože chroupání se ozývá s takovou ozvěnou, až se mi oči zalévají slzami. „Máš vázu?“ Ale už vím, že ji nekoupil, nejenom proto, že jsem jasnovidka, ale protože nemá žádnou tašku.

„Ne. Mě jenom baví dívat se, jak to foukaj.“ Zasměje se a usrkne ze svého pití.

„Hele, lidi, pšt! Není to můj telefon?“ Haven se prohrabuje svým nadměrně velkým, přecpaným báglem, který jí často slouží jako mobilní skříň.

„No, vzhledem k tomu, že jsi u tohohle stolu jediná, komu vyzvání Marilyn Manson…“ Miles pokrčí rameny, ignoruje mexickou placku a vyjídá jenom náplň.

„Omezuješ karbohydráty?“ zeptám se, když vidím, jak se šťourá v jídle.

Kývne. „Že je tlustá Tracy Turnbladová, ještě neznamená, že musím bejt tlustej taky.“

Loknu si svého spritu a zadívám se na Haven. A když uvidím radostně vzrušený výraz na jejím obličeji, je mi to jasné.

Odvrátí se od nás, přikryje si druhé ucho a zahlaholí: „Boha! Já byla přesvědčená, žes totálně zmizela – jsem venku s Milesem – jo, Ever tu je taky – jo, jsou tu hned u mě – jasně.“ Zakryje mluvítko a s rozzářenýma očima se obrátí k nám. „Drina vás zdraví!“ Potom čeká, až řekneme, že taky zdravíme. Když to neuděláme, protočí panenky, vstane, jde pryč a řekne: „Taky zdravěj.“

Miles zavrtí hlavou a podívá se na mě. „Já nezdravil. Ty snad jo?“

Pokrčím rameny a zamíchám si fazole do rýže.

„Z toho koukaj potíže,“ vzdychne s pohledem upřeným na Haven a znovu zakroutí hlavou.

A i když tuším, že je to pravda, zajímalo by mě, co přesně tím myslí. Energie na tomhle místě totiž bublá a víří jako ohromná kosmická polívka, příliš hustá, než aby se jí dalo proniknout nebo se na ni naladit. „Jak to myslíš?“ zeptám se a přimhouřím oči před jeho zlostným pohledem.

„Copak to není jasný?“

Pokrčím rameny, v hlavě mi tak hrozně buší, že se nedokážu dostat do té jeho.

„Na tom jejich kamarádství je prostě něco děsně – úchylnýho. Chápej, neškodný holčičí techtle jsou jedna věc. Ale tohle – tohle prostě vůbec nedává smysl. To je fakt totální úchylárna.“

„V jakým smyslu?“ odtrhnu kousek placky a podívám se na něj.

Miles ignoruje rýži a věnuje se fazolím. „Já vím, že to bude znít hrozně, a věř mi, že si nepřeju, aby to tak bylo, ale je to skoro, jako by si z Haven dělala nějakýho nohsleda.“

Povytáhnu obočí.

„Následovnici, uctívačku, klon, napodobeninu.“ Pokrčí rameny. „A je to zkrátka děsně –“

„Nepřirozený,“ pomůžu mu.

Usrkne svého pití a přejede očima z Haven na mě. „Vždyť si vem, jak se začala oblíkat jako ona, ty čočky, barva vlasů, líčení, oblečení, i se chová jako ona – nebo aspoň se o to snaží.“

„Je to jenom tohle, nebo je v tom ještě něco dalšího?“ zeptám se a zajímalo by mě, jestli ví něco konkrétního, nebo jestli je to jenom obecný pocit zkázy.

„Tohle ti nestačí?“ Zírá na mě s otevřenou pusou.

Pokrčím rameny a upustím placku na tácek, protože mě přešel hlad.

„Ale mezi námi, celá ta záležitost s tím tetováním tomu dává úplně novou dimenzi. Prostě, co to sakra je?“ šeptá, občas střelí očima po Haven, aby se ujistil, že ho neslyší. „Vždyť, co to vůbec má znamenat?“ Zavrtí hlavou. „Teda, jasně, já vím, co to znamená, ale co to znamená pro ně? Je to nějaká poslední upíří móda? Protože Drina není tak docela gotik. Nejsem si jistej, čím se snaží bejt, s těma svejma hedvábnejma šatama na míru, jaký nosej dámy, a kabelkama, co laděj s botama. Je to nějakej kult? Nějaký tajný společenstvo? A nechtěj, abych začínal o tý infekci. Odpornost. A mimochodem, vůbec to není tak normální, jak si Haven myslí. Byla patrně nemocná z toho.“

Semknu rty a zírám na něj, nejsem si jistá, co mu na to mám říct, jak moc mu mám prozradit. A přitom nechápu, proč jsem tak odhodlaná chránit Damenova tajemství – tajemství, díky kterým dostává nepřirozenost úplně novou dimenzi. Tajemství, která, když se nad tím zamyslím, nemají nic společného se mnou. Ale váhám moc dlouho a Miles pokračuje, čímž se postará o to, že skříňka zůstane zamčená, aspoň pro dnešek.

„Celá ta věc je prostě strašně – nezdravá.“ Otřese se.

„Co je nezdravý?“ zeptá se Haven, dřepne si vedle mě a hodí telefon zpátky do svého rance.

„Nemejt si ruce, když jdeš ze záchodu,“ zavtipkuje Miles.

„O tomhle jste se tu spolu bavili?“ Podezíravě si nás prohlíží. „A tomu mám jako věřit?“

„Říkám ti, že Ever odmítá používat mejdlo, a já se ji právě pokoušel varovat před nebezpečím, kterýmu se tím vystavuje. Kterýmu nás všechny vystavuje.“ Zavrtí hlavou a podívá se na mě.

Obrátím oči v sloup a začervenám se, i když to není pravda. Sleduju, jak se Haven prohrabává svým báglem, odstrkuje poházené rtěnky, bezdrátovou kulmu, rozsypané mentolky na osvěžení dechu – které dávno nemají obaly –, načež narazí na stříbrnou placatici, odšroubuje víčko a všem nám z ní do pití ulije pořádnou dávku čiré tekutiny bez vůně a zápachu.

„No, to je děsná sranda, ale je mi jasný, že jste se bavili o mně. Ale víte co? Mám tak šílenou radost, že je mi to fuk.“ Usmívá se.

Sáhnu jí po ruce, abych jí zabránila v nalévání. Od té noci, kdy jsem se vyzvracela z podoby na táboře roztleskávaček, poté co jsem ze zakázané lahve, kterou do naší chatičky propašovala Rachel, vypila víc, než bylo zdrávo, jsem se vodky ani netkla. Jakmile se ale Haven dotknu, zmocní se mě hrůza, protože mi před očima bleskne kalendář, ve kterém je červeně zakroužkovaný jednadvacátý prosinec.

„Ježkovy zraky, už se uvolni. Přestaň bejt tak upjatá. Žij trochu, prosím tě!“ Zakroutí hlavou a protočí panenky. „To se mě ani nezeptáte, proč mám takovou radost?“

„Ne, protože víme, že nám to stejně řekneš,“ zabručí Miles a odhodí svůj tácek, ze kterého vyjedl všechny proteiny a zbytek nechal holubům.

„Máš pravdu, Milesi, máš naprostou pravdu. Člověka to ale vždycky potěší, když se ho někdo zeptá. No nic, byla to Drina. Ještě furt je v New Yorku a užívá si nákupy. Dokonce koupila pár věcí pro mě, jestli jste schopný tomu uvěřit.“ Podívá se po nás, oči rozšířené, ale když nereagujeme, udělá obličej a pokračuje. „No nic, pozdravovala vás, přestože jste se neobtěžovali ji taky pozdravit. A nemyslete, že to nepoznala,“ řekne a zamračí se na nás. „Ale brzy se vrací a zrovna mě pozvala na takovej naprosto bezva večírek, že už se nemůžu dočkat!“

„Kdy?“ zeptám se a snažím se, aby nebylo znát, jaká mnou lomcuje panika. Zajímá mě, jestli by to nemohlo být toho jednadvacátého prosince.

Ale ona se jenom usměje a zavrtí hlavou. „Odpusť, ale neřeknu. Slíbila jsem, že to nepovím.“

„Proč?“ zeptáme se s Milesem naráz.

„Protože to je superexkluzivní, jenom pro zvaný, a nepotřebujou, aby se jim tam zjevila banda vetřelců.“

„Tak za to nás považuješ? Za vetřelce?“

Haven pokrčí rameny a pořádně si přihne ze svého pití.

„Teda, tohle není správný.“ Miles zavrtí hlavou. „Jsme tví nejlepší kamarádi, takže nám, ze zákona, musíš všechno říkat.“

„Tohle ne,“ namítne Haven. „Přísahala jsem mlčenlivost. Jenom vám povím, že jsem tak nadšená, až můžu prasknout!“

Zírám na ni, jak tam přede mnou sedí, obličej zčervenalý radostí, která mi jde na nervy, ale hlava mě tak hrozně bolí, oči mi tak strašně slzí a její aura se tak prolíná s aurami všech ostatních, že nedokážu nic vyčíst.

Upiju ze svého kelímku, nevzpomenu si na vodku, dokud mi pálivá tekutina nesklouzne hrdlem, nepronikne do krve a nezpůsobí, že se mi zatočí hlava.

„Jsi ještě pořád nemocná?“ zeptá se Haven a vrhne na mě starostlivý pohled. „Neměla bys to přehánět. Možná z toho nejsi ještě úplně venku.“

„Venku z čeho?“ Přimhouřím oči a znovu se napiju a pak ještě jednou, moje smysly jsou s každým usrknutím zastřenější.

„Z tý chřipky s horečnatejma snama! Pamatuješ, jak jsi tenkrát ve škole omdlela? Říkala jsem ti, že všechny ty závratě a nevolnosti jsou teprv začátek. Jenom slib, že mi řekneš, jestli budeš mít ty sny, protože jsou úžasný!“

„Jaký sny?“

„Já ti o nich neříkala?“

„Podrobnosti ne.“ Znovu se napiju a všimnu si, že mám hlavu otupělou, ale čistou, všechny vidiny, náhodné myšlenky, barvy a zvuky najednou tichnou a ustávají.

„Byly zběsilý! A nenaštvi se, ale v některejch z nich byl Damen, i když se mezi námi nic nedělo. Nebyl to tenhle druh snů. Bylo to spíš, jako by mě zachraňoval, jako by bojoval se silama zla, aby mi zachránil život. Děsně zvláštní.“ Zasměje se. „Jo, a když už mluvíme o Drině, viděla Damena v New Yorku.“

Zírám na Haven, tělem mi prostupuje chlad, navzdory alkoholu, který mě hřeje uvnitř. Ale když se znovu napiju, mrazení ustoupí a s ním i moje bolest a úzkost.

A tak se napiju znovu.

A pak ještě.

Potom se na ni podívám přimhouřenýma očima a zeptám se: „Proč jsi mi to vůbec řekla?“

Haven pokrčí rameny. „Drina prostě chtěla, abys to věděla.“

Dvacet osm

Po festivalu se naskládáme do Havenina auta, na skok se zastavíme u ní doma, abychom doplnili její placatici, a pak zamíříme do města, kde zaparkujeme na ulici, nacpeme parkovací automat čtvrtdolary a pochodujeme po chodníku, všichni tři vedle sebe, roztažení po celé šířce, zavěšení jeden do druhého, takže se nám ostatní chodci musí vyhýbat, a při tom z plných plic a totálně falešně zpíváme „(Nikdy mi ne) volej, až budeš střízlivej“. Potácíme se v záchvatech smíchu, kdykoliv se někdo zachechtá a zakroutí nad námi hlavou.

Pak míjíme jedno z těch newageových knihkupectví, která nabízejí jasnovidná čtení, a já jenom protočím panenky a odvrátím zrak, nadšená, že do toho světa už nepatřím. Vymanil mě z něj alkohol, jsem osvobozená.

Přejdeme ulici na Main Beach a motáme se kolem hotelu Laguna, dokud nepadneme na písek, nohy přes sebe, ruce propletené, posíláme si placatici sem a tam a truchlíme nad její ztrátou ve chvíli, kdy je prázdná.

„Do prdele!“ zamumlám s hlavou zakloněnou, kam až to jde, a buším do dna i stěn lahvičky, abych z ní dostala i tu nejposlednější kapku.

„Ježkovy zraky, neber si to tak.“ Miles se na mě dívá. „Dej si pohov a pěkně si ten rauš užij.“

Ale já si nechci dát pohov. A rauš si pěkně užívám. Jenom chci mít jistotu, že bude pokračovat. Když se teď moje jasnovidná pouta zpřetrhala, chci se postarat, aby zůstala zpřetrhaná. „Nechcete jít ke mně?“ zablekotám a doufám, že Sabine není doma, takže se budeme moct dostat k vodce, co zbyla z Halloweenu, a přiživit opičku.

Ale Haven zavrtí hlavou. „Na to zapomeň,“ řekne. „Jsem zničená. Uvažuju, že odstavím auto a dolezu domů pěšky.“

„Milesi?“ Zírám na něho, škemrám očima, nechci, aby mejdan skončil. Cítím se tak lehce, tak volně, tak nezatíženě, tak normálně, vůbec poprvé od – no, od té doby, co Damen odešel.

„Nemůžu,“ zavrtí hlavou. „Rodinná večeře. Přesně v sedm třicet. Kravata povinná. Smoking žádoucí.“ Zasměje se a padne do písku, přičemž Haven se svalí vedle něho.

„No, a co já? Co mám asi dělat?“ Založím si ruce na prsou a zlostně koukám na své kamarády, nechci zůstat sama, dívám se, jak se smějí, válejí se spolu kolem a já jsem jim ukradená.

~~~

Druhý den ráno, třebaže zaspím, mě jako první věc po probuzení napadne: V hlavě mi netepe!

Aspoň ne tím obvyklým způsobem.

Pak se překulím, sáhnu pod postel a vytáhnu láhev vodky, kterou jsem si tam ulila včera večer, pořádně a dlouze si přihnu a zavřu oči, zatímco mi teplá, báječná otupělost ochromuje jazyk a klesá do hrdla.

A když do pokoje strčí hlavu Sabine, aby se podívala, jestli jsem vzhůru, s nadšením pozoruju, že její aura zmizela.

„Jsem vzhůru!“ řeknu, strčím láhev pod polštář a běžím ji obejmout. Nemůžu se dočkat, až zjistím, jaká bude výměna energie mezi námi, a mám ohromnou radost, když se ukáže, že žádná není. „To je ale dneska krásnej den, viď?“ usměju se a připadá mi, že mám rty nějak těžkopádné a neposlušné, když mi odhalují zuby.

Sabine se zahledí z okna a zpátky na mě. „No když myslíš,“ pokrčí rameny.

Vyhlédnu francouzským oknem ven do dne, který je šedivý, zatažený a deštivý. Jenomže já nemluvila o počasí. Myslela jsem sama sebe. Mé nové já.

Mé nové, vylepšené já bez jasnovidných schopností!

„Připomíná mi to domov.“ Pokrčím rameny, vyklouznu z noční košile a vlezu do sprchy.

~~~

Jakmile Miles nastoupí ke mně do auta, podívá se na mě a spustí: „Co to má –?“

Zadívám se na svůj svetřík, džínovou minisukni a ploché balerínky, pozůstatky svého dřívějšího života, které zachránila Sabine, a usměju se.

„Lituju, ale já se nenechávám vozit od cizích lidí,“ řekne, otevře dvířka a dělá, jako by chtěl zase vystoupit.

„Jsem to já, vážně. Na mou duši a doufám, že – no, zkrátka věř, že jsem to já.“ Zasměju se. „A zavři už dveře, nepotřebuju, abys vypad a přišli jsme kvůli tobě pozdě.“

„Já to nechápu,“ zírá na mě s otevřenou pusou. „Kdy k tomu jako došlo? Jak k tomu došlo? Ještě včera jsi na sobě v podstatě měla burku, a teď to vypadá, jako bys vybrala šatník Paris Hiltonový!“

Sjedu ho pohledem.

„Jenom jsi elegantnější. O poznání elegantnější,“ dodá omluvně.

Usměju se a sešlápnu plyn, kola mi prokluzují a letí nad kluzkou mokrou ulicí, a zvolním, až když si vzpomenu, že můj vnitřní radar na policajty je pryč, a Miles začne ječet.

„Vážně, Ever, co je, sakra? Boha, jsi snad ještě pořád ožralá?“

„Ne!“ řeknu trochu moc rychle. „Já jenom, víš, opouštím svoji skořápku, nic víc. Možná budu, tak trochu – plachá, prvních – několik – měsíců.“ Zasměju se. „Ale věř mi, takhle jsem to ta pravá já.“ Pokývám hlavou a doufám, že to vezme.

„Uvědomuješ si, že sis na to, abys opustila svoji skořápku, vybrala ten nejmokřejší, nejmizernější den v roce?“

Zavrtím hlavou, a když zajíždím na parkoviště, namítnu: „Ty nemáš tušení, jak je krásnej. Připomíná mi domov.“

Zaparkuju na nejbližším možném místě, pak pádíme k bráně, bágly si držíme nad hlavou jako provizorní deštníky, od podrážek bot nám na nohy cáká voda. A když uvidím Haven, jak se klepe pod přečnívající střechou, mám chuť skákat radostí, že nemá auru.

„Co to má –?“ začne a oči jí lezou z důlků, když si mě prohlíží od hlavy k patě.

„Vy dva se fakt budete muset naučit, že věta se má doříct.“ Směju se.

„Ne, vážně, kdo jsi?“ zeptá se a nepřestává na mě civět.

Miles se zasměje, obě nás vezme kolem pasu a vede nás za bránu. „Miss Oregonu si nevšímej,“ řekne, „najednou jí připadá, že je krásnej den.“

Když přijdu na angličtinu, uleví se mi, že už nevidím ani neslyším nic, co mi nepřísluší. Stacia a Honor si šuškají jako divé a mračí se na moje šaty, moje boty, a dokonce na nalíčený obličej, ale jenom nad tím pokrčím rameny a starám se o sebe. Jsem si jistá, že neříkají nic ani vzdáleně vlídného, jenže skutečnost, že už nemám přístup ke konkrétním slovům, je rozdíl jako hrom. A když je přistihnu, jak si mě obě znovu měří, jenom se usměju a zamávám na ně. To je tak vyděsí, že se odvrátí.

Do třetí hodiny, kdy máme chemii, je ale opička skoro pryč. Ustupuje přívalu vidin, barev a zvuků, které hrozí, že mě zavalí.

Zvednu ruku a poprosím o propustku na chodbu, tak tak se vymotám ze dveří, než mě to totálně dostane.

Dopotácím se ke své skříňce, otáčím kolečky kódu sem a tam a snažím se vybavit si správné pořadí čísel.

]e to 24-18-12-3? Nebo 12-18-3-24?

Rozhlédnu se chodbou, v hlavě mi buší, oči mi slzí a pak se trefím – 18-3-24-12. Prohrabuju se stohem knih a papírů, všechny je shodím na zem, ale nevšímám si toho, chci se jenom dostat k láhvi na vodu, kterou jsem si schovala uvnitř, toužím po sladké, tekuté úlevě.

Odšroubuju víčko, zakloním hlavu a dlouze a pořádně si přihnu a za chvíli znovu a znovu a znovu. A v naději, že mi to vydrží přes oběd, do sebe liju ještě poslední doušek, když vtom uslyším:

„Vydrž – úsměv – nebude? Nevadí, stejně to mám.“

A s hrůzou se dívám, jak přichází Stacia a vysoko nad hlavou drží foťák, na kterém je jasně k vidění obrázek mě, jak do sebe klopím vodku.

„Kdo by si pomyslel, že budeš tak fotogenická? Jenomže to je tím, že se nám tak málokdy naskytne příležitost vidět tě bez kapuce.“ Usměje se, pase se na mně očima, od nohou až po ofinu.

Zírám na ni, a i když mám smysly otupené pitím, její úmysly jsou jasné.

„Komu bys radši, abych to poslala nejdřív? Tvojí mámě?“ Pozvedne obočí, v hraném zděšení se chytí za pusu a řekne: „Ach, odpusť, omlouvám se. Chtěla jsem říct tvojí tetě? Nebo třeba jednomu z tvejch učitelů? Nebo snad všem tvejm učitelům? Ne? Máš pravdu, tohle by mělo jít rovnou k řediteli, tak se zabijou všechny mouchy jednou ranou, jak se říká.“

„To je láhev s vodou,“ řeknu jí a skloním se, abych posbírala svoje knížky a nacpala je zpátky do skříňky, usilovně se snažím působit nenuceně, chovat se, jako by mě to vůbec nezajímalo, protože vím, že dokáže vycítit strach líp než leckterý policejně vycvičený bloodhound. „Nemáš nic víc, než moji fotku, na který piju z láhve na vodu. To je teda zatra věc.“

„Láhev na vodu.“ Směje se. „Jo, to určitě. A mohla bych dodat, že je to fakt děsně originální. Určitě jsi úplně první, koho kdy napadlo nalejt si vodku do láhve na vodu.“ Protočí panenky. „Prosím tě. Máš to fakt marný, Ever. Stačí, aby ti dali dejchnout, a můžeš říct sbohem Bay View a těšit se na Akademii pro ztroskotance a alkoholiky.“

Zírám na ni, jak tam tak stojí přede mnou, děsně sebejistá, děsně samolibá, naprosto neskutečně drzá, a vím, že na to má plné právo, přistihla mě při činu. A i když se důkaz může jevit jako nedostatečný, obě víme, že není. Obě víme, že pravdu má ona.

„Co chceš?“ zašeptám nakonec, když dojdu k závěru, že každý má svou cenu a jde jenom o to, zjistit tu její. Za uplynulý rok jsem vyslechla dost myšlenek, viděla jsem dost vizí, aby mi potvrdily, že to tak je.

„No, pro začátek chci, abys mě přestala otravovat,“ řekne a založí si ruce na prsou, přičemž důkaz hezky schová do podpaží.

„Ale já tě neotravuju,“ namítnu, slova se mi lehce slévají. „Ty otravuješ mě.“

„Au contraire.“ Usmívá se, bedlivě si mě prohlíží, probodává mě pohledem. „Už jenom muset se na tebe každej den dívat je opruz. Příšernej, neskutečnej opruz.“

„To jako chceš, abych se odhlásila z angličtiny?“ zeptám se a pořád ještě držím tu pitomou láhev, nejsem si jistá, co s ní. Když ji nechám ve skříňce, práskne to a nechá ji zabavit – a když si ji strčím do báglu, dopadne to stejně.

„Víš, ještě mi dlužíš za ty šaty, cos mi zničila při svým emocionálním běsnění.“

Tak takhle je to, vydírání. Štěstí že jsem vyhrála ty peníze na dostizích.

Prohrábnu bágl a najdu peněženku, víc než ochotná ji odškodnit, pokud tím všechno tohle skončí. „Kolik?“ zeptám se.

Změří si mě pohledem, zkouší odhadnout moji okamžitou solventnost. „No, jak jsem říkala, byly značkový – a nedaj se tak snadno nahradit – takže –“

„Stovku?“ Vezmu Bena Franklina a nabídnu jí ho.

Protočí panenky. „Já sice naprosto chápu, že nemáš ponětí o tom, co se nosí, a vůbec o věcech, co stojí za to mít, ale tu nabídku musíš vážně zvednout. Miř trochu vejš, buď o fous velkorysejší,“ řekne a poulí oči na štůsek mých bankovek.

Vyděrači ale mají sklon se vracet a neustále zvyšovat sazbu, a já vím, že je lepší vyřídit to hned, než zajde dál. A tak řeknu: „Vzhledem k tomu, že obě víme, žes ty šaty koupila ve výprodeji, cestou domů z Palm Springs“ – usměju se, protože jsem si vzpomněla, co jsem viděla onehdy na chodbě – „uhradím ti cenu šatů, což bylo, pokud mi paměť dobře slouží, pětaosmdesát dolarů. A v takovým případě se stovka jeví jako dost velkorysá suma, nemyslíš?“

Prohlíží si mě a tvář se jí zkřiví v úsměšku, když si ode mě bere bankovku a strká si ji hluboko do kapsy. Pak přelétne očima od láhve na vodu ke mně a s úsměvem se zeptá: „No, a nepozveš mě na drink?“

~~~

Kdyby mi ještě včera někdo řekl, že se budu na záchodě opíjet se Stacií Millerovou, rozhodně bych mu nevěřila. Nicméně, přesně to jsem udělala. Zalezla jsem tam za ní, abychom se pak skrčily v rohu a vymlaskly láhev na vodu plnou vodky.

Nic lidi tak nespojí jako společné závislosti a skrývaná tajemství.

Když potom dovnitř vešla Haven a našla nás tam takhle, s očima navrch hlavy užasla: „Co je to, himbajs?“

Svíjela jsem se v záchvatu hýkavého smíchu, zatímco Stacia na ni zašilhala a opilecky pronesla: „Vítej, ty gotická děvo.“

„Uniká mi snad něco?“ zeptala se Haven a přimhouřenýma podezíravýma očima těkala mezi námi dvěma. „To má bejt jako sranda?“

A to, jak vypadala, jak tam stála, tak autoritativně, výsměšně, vážně, tak naprosto bez humoru, to nás rozesmálo ještě víc. A jakmile za ní práskly dveře, vrátily jsme se zase k pití.

To, že se člověk ožeře na záchodě se Stacií, mu ale ještě nezajistí přístup k VIP stolu. A protože nejsem tak hloupá, abych to vůbec zkoušela, zamířím v jídelně na svoje obvyklé místo, hlavu mám tak zanesenou a mozek podroušený, že mi chvíli trvá, než mi dojde, že nejsem vítaná ani tam.

Kecnu si, zašilhám na Haven a Milese a pak se začnu bez zjevného důvodu smát. Tedy aspoň bez důvodu, který by byl zjevný jim. Jenomže kdyby jen viděli výrazy na svých obličejích, určitě by se smáli taky.

„Co je to s ní?“ zeptá se Miles a zvedne oči od scénáře.

Haven se zamračí. „Je to zrádkyně, naprostá a totální zrádkyně. Přistihla jsem ji na záchodě, jak se nalejvá se Stacií Millerovou, zrovna s ní!“

Miles zírá s otevřenou pusou, vraští čelo tak, že se začnu smát nanovo. A když se ne a ne uklidnit, nakloní se ke mně, štípne mě do ruky a řekne: „Pšt!“ Rozhlédne se kolem a pak se podívá zpátky na mě. „Vážně, Ever, nezbláznila ses? Ježkovy zraky, od tý doby, co Damen odjel, jsi jako –“

„Od tý doby, co Damen odjel – co?“ Uhnu před ním tak prudce, že ztratím rovnováhu a málem spadnu z lavičky, napřímím se ale ještě včas, abych viděla, jak Haven kroutí hlavou a ušklíbá se. „No tak, Milesi, ven s tím, konečně.“ Provrtám ho pohledem. „A ty taky, Haven, ven s tím.“ Jenomže to vyzní spíš jako femstin, a nezdá se, že by si toho nevšimli.

„Ty chceš nějakej femstin?“ Miles zavrtí hlavou a Haven obrátí oči v sloup. „No, určitě bysme ti ho rádi poskytli, jenom kdybysme věděli, co to je. Ty víš, co to znamená?“ podívá se na Haven.

„Zní to německy,“ řekne ona a věnuje mi zlostný pohled.

Protočím panenky a zvednu se, že půjdu pryč, jenomže nezvládnu koordinaci a skončím s natlučeným kolenem. „Auuu!“ vykřiknu a dřepnu si zpátky na lavičku, držím se za nohu a mhouřím oči bolestí.

„Na, napij se tohohle,“ vybídne mě Miles a přistrčí mi svůj multivitamin. „A dej sem klíčky od auta. Protože cestou domů rozhodně řídit nebudeš.“

~~~

Miles měl pravdu. Cestou domů jsem rozhodně neřídila. Protože se domů odvezl sám.

Mě svezla Sabine.

Usadí mě na sedadlo spolujezdce, potom přejde na svoji stranu, a když nastartuje a vyjede z parkoviště, zavrtí hlavou, zatne čelisti, podívá se po mně a řekne: „Tak vyloučení? Jak se člověk dostane z premianta k vyloučení? Můžeš mi to, prosím, vysvětlit?“

Zavřu oči a přitisknu čelo k postrannímu okýnku, hladké, čisté sklo mi chladí kůži. „Jsem dočasně vyloučená,“ zamumlám. „Nevzpomínáš si? Usmlouvalas to. A dost působivě, nutno říct. Teď už vím, proč vyděláváš takový balíky.“ Kouknu na ni koutkem oka přesně v okamžiku, kdy ji moje slova natolik vyděsí, že výraz v jejím obličeji přejde od ustaranosti k pobouření a změní její rysy způsobem, jaký jsem ještě nezažila. Vím, že bych se měla cítit špatně, provinile, stydět se a ještě něco horšího, ale já se jí neprosila, aby mi dělala advokátku. Neprosila jsem se jí, aby argumentovala polehčujícími okolnostmi. Aby tvrdila, že můj prohřešek pití na školní půdě zjevně zmírňuje tíha mojí situace, obrovské břímě ztráty celé rodiny.

A i když to řekla v dobré víře, i když opravdu věří, že je to pravda, ještě to neznamená, že to pravda je.

Protože pravda je taková, že jsem si přála, aby nic neříkala. Litovala jsem, že je nenechala, aby mě vyhodili.

Ve chvíli, kdy mě chytili u mojí skříňky, opice vyvanula a události dne se mi začaly v rychlém sledu vracet, jako upoutávka na film, který bych radši neviděla. Zadrhla jsem se na scéně, kdy jsem opomněla přinutit Stacii, aby vymazala tu fotku, a přehrávala jsem si ji pořád dokola. V kanceláři jsem se pak dozvěděla, že ve skutečnosti byl použit telefon, který patřil Honor, že Stacia odešla domů, protože ji nešťastnou náhodou postihla nevolnost ze „zkaženého jídla“ (nicméně ještě stihla zařídit, aby se Honor podělila o fotku a své „obavy“ s ředitelem Buckleym), no, a já musím přiznat, že i když jsem byla ve velkém průšvihu, prostě velkém, obrovském průšvihu, a můžu si být jistá, že tohle se dostane do mých stálých záznamů, pořád ještě ve mně zbýval malý kousíček mého já, který ji obdivoval. Tenhle kousíček vrtěl malinkou hlavičkou a myslel si:

Bravo! Dobrá práce!

Spadla jsem sice do průšvihu, a to nejenom se školou, ale taky se Sabine, přesto uznávám, že Stacia dokázala splnit svůj slib, že mě zničí, a navíc se jí podařilo shrábnout za své snažení sto dolarů a užít si volné odpoledne. A to je vážně obdivuhodné.

Přinejmenším z hlediska vypočítavosti, sadismu a nepřejícnosti.

A přece, díky společnému úsilí Stacie, Honor a ředitele Buckleyho nemusím zítra do školy. Ani další den. Ani popozítří. To znamená, že budu mít celý dům pro sebe, celý den, každý den, a tudíž dostatek soukromí, abych mohla pokračovat v pití a vytvořit si toleranci, zatímco Sabine bude v práci.

Protože když jsem teď našla způsob, jak dojít klidu, nikdo mi nebude stát v cestě.

„Jak dlouho to trvá?“ zeptá se Sabine, neví jistě, jak ke mně přistupovat, jak se mnou zacházet. „Musím před tebou schovávat všechen alkohol? Mám ti sebrat řidičák?“ Zavrtí hlavou. „Ever, mluvím s tebou! Co se to tam stalo? Co se to s tebou děje? Chtěla bys, abych ti zařídila, že by sis s někým promluvila? Protože znám jednu výbornou psycholožku, která se specializuje na terapii s pozůstalými…“

Cítím, že se na mě dívá, dokonce cítím starost, která jí vyzařuje z obličeje, ale jenom zavřu oči a předstírám spánek. Neexistuje způsob, jak bych jí to vysvětlila, žádný způsob, jakým bych ze sebe mohla svalit tu nechutnou pravdu o aurách a vizích a duších a nesmrtelných expřátelích. Pozvala sice na mejdan jasnovidku, ale udělala to jako vtip, legraci, strašidelnou část dobré ryzí zábavy. Sabine je člověk řízený levou hemisférou mozku, všechno má uspořádané, rozškatulkované, funguje na základě ryze černobílé logiky a odmítá všechno šedivé. A kdybych byla někdy natolik hloupá, abych se jí svěřila, abych jí odhalila skutečná tajemství svého života, neudělala by nic víc, než že by mi zařídila, abych si s někým promluvila. Nechala by mě zavřít do blázince.

~~~

Než Sabine zamíří zpátky do práce, schová všechen alkohol, přesně jak slíbila, ale já si jenom počkám, dokud není pryč, potom se odplížím dolů do spíže a seberu všechny lahve vodky, které tam zbyly od halloweenského mejdanu, ty, které zastrčila až dozadu a úplně na ně zapomněla. A když si je natahám nahoru do svého pokoje, plácnu sebou na postel, nadšená vidinou celých tří týdnů bez školy. Jednadvacet dlouhých nádherných dní rozprostřených přede mnou jako žrádlo před překrmenou kočkou. Jeden týden mého vyprošeného podmínečného vyloučení a dva týdny šikovně navazujících zimních prázdnin. A mám v plánu vytěžit z nich co nejvíc až do posledního okamžiku, strávit jeden každý dlouhý prolenošený den ve vodkou živeném zamžení mysli.

Opřu se o polštáře a odšroubuju uzávěr, odhodlaná hlídat si tempo tím, že omezím každý doušek, nechám si alkohol hezky protéct hrdlem a proniknout do krve, než upiju další. Nepovoluje se žádné nalévání se, hltání nebo chlemtání. Jenom pozvolný, soustavný přísun, dokud se mi nezačne pročišťovat hlava a celý svět se nerozjasní. Dokud se nepropadnu na daleko šťastnější místo. Do světa bez vzpomínek. Domova beze ztrát.

Života, kde vidím jenom to, co mám.

Dvacet devět

Ráno jednadvacátého prosince sejdu dolů do kuchyně. A navzdory tomu, že se mi motá hlava, oči mám zakalené a lomcuje mnou kocovina, předvedu celkem slušnou ukázku zalití kávy a přípravy snídaně, protože chci, aby Sabine odjela do práce přesvědčená, že je všechno v pořádku, a já se mohla vrátit do svého pokoje a zase si trochu vygumovat hlavu.

A přesně v té vteřině, kdy uslyším, že její auto opouští příjezdovou cestu, vyliju vločky do odpadu, zamířím nahoru do svého pokoje, vytáhnu láhev zpod postele a odšroubuju víčko. Už se těším, až mi proud té hřejivé sladké tekutiny utiší vnitřnosti, vymaže všechnu bolest a vyžere moje úzkosti a strachy, až nezůstane vůbec nic.

Jenomže z nějakého důvodu nemůžu odtrhnout zrak od kalendáře, který mám pověšený nad stolem, datum na mě vyskakuje, křičí a mává a protivně mě dloube do žeber. A tak vstanu a přistoupím k němu, mžourám na jeho prázdné, nezaplněné políčko, žádné povinnosti, žádné schůzky, ani připomínka narozenin v dohledu, jenom slova ZIMNÍ SLUNOVRAT vytištěná drobnými černými písmenky, datum, které vydavateli připadalo důležité, mně ale nic neříká.

Plácnu sebou zpátky na postel, hlavu podepřenou kupou polštářů, a znovu si dlouze přihnu z láhve. Zavřu oči, zatímco mnou koluje ten hřejivý úžasný žár, proplachuje mi žíly a tiší mysl – jako to dělával Damen pouhým pohledem.

Dám si další doušek, pak další, příliš rychle, příliš nedočkavě, vůbec ne tak, jak jsem to dělala dosud. Jenomže když jsem teď vzkřísila vzpomínku na něj, nechci nic jiného, než ji zase vymazat. A tak pokračuju dál, piju, usrkávám, lokám, hltám – dokud si konečně nemůžu odpočinout, dokud vzpomínka na Damena konečně nevybledne.

Když se probudím, prostupuje mě ten nejhřejivější, nejpokojnější pocit všestravující lásky. Jako bych byla zachumlaná do paprsku zlatého slunečního světla, v takovém bezpečí, tak šťastná, tak chráněná, že na tom místě chci zůstat a žít navždycky. Pevně zavřu oči, chytám se toho okamžiku, odhodlaná držet se ho, dokud mě něco nezalechtá na nose a neozve se téměř nepostižitelný zvuk kroků, takže oči zase otevřu a vystřelím z postele.

Držím se za hruď, srdce mi bije tak prudce, že ho cítím, zírám na jediné černé péro na mém polštáři.

Stejné černé péro, které jsem měla ve vlasech toho večera, kdy jsem byla převlečená za Marii Antoinettu.

Totéž černé péro, které si Damen vzal na památku.

A já vím, že tady byl.

Mrknu na hodiny a nechápu, jak jsem mohla spát tak dlouho. Podívám se na druhý konec místnosti a zjistím, že obraz, který jsem nechala v kufru u auta, je teď opřený o protější zeď, abych na něj viděla. Ale místo Damenovy verze Ženy se žlutými vlasy mám před sebou výjev, na kterém bledá světlovlasá holka utíká temným kaňonem plným mlhy.

Přesně takovým kaňonem, jako byl ten v mém snu.

A aniž bych věděla proč, popadnu kabát a vrazím nohy do pantoflí, potom běžím do Sabinina pokoje pro klíčky od auta, které schovala do svého prádelníku, sprintem se ženu dolů do garáže, nemám přitom tušení, kam pojedu ani proč. Vím jenom, že se tam musím dostat a že to poznám, až to uvidím.

Jedu na sever po Pacifické dálnici, mířím přímo do centra Laguny. Prokličkuju obvyklou zácpou na Main Beach, načež uhnu na Broadway a vyhýbám se chodcům. A jakmile jsem venku z přecpaných ulic, dupnu na plyn a řídím se intuicí, město nechám pár mil za sebou, pak to střihnu před protijedoucím autem, zabrzdím na parkovišti přírodního parku, do kapsy si strčím klíčky a mobil a spěchám k pěšině.

Padá mlha, takže je špatně vidět, a i když mi část mého já říká, abych se vrátila zpátky a jela domů, že být tady potmě, úplně sama, je holé šílenství, nemůžu se zastavit, něco mě nutí pokračovat, jako by se mi nohy pohybovaly samy od sebe a mně nezbývalo než je následovat.

Vrazím ruce do kapes, třesu se zimou, klopýtám dál, aniž bych tušila, kam jdu, nemám v hlavě žádný cíl, je to stejné, jako když jsem jela sem, prostě to poznám, až to uvidím.

Vtom zakopnu palcem o kámen, spadnu na zem a skučím bolestí. Ale ve chvíli, kdy mi začne zvonit mobil, už jenom tiše kňourám.

„Jo?“ řeknu a snažím se postavit na nohy, dýchám povrchně a rychle.

„Takhle ty se teď hlásíš do telefonu? Mě tím neoblafneš.“

„Co je, Milesi?“ Opráším se a pokračuju dál po pěšině, tentokrát opatrněji.

„Jenom jsem ti chtěl sdělit, že přicházíš o pěkně divokej mejdan. A protože všichni víme, jak ráda poslední dobou paříš, myslel jsem, že bych tě moh pozvat. I když abych byl upřímnej, neměl bych to zas tak vychvalovat, protože to není ani tak legrace jako spíš úlet. Prostě, měla bys to vidět, stovky gotiků tady plnej kaňon, vypadá to jako nějaký draculovský srocení, nebo co.“

„Je tam Haven?“ zeptám se a žaludek se mi samovolně sevře, když vyslovím její jméno.

„Jo, hledá Drinu. Vzpomínáš si na tu velkolepou tajnou událost? No, tak tohle je prostě ono. Ta holka nedokáže udržet tajemství, dokonce ani svoje vlastní.“

„Myslela jsem, že gotici už je neberou?“

„To Haven taky, a věř mi, je pěkně naprdnutá, že má ohoz úplně mimo.“

Zrovna dojdu na vrchol kopce, když vtom uvidím údolí zalité světlem. „Říkals, že jsi v kaňonu?“

„Jo.“

„Já taky. Teda, vlastně skoro,“ dodám a začnu scházet z druhé strany dolů.

„Počkej – ty jsi tady?“

„Jo, zatímco spolu mluvíme, mířím ke světlu.“

„A prošlas nejdřív tunelem? Ha-ha, chápeš?“ A když nereaguju, řekne: „Jak ses o tom vůbec dozvěděla?“

No, prostě jsem se probudila v opileckým otupění, protože mě na nose šimralo černý péro, a o zeď byl opřenej hrozivě prorockej obraz, a tak jsem udělala to, co by udělal každej šílenec, popadla jsem kabát, navlíkla si nějaký pantofle a v noční košili jsem vyběhla z domu!

Protože vím, že přesně takhle to říct nemůžu, neříkám nic. A to v něm probudí ještě větší podezíravost.

„Řekla ti to Haven?“ ptá se a hlas má zjevně podrážděný. „Protože přísahala, že jsem jedinej, komu to pověděla. Teda, nic ve zlým. Ale stejně.“

„Ne, Milesi, přísahám, že od ní to nevím, prostě jsem to zjistila. No nic, už jsem skoro tam, takže se za minutu uvidíme – jestli se neztratíš v tý mlze…“

„V mlze? Tady žádná mlha ne –“

A než může dokončit větu, telefon mi vyletí z ruky, Drina se usměje a pronese: „Ahoj, Ever, říkala jsem ti, že se ještě potkáme.“

Třicet

Vím, že bych měla utéct, křičet, něco udělat. Ale místo toho jenom ztuhnu, gumové pantofle se mi přilepí k zemi, jako by zakořenily. Zírám na Drinu, zajímalo by mě, jak jsem se tu vůbec vzala, ale taky, co může mít ona za lubem.

„Láska je děvka, viď?“ Dívá se na mě s úsměvem, hlavu nakloněnou ke straně. „Zrovna když potkáš muže svejch snů, kluka, co se zdá bejt moc dobrej na to, aby to mohla bejt pravda, šup, zjistíš, že vážně je moc dobrej na to, aby to byla pravda. Aspoň moc dobrej pro tebe. A než se vzpamatuješ, je ti mizerně a jsi sama, a řekněme si na rovinu, že po většinu času jsi ožralá. I když musím říct, že mě bavilo sledovat, jak se propadáš do pubertální závislosti. Tak předvídatelně, tak – učebnicově. Víš, jak to myslím? To lhaní, plížení se, zlodějny, veškerá energie vynaložená na to, aby sis zajistila svoji dávku. Což mi jedině ulehčilo situaci. Protože každej lok, kterej sis dala, jenom oslabil tvoji obranyschopnost. Otupil všechny podněty, to jo, ale způsobil, že tvoje mysl byla zranitelnější, otevřená, a pro mě bylo snazší s ní manipulovat.“ Popadne mě za ruku, její ostré nehty se mi zaryjí do zápěstí a přitáhne si mě těsně k sobě. A i když se jí snažím vytrhnout, nemá to smysl. Má šílenou sílu.

„Vy smrtelníci,“ sešpulí rty. „Vás je tak zábavný škádlit, jste hrozně snadný cíle. To si myslíš, že jsem nastrojila celou tuhle propracovanou lest jenom proto, abych to tak brzy skončila? Jasně, existujou jednodušší způsoby, jak to provést. Sakra, kdybych chtěla, mohla jsem se s tebou vypořádat v tvojí ložnici, když jsem připravovala scénu. Bylo by to mnohem rychlejší a mnohem míň náročný na čas, i když je jasný, že by to ani zdaleka nebyla taková zábava. Ani pro jednu z nás, nemám pravdu?“

Zírám na ni s otevřenou pusou, prohlížím si její obličej bez jediného kazu, načesané vlasy, dokonale ušité černé hedvábné šaty, které přiléhají a splývají na všech těch správných místech, všechno to jen zdůrazňuje její dech beroucí krásu, a když si prohrábne rukou svoje zářivé vlasy s nádechem mědi, uvidím jejího vytetovaného ourobora. Ale jakmile zamrkám, je zase pryč.

„Aha, takže ty sis myslela, že tě sem vede Damen a přivolává tě proti tvojí vůli. Promiň, že tě zklamu, Ever, ale byla jsem to já, tu celou propracovanou lest jsem vytvořila já. Prostě miluju jednadvacátej prosinec, ty ne? Zimní slunovrat neboli nejdelší noc, všechny ty směšný gotický mejdánky ve feťáckejch kaňonech.“ Pokrčí elegantními rameny, která se jí povysunou vzhůru a zase klesnou, tetování na jejím zápěstí se objeví a zase zmizí. „Omluv moji zálibu v dramatičnosti. Ale díky ní nepřestává bejt život zajímavej, nemyslíš?“

Pokusím se jí vytrhnout, ale sevře mě o to víc, její nehty se mi zabodávají do masa a působí mi palčivou bolest.

„Řekněme, že bych tě pustila. Co bys udělala? Utíkala bys? Jsem rychlejší. Hledala bys svoji kamarádku? Ouha, to jsem tomu dala. Haven tu ani není. Zdá se, že jsem ji poslala na nesprávnej mejdan, do nesprávnýho kaňonu. Obchází tam, zatímco my se tu bavíme, strká se a prodírá stovkama směšnejch rádoby upírů a hledá mě.“ Zasměje se. „Myslela jsem, že my si užijeme menší, intimnější společnost.“ S úsměvem po mně přejede očima. „A zdá se, že náš čestnej host už dorazil.“

„Co chceš?“ řeknu se zaťatými zuby, protože Drina pořád zesiluje stisk, až mi kosti v zápěstí povolují a v nesnesitelné bolesti narážejí jedna na druhou.

„Nespěchej na mě.“ Podívá se na mě, úchvatné zelené oči přimhouřené. „Všechno má svůj čas. Takže, kde jsem to byla, než jsi mi tak nezdvořile skočila do řeči? Ach, ano, mluvily jsme o tobě, o tom, jak jsi tu skončila, a že se to ani trochu nevyvíjí podle tvejch očekávání. Jenomže v tvým životě nic není tak, jak jsi čekala, viď? A abych pravdu řekla, není to tak, nikdy to tak nebylo, a mám podezření, že ani nebude. Víš, Damen a já máme dlouhou společnou minulost. Tím myslím hodně, hodně, hodně, hodně, hodně dlouhou – no, dovedeš si to představit. A přece, navzdory všem těm společnejm rokům, navzdory naší dlouhověkosti, se tady pořád objevuješ ty a pleteš se nám do cesty.“

Upírám zrak do země a nechápu, jak jsem mohla být tak hloupá, tak naivní. Nic z toho, co se dělo, se nedělo kvůli Haven. Bylo to kvůli mně.

„Eh, nebuď na sebe tak přísná. Není to poprvé, cos udělala stejnou chybu. Měla jsem na svědomí tvůj skon už… teď honem nevím, v kolika životech.“ Pokrčí rameny. „No, asi jsem ztratila přehled.“

A najednou si vzpomenu, co Damen řekl na parkovišti o tom, že mě nedokázal znovu ztratit. Ale když se na ni podívám a vidím, jak se jí výraz proměnil a ztvrdl, zaplaším takové myšlenky, protože vím, že mi je dokáže číst.

Obchází kolem mě, máchá mi rukou, nutí mě, abych se před ní točila kolem dokola, a do toho pomlaskává jazykem. „No, pokud mi paměť slouží, a ta mi slouží vždycky, tak při posledních několika příležitostech jsme hrály takovou hru, který se říká Špás, nebo mls. A myslím, že je jenom fér upozornit tě předem, že se to pro tebe nevyvíjelo zrovna dobře. Přesto se zdá, že tě to nikdy neomrzí, takže jsem si říkala, že by sis to třeba chtěla zkusit zas?“

Zírám na ni, hlava se mi motá od toho otáčení, pozůstatku alkoholu, který se mi drží v žilách, a její průhledně zaobalené hrozby.

„Dívala ses někdy, jak kočka zabíjí myš?“ Usměje se, oči jí svítí, jazykem si jako had přejíždí rty. „Jak si hraje se svojí ubohou, politováníhodnou obětí, tak dlouho, až ji to nakonec přestane bavit a skončí to?“

Zavřu oči a nechci už nic slyšet. Říkám si, že jestli jí tolik jde o to, aby mě zabila, tak proč si nepospíší a už to neudělá?

„No, tak to by byl ten mls, aspoň pro mě,“ zasměje se. „A špás? Nezajímá tě, co je to ten špás?“ A když neodpovím, povzdechne si. „No, ty jsi trochu natvrdlá, viď? Já ti to ale asi stejně povím. Víš, špás je v tom – že já tě jako pustím, pak zůstanu stát a pozoruju tě, jak obíháš dokola v kruzích a snažíš se mi uniknout, dokud se konečně neunavíš, načež já přistoupím k mlsu. A co že to bude? Pomalá smrt? Zoufale pomalá smrt? No tak, dělej, čas běží!“

„Proč mě chceš zabít?“ Podívám se na ni. „Proč mě nemůžeš nechat na pokoji? Vždyť s Damenem už spolu ani nechodíme, neviděla jsem ho celý týdny!“

Ale ona se jenom zasměje. „Neber si to osobně, Ever. Ale Damen a já spolu vždycky vycházíme mnohem líp, jakmile jsi – odstraněná.“

Až doteď jsem myslela, že chci rychlý konec, ale rozmyslela jsem si to. Odmítám se vzdát bez boje. Třebaže to bude boj, který je mi souzeno prohrát.

Zavrtí hlavou a podívá se na mě, tvář pokřivenou zklamáním. „Tak tedy, vybrala sis špás, co?“ Zavrtí hlavou. „No dobře, utíkej!“

Pustí mi ruku a já prchám kaňonem, vím, že mě patrně nic nemůže zachránit, ale taky vím, že to musím zkusit.

Odhrnu si vlasy z očí a naslepo se ženu kaňonem, doufám, že narazím na pěšinu a vrátím se tam, odkud jsem vyšla. Hrozí, že mi plíce vybuchnou v hrudi, pantofle praskly a spadly mi z nohou, ale já běžím dál. Běžím a ostré studené kameny se mi zařezávají do chodidel. Běžím a žhavě palčivá bolest mi propaluje díru do žeber. Běžím podél stromů, jejichž špičaté, holé větve se zachytí o můj kabát a servou ho ze mě. Běžím o život – i když si nejsem jistá, že stojí za to ho žít.

A jak tak běžím, vzpomenu si, jak jsem takhle běžela jindy.

Ale stejně jako ve svém snu, netuším, jak to skončí.

Právě jsem doběhla na okraj mýtiny, která vede zpátky k cestě, když z mlhy vykročí Drina a stoupne si přímo přede mě.

Uskočím a pokusím se proklouznout kolem ní, ale jen mi líně nastaví nohu, takže upadnu na obličej.

Ležím na zemi, mrkám očima v kaluži vlastní krve a poslouchám její výsměšný smích, který je určený výhradně mně. A když se zkusmo dotknu obličeje, nos mi uhne ke straně a je mi jasné, že ho mám zlomený.

Vyškrábu se na nohy, plivu kamínky a otřesu se hrůzou, když se s nimi vyřine i proud krve a zuby. A dívám se, jak Drina vrtí hlavou a říká: „Panejo, ty vypadáš příšerně, Ever.“ Udělá znechucený obličej. „Vážně příšerně. Člověk se až diví, co na tobě Damen kdy viděl.“

Mám tělo zmučené bolestí, dýchám mělce, přerývaně, na jazyku cítím kovově hořkou chuť krve.

„No, předpokládám, že tě zajímají podrobnosti, i když si je nebudeš pamatovat, až se tu příště zase objevíš. Stejně je to pokaždý zábava vidět, jak se tváříš zděšeně, když ti to objasním.“ Směje se. „Nevím proč, ale z nějakýho důvodu mě tahle konkrétní epizodka nikdy nepřestane bavit, bez ohledu na to, kolikrát si ji zopáknem. Plus, abych byla naprosto upřímná, musím přiznat, že mi přináší rozkošně prodlouženou slast. Je to něco jako milostná předehra, jenže o něčem takovém nemáš ty ani páru. Tolik životů, a vždycky se to tak nějak sběhne, že umřeš jako panna. Což by bylo děsně smutný, kdyby to nebyla taková sranda.“ Výsměšně se ušklíbne. „Takže, kde začít, kde začít?“ Dívá se na mě, rty semknuté, rudě nalakovanými nehty si bubnuje o boky. „No dobře, jak víš, to já jsem vyměnila obraz, cos měla v kufru auta. Prostě, ty jako žena se žlutými vlasy? Rozhodně. Bych. Neřekla. A mezi náma dvěma, Picasso by zuřil. Ale i tak, stejně ho vážně miluju. Damena, abys rozuměla. Ne toho starýho mrtvýho malíře.“ Směje se. „No nic, tak co dál? To já ti podstrčila to péro.“ Obrátí oči v sloup. „Damen dokáže bejt tak děsně – sentimentální. Ach, a dokonce jsem ti nasadila do hlavy ten sen. Proč to, takový záhadný předzvěsti po celý měsíce? Ale ne, nebudu ti vykládat všechny jak a proč, protože by to trvalo moc dlouho, a ruku na srdce, tam, kam jdeš, to sotva má nějaký význam. Je blbý, žes neumřela při tý nehodě, protože bys nám tím oběma ušetřila spoustu nepříjemností. Tušíš ty vůbec, jaký škody jsi napáchala? To kvůli tobě je Evangeline mrtvá, a Haven – no, jen si vezmi, jak k tomu měla blízko. Zkrátka, vážně, Ever, to je od tebe děsný sobectví.“

Dívá se na mě, odmítám ale na to cokoliv říct. A zajímalo by mě, jestli to od ní není něco jako přiznání viny.

Zasměje se. „No, jsi jednou nohou z tohohle světa, takže jo, nemůže uškodit, když se doznám.“ Pozvedne pravou ruku, jako by upřímně přísahala. „Já, Drina Magdalena Augusteová“ – když vysloví poslední část jména, povytáhne významně obočí – „jsem účinně odstranila Evangeline neboli June Porterovou, která, mimochodem, nebyla žádným přínosem a jenom zabírala místo, takže to není ani zdaleka tak smutný, jak si myslíš. Potřebovala jsem ji odstranit z cesty, abych měla volnej přístup k Haven.“ Usměje se a popase se na mně očima. „Jo, přesně jak jsi tušila, záměrně jsem ti ukradla tvoji kamarádku Haven. To se dá se ztracenejma a nemilovanejma dušema, který tak zoufale toužej po pozornosti, že by daly skoro všechno někomu, kdo jim věnuje trochu času, provést velice snadno. A jo, přesvědčila jsem ji, aby si nechala udělat tetování, který ji málem zabilo, ale jenom proto, že jsem se nemohla rozhodnout, jestli ji mám zabít – jako že zabít, nebo ji zabít, abych ji mohla přivést zpátky a udělat z ní nesmrtelnou. Už hrozně dlouho jsem neměla nohsleda a musím říct, že mě to vážně bavilo. Jenomže nerozhodnost byla vždycky moje slabost. Když máš před sebou tolik možností a věčnost na to, abys je vyčerpala, no, je těžký nepropadnout hamižnosti a nechtít si je vybrat všechny!“ Usměje se, jako dítě, které jenom trochu zazlobilo, ale nic víc. „No prostě, čekala jsem moc dlouho a pak se do toho vložil Damen – takovej on už zkrátka je, dobromyslnej naivní lidumil – a ostatní už znáš. Jo, a Milesovi jsem dohodila tu roli v Hairsprayi. I když, upřímně řečeno, on by ji bejval patrně shrábnul i sám, protože ten kluk má obrovskej talent. Jenomže jsem nemohla nic riskovat, tak jsem vlezla režisérovi do hlavy a zvrátila rozhodnutí v jeho prospěch. Oh, a Sabine a Jeff? Mám v tom prsty. Ale stejně, vyšlo to krásně, nemyslíš? Jen si to představ, tvoje inteligentní, úspěšná, světem protřelá tetička ulítne na takovým ubožákovi.“ Zasměje se. „Politováníhodný, a přece docela sranda, nemyslíš?“

Ale proč? Co tě k tomu všemu vedlo? myslím si, už nejsem schopná mluvit, protože mi chybí většina zubů a zalykám se vlastní krví, ale vím, že to není třeba, vím, že slyší myšlenky v mojí hlavě. Jaký má smysl zatahovat do toho všechny ostatní, a nejít rovnou po mně?

„Chtěla jsem ti ukázat, jak osamělá můžeš v životě bejt. Chtěla jsem ti názorně předvést, jak snadno tě lidi opustěj kvůli něčemu lepšímu, něčemu zábavnějšímu. Jsi úplně sama, Ever. Opuštěná, nemilovaná, sama. Tvůj život je zoufalej a sotva stojí za to ho žít. Takže já ti, jak vidíš, vlastně dělám laskavost.“ Usměje se. „I když mi určitě za to nebudeš děkovat.“

Zírám na ni a žasnu, jak někdo tak úchvatně krásný může být tak šeredný uvnitř. Pak se jí zadívám do očí a ustoupím o drobný krůček zpátky, doufám přitom, že si toho nevšimne.

Vždyť už ani s Damenem nejsem. Už je to dlouho, co jsme se rozešli. Tak proč si ho nejdeš najít, můžeme si jít každá svou cestou a zapomenout, že se tohle vůbec kdy stalo! myslím si a doufám, že tím odvedu její pozornost.

Se smíchem zakoulí očima. „Věř mi, ty jsi jediná, kdo zapomene, že se tohle kdy stalo. Kromě toho to není ve skutečnosti tak jednoduchý. Ty nemáš tušení, jak to funguje, že ne?“

Tady mě dostala.

„Víš, Damen je můj. A vždycky byl můj. Ale naneštěstí se tu pořád objevuješ ty, v tom tvým pitomým, nudným, věčně se opakujícím koloběhu duše. A protože si to nedokážeš odpustit, dala jsem si za úkol pokaždý tě vystopovat a zabít.“ Udělá krok vpřed, přičemž já o krok ustoupím, zkrvaveným chodidlem nohy došlápnu na špičatý ostrý kámen, zavřu oči a obličej se mi stáhne nesnesitelnou bolestí.

„Tobě připadá, že tohle bolí?“ uchechtne se. „Jen počkej.“

Rozhlédnu se kaňonem, vrhám kolem sebe zoufalé pohledy, hledám únikovou cestu, nějaký způsob, jak utéct. Potom ustoupím ještě o krok a znovu se zapotácím. Rukou přejedu po zemi a prsty se mi sevřou kolem ostrého kamene, mrsknu jí ho do obličeje, zasáhnu ji rovnou do čelisti a vytrhnu jí kus masa z tváře.

Zasměje se, dírou ve tváři jí prýští krev a je vidět, že jí chybí dva zuby. Potom s hrůzou sleduju, jak se zase zaceluje, jak se navrací do své ryzí neporušené krásy.

„Zase tohle,“ povzdychne si. „No tak, zkus něco novýho, zamysli se, jestli mě pro změnu nedokážeš trochu pobavit.“

Stojí přede mnou, ruce v bok, obočí povytažené, ale já nehodlám utíkat. Odmítám udělat příští tah. Odmítám dopřát jí potěšení z další idiotské honičky. Navíc, všechno, co řekla, je pravda. Můj život je vážně jeden osamělý, strašlivý propadák. A každého, koho se jen dotknu, strhnu s sebou.

Dívám se, jak se ke mně blíží, nedočkavě se usmívá, vím, že můj konec je blízko. A tak zavřu oči a vzpomenu si na chvíli těsně před autonehodou. Když jsem ještě byla zdravá a šťastná a obklopená svojí rodinou. Představuju si to tak živě, že přímo cítím teplé kožené sedadlo pod holýma nohama, cítím, jak mi Sasanka buší ocasem do stehna, slyším, jak Riley z plna hrdla zpívá, hlas nemelodický, strašlivě falešně. Vidím mámin úsměv, když se otočí na sedadle a natáhne ruku, aby pleskla Riley přes koleno. Vidím tátovy oči, jak se oba díváme do zpětného zrcátka, úsměv na jeho tváři je vědoucí, laskavý a pobavený –

Upnu se na tu chvíli, hýčkám si ji v hlavě, prožívám ten pocit, vůně, zvuky, emoce, jako bych tam přímo byla. Chci, aby to byl ten poslední okamžik, který uvidím, než odejdu, znovu si prožívám poslední chvíli, kdy jsem byla opravdu šťastná.

A zrovna když mám pocit, jako bych tam opravdu byla, zaslechnu, jak Drina lapá po dechu: „Co to je, k čertu?“

Otevřu oči a vidím, jak se tváři zděšeně a celou si mě prohlíží, pusu dokořán. Pak sklopím zrak k noční košili, kterou už nemám potrhanou, k nohám, které už nemám zkrvavené, ke kolenům, která už nemám poškrábaná, a když si přejedu jazykem kompletní chrup a sáhnu si na nos, vím, že mám zahojený i obličej. A třebaže netuším, co to má znamenat, je mi jasné, že musím jednat rychle, než bude pozdě.

A jakmile Drina ustoupí, vyjevené oči plné otázek, vykročím k ní, přičemž nevím jistě, co přinese další krok nebo ten po něm. Vím jenom to, že můj čas brzy vyprší, a tak si pospíším a řeknu: „Hej, Drino, špás, nebo mls?“

Třicet jedna

Nejdřív jenom zírá, zelené oči široce rozevřené a nevěřícné, potom pozvedne bradu a vycení zuby. Ale než může zaútočit, vrhnu se na ni. Jsem odhodlaná dostat se k ní jako první, srazit ji k zemi, dokud můžu. Ale zrovna když skočím dopředu, uvidím mihotavý závoj hebkého zlatého světla, svítící kruh jenom kousek stranou, zářící a lákavý, jako ten v mém snu. A i když mi ty sny zasela do hlavy Drina, i když je to patrně past, nemůžu si pomoct a nechám se k němu přitáhnout.

Padám zářícím oparem, přeprškou světla tak něžnou, tak hřejivou a působivou, že mi uklidní nervy a utiší všechen můj strach. A sotva dopadnu na louku plnou tetelící se zelené trávy, její stébla mě zachytí, podepřou a změkčí můj pád.

Zírám na palouk kolem sebe, kvetou na něm kytky, které mají okvětní plátky jakoby osvětlené zevnitř, okolo stromy, které sahají daleko do oblohy, jejich větve se prohýbají pod tíhou zralého, šťavnatého ovoce. A jak tam tak tiše ležím a všechno si to prohlížím, nemůžu se zbavit pocitu, že už jsem tu někdy byla.

„Ever.“

Vyskočím na nohy, napružená a připravená k boji. A když vidím, že je to Damen, ustoupím o krok zpátky, protože netuším, na čí straně vlastně stojí.

„Ever, klid. Všechno je dobrý.“ Kývne, usměje se a vztáhne ke mně ruku.

Já ho za ni ale odmítám vzít, odmítám mu skočit na lep. A tak ustoupím ještě o krok a očima hledám Drinu.

„Ta tu není.“ Pokývá hlavou a nespouští ze mě pohled. „Jsi v bezpečí, jsem tu jenom já.“

Váhám, zvažuju, jestli mu mám věřit, nebo ne, pochybuju, že bych ho kdy mohla považovat za neškodného. Zírám na něj, zvažuju svoje možnosti (kterých je zjevně málo), až se nakonec zeptám: „Kde to jsme?“ Vyslovím to namísto otázky, kterou mám opravdu na mysli, totiž: Jsem mrtvá?

„Ujišťuju tě, že nejsi mrtvá.“ Zasměje se, protože mi přečetl myšlenky. „Jsi v Zemi léta.“

Koukám na něho, aniž bych zbla rozuměla.

„Je to taková jako – krajina mezi krajinami. Něco jako čekárna. Nebo zastávka na odpočinek. Dimenze mezi dimenzemi, jestli chceš.“

„Dimenze?“ Přimhouřím oči, to slovo mi zní cize, neznámě, aspoň v té souvislosti, v jaké ho použil. A když sáhne po mojí ruce, rychle ucuknu, protože vím, že kdykoliv se mě dotkne, nejsem schopná vidět nic jasně.

Zadívá se na mě, pak pokrčí rameny a pokyne mi, abych ho následovala loukou, kde se každá kytka, každý strom, každičké stéblo trávy prohýbá a pohupuje a vykrucuje a otáčí jako partneři při nekonečném tanci.

„Zavři oči,“ zašeptá Damen. A když je nezavřu, dodá: „Prosím?“ Zavřu je. Napůl.

„Věř mi,“ povzdechne si. „Aspoň pro jednou.“

A tak mu uvěřím. „A teď co?“

„Teď si něco představ.“

„Jak to myslíš?“ zeptám se a rázem se mi vybaví obrovský slon.

„Představ si něco jinýho,“ řekne, „rychle.“

Otevřu oči a leknu se, když vidím obrovitánského slona, jak dusá rovnou k nám, pak zalapám po dechu, když ho přeměním na motýla – překrásného babočku admirála, který mi přistane přímo na špičce prstu. „Jak –?“ Koukám z Damena na motýla, který na mě kývá černými tykadly.

Damen se zasměje. „Chceš to ještě zkusit?“

Semknu rty a podívám se na něho, snažím se myslet na něco dobrého, něco lepšího, než je slon nebo motýl.

„Jen do toho,“ pobízí mě. „Je to děsná zábava. Nikdy se to neomrzí.“

Zavřu oči a představím si, jak se motýl mění v ptáka, a když je zase otevřu, na prstu mi trůní barevný papoušek ara. Vzápětí mi po ruce sklouzne hrudka ptačího trusu a zůstane po ní nevábná cestička. Damen mi podá ubrousek a navrhne: „Co takhle něco, po čem se nemusí tolik – uklízet?“

Setřesu ptáka a dívám se, jak odlétá, potom zavřu oči a usilovně se soustředím na přání, a když je zas otevřu, stojí přede mnou Orlando Bloom.

Damen zaúpí a zavrtí hlavou.

„Je opravdovej?“ zašeptám. Orlando Bloom se usměje a mrkne na mě, a já úžasem zůstanu s pusou dokořán.

Damen znovu kroutí hlavou. „Opravdový lidi si zhmotnit nemůžeš, jenom jejich podobizny. Naštěstí nebude dlouho trvat a rozplyne se.“

A když se tak stane, nemůžu si pomoct, ale je mi to trochu líto.

„Co se to tu děje?“ zeptám se a podívám se na Damena. „Kde to jsme? A jak je tohle vůbec možný?“

Damen se usměje a způsobí, že se objeví překrásný bílý hřebec. Když mi pomůže nasednout a usadit se na něm, vytvoří si černého pro sebe. „Pojďme se projet,“ navrhne a vede mě po cestě.

Jedeme vedle sebe, po krásné, pečlivě upravené stezce, která směřuje rovnou přes údolí plné kytek a stromů a s bublajícím potůčkem v barvách duhy. A když uvidím svého papouška usazeného vedle kočky, vybočím z cesty, abych ho odehnala, ale Damen mi chytne otěže a zarazí mě: „Neboj se. Tady nejsou nepřátelé. Všichni jsou spolu v míru.“

Jedeme mlčky, nevěřícně zírám na krásu kolem a usilovně se snažím všechno to nějak vstřebat, brzy mi ale hlavou začnou vířit nejrůznější otázky, jenomže nemám ponětí, kde začít.

„Ten závoj, kterej jsi uviděla? Ten, co tě tak vábil?“ Podívá se na mě. „Ten jsem tam dal já.“

„Tam v kaňonu?“

Kývne. „I v tvým snu.“

„Ale Drina říká, že ten sen vytvořila ona.“ Sleduju ho, s jakou jede samozřejmostí, jak si je v sedle jistý. Ale pak si vzpomenu na obraz u něj doma na zdi, ten, na kterém sedí na bílém hřebci, po boku meč, a pomyslím si, že už se tomu přece jen věnuje nějaký ten čásek.

„Drina ti ukázala to místo, já ti ukázal, jak odejít.“

„Odejít?“ vyhrknu a srdce se mi zase rozbuší.

Damen zavrtí hlavou a usměje se. „Ne tak, jak si myslíš. Už jsem ti říkal, že nejsi mrtvá. Vlastně jsi víc naživu než kdy jindy. Jsi schopná manipulovat s hmotou a zhmotnit si, cokoliv chceš. To je ta nejvyšší možná forma okamžitýho uspokojení.“ Zasměje se. „Ale nechoď sem moc často, protože tě upozorňuju, že je to návykový.“

„Takže to vy oba jste mi vytvářeli sny?“ zeptám se a snažím se najít ve všech těch bizarních událostech něco, čeho bych se mohla chytit.

„To jako – to jste jako spolupracovali?“

Damen přikývne.

„Takže to už nemám vliv ani na svoje sny?“ zvýším hlas, protože se mi nelíbí nic z toho, co slyším.

„Ne na tamten konkrétní sen, na ten ne.“

Zamračím se na něho a zavrtím hlavou. „No, teda promiň, ale nemáš pocit, že je to tak trochu vpád do mýho soukromí? Vždyť si to vem, ježkovy zraky! A proč ses nepokusil tomu zabránit, když jsi věděl, co se chystá?“

Podívá se na mě, v očích má únavu a smutek. „Nevěděl jsem, že za tím je Drina. Jenom jsem sledoval tvoje sny, z něčeho jsi byla vyděšená, tak jsem ti ukázal cestu sem. Tady se dostaneš vždycky do bezpečí.“

„Tak proč nešla Drina za mnou?“ podivím se a znovu se rozhlédnu, jestli ji někde neuvidím.

Vezme mě za ruku a stiskne mi prsty. „Protože Drina to nevidí, jenom tys to mohla vidět.“

Přeměřím si ho přimhouřenýma očima. Všechno je to tak podivné, tak zvláštní, a nic z toho nedává smysl.

„Neboj, všechno pochopíš. Ale co abysme si to zatím zkusili trochu užít?“

„Proč mi to tu připadá tak známý?“ zeptám se, cítím záchvěv poznání, ale nedokážu ho zařadit.

„Protože tady jsem tě našel.“

Podívám se na něj.

„Tvoje tělo jsem našel u auta, to jo. Ale tvoje duše už se posunula dál a otálela tady.“ Zastaví oba naše koně a pomůže mi sesednout, pak mě vede k vyhřátému kousku trávy. Hrozně se to tam v tom teplém zlatém světle, které jako by nevycházelo z žádného určitého místa, třpytí a jiskří, a Damen vzápětí zhmotní obrovskou naducanou pohovku a podnožku, která s ní ladí, abychom si měli o co opřít nohy.

„Nemáš chuť něco přidat?“ usměje se.

Zavřu oči a představím si odkládací stolek, nějaké lampy, pár drobností a hezký perský koberec, a když oči zase otevřu, jsme v kompletně zařízeném obýváku pod širým nebem.

„Co když bude pršet?“ zeptám se.

„Ne –“

Ale je pozdě, už jsme promočení.

„Myslet znamená tvořit,“ řekne a udělá obří deštník, déšť vytrvale stéká po jeho okrajích a vsakuje se do koberce. „Na zemi je to stejný, jenom to trvá mnohem dýl. Ale tady v Zemi léta je to okamžitě.“

„To mi připomíná, co říkávala moje máma – ‚Dávej si pozor na to, co si přeješ, mohlo by se ti to splnit!‘“ Zasměju se.

Damen přikývne. „Tak teď víš, odkud to pochází. Nechtěla bys ten déšť zarazit, abysme se mohli usušit?“ Cákne na mě vodu ze svých mokrých vlasů.

„Jak –“

„Prostě mysli na nějaký místo, kde je teplo a sucho,“ usměje se.

A než se vzpamatuju, ležíme na překrásné pláži s růžovým pískem.

„Co to nechat takhle? Berem?“ zasměje se, zatímco já pro nás vytvořím huňatý modrý ručník a k němu do barvy tyrkysový oceán.

Lehnu si na záda, zavřu víčka a nastavím je teplu, a vtom mi Damen potvrdí to, co už mně samotné začalo docházet, jen jsem to ještě neslyšela vyslovené v jedné souvislé větě. Větě, která začíná:

„Já jsem nesmrtelný.“

A končí:

„A ty taky.“

Něco takového člověk neslyší každý den.

„Takže jsme oba nesmrtelný?“ řeknu, otevřu jedno oko a zamžourám na něj, nechápu, jak můžu vést tak bizarní rozhovor tak normálním tónem. Jenomže jsme prostě v Zemi léta, a bizarnější už to být nemůže.

Kývne.

„A tys mě znesmrtelnil, když jsem umřela při tý bouračce?“

Znovu kývne.

„Ale jak? Má to co dělat s tím podivným červeným pitím?“

Zhluboka se nadechne, než odpoví: „Ano.“

„Ale jak to, že ho nemusím celou tu dobu pít, tak jako ty?“

Damen odvrátí zrak a zahledí se k moři. „Nakonec budeš muset.“

Posadím se, popotahuju za uvolněnou nitku na svém ručníku, pořád nejsem schopná to všechno obsáhnout. Vzpomínám na dobu v nepříliš daleké minulosti, kdy mi připadalo už jenom být jasnovidka jako prokletí, a teď tohle.

„Není to tak špatný, jak si myslíš,“ namítne a položí mi dlaň na ruku. „Rozhlídni se kolem sebe, lepší už to bejt nemůže.“

„Ale proč? To tě nikdy nenapadlo, že třeba nechci bejt nesmrtelná? Žes mě prostě měl nechat jít?“

Sleduju, jak se přikrčil, odvrací zrak, rozhlíží se, dívá se na všechno možné, jenom ne na mě. Potom se ke mně obrátí. „Především musím říct, že máš pravdu. Byl jsem sobeckej. Protože je pravda, že jsem si tě zachránil spíš pro sebe než pro tebe samotnou. Už jsem nedokázal snést, že bych tě měl znovu ztratit, ne po tom, co…“ Zmlkne a zavrtí hlavou. „Ale stejně, neměl jsem jistotu, že to zafungovalo. Jasně, věděl jsem, že jsem tě přived zpátky, ale nevěděl jsem jistě, na jak dlouho. Neměl jsem jistotu, že jsem tě opravdu znesmrtelnil, dokud jsem tě právě teď neviděl v tom kaňonu –“

„Ty ses na mě díval tam v tom kaňonu?“ nevěřícně na něj zírám.

Přikývne.

„To jako chceš říct, žes tam byl?“

„Ne, sledoval jsem tě zpovzdálí.“ Promne si čelist. „Je toho hodně k vysvětlování.“

„Tak počkej, ať si to ujasním. Ty jsi mě pozoroval, sice zpovzdálí, ale stejně, viděl jsi, co všechno se děje, a přesto ses nepokusil mě zachránit?“ A když to vyslovím nahlas, dostanu takový vztek, že skoro nemůžu dýchat.

Zavrtí hlavou. „Ne, dokud jsi ty sama nezačala chtít bejt zachráněná. Pak jsem zařídil, aby se tam objevil ten závoj, a přiměl jsem tě, aby ses k němu vydala.“

„Tos mě jako hodlal nechat umřít?“ Rychle si od něho odsednu, nechci být v jeho blízkosti.

Podívá se na mě a s naprosto vážnou tváří řekne: „Pokud bys to ty sama chtěla, tak ano.“ Zavrtí hlavou. „Ever, když jsme spolu mluvili naposledy, tam na tom parkovišti, řeklas mi, že mě nenávidíš za to, co jsem udělal, že jsem sobec, že jsem tě odtrhnul od rodiny, že jsem tě přived zpátky. A i když mě tvoje slova opravdu bolela, věděl jsem, že máš pravdu. Neměl jsem se do toho co plést. Ale pak, tam v kaňonu, když tě naplnila taková láska… no, tak to ta láska tě zachránila, zahojila, a tehdy jsem měl jasno.“

Ale co ta nemocnice? Proč jsem se nemohla sama vyhojit už tehdy? Proč jsem si musela vytrpět všechny ty sádry a řezy a pohmožděniny? Proč jsem se zkrátka – nezregenerovala, jako se mi to stalo tam v kaňonu? pomyslím si s rukama založenýma na prsou, moc mu to nebaštím.

„Jenom láska vyhojuje. Zloba, pocit viny a strach tě ničí a brání ti využít tvoje schopnosti.“ Pokývá hlavou a přitom se na mně pase očima.

„A tohle je další věc.“ Probodnu ho pohledem. „Tvoje schopnost číst mi myšlenky, když já ty tvoje číst nedokážu. To není spravedlivý.“

Zasměje se. „A vážně mi chceš číst myšlenky? Měl jsem za to, že nádech tajemství, kterej se mnou souvisí, je jednou z věcí, která se ti na mně líbí?“

Upírám zrak na svoje kolena a tváře mi hoří, když pomyslím na všechny svoje trapné myšlenky, do kterých je zasvěcený.

„Víš, existujou způsoby, jak se chránit. Možná bys měla zajít za Avou.“

„Ty znáš Avu?“ Zírám na něj s otevřenou pusou, v tu chvíli mi připadá, že se proti mně všichni spikli.

Zavrtí hlavou. „Moje jediný spojení na Avu je skrz tebe, prostřednictvím tvejch myšlenek o ní.“

Odvrátím oči a pozoruju, jak kolem hopká rodinka králíků, pak se podívám zpátky na něj. „Takže tam na dostizích?“

„Předtucha, tys to udělala taky.“

„A co ten dostih, kdy jsi prohrál?“

Zasměje se. „Pár jich prohrát musím, jinak by lidi začali mít podezření. A rozhodně jsem si to vynahradil, nemyslíš?“

„A ty tulipány?“

Usměje se. „Zhmotňování. Stejnej způsob, jakým jsi udělala toho slona a tuhle pláž. Prostě kvantová fyzika. Vědomí dává vzniknout hmotě tam, kde předtím byla pouhá energie. Není to zdaleka tak složitý, jak si lidi myslí.“

Přimhouřím oči, protože to tak docela nechápu. Třebaže jemu to připadá tak snadné.

„Vytváříme si vlastní skutečnost. A jo, můžeš to tak dělat i u sebe doma,“ řekne, čímž předběhne moji další otázku, tu, která se mi právě vynořila v hlavě. „Vlastně už to tak děláš, jenom si to neuvědomuješ, protože to trvá mnohem dýl.“

„Tobě to dýl netrvá.“

Zasměje se. „Už tu jsem nějakej ten pátek, měl jsem spoustu času naučit se pár triků.“

„Jak dlouho?“ zeptám se a upřu na něj oči, vzpomenu si na pokoj v jeho domě a ráda bych věděla, s čím můžu počítat.

Povzdechne si a odvrátí zrak. „Hodně dlouho.“

„A já teď taky budu žít věčně?“

„To záleží na tobě.“ Pokrčí rameny. „Nic tady z toho nemusíš dělat. Prostě můžeš celou tu věc pustit z hlavy a žít si dál svůj život. Rozhodnout se, že to necháš plavat, až nastane ten správnej čas. Já ti poskytnul jenom možnost, rozhodnutí je pořád ještě na tobě.“

Dívám se do dálky na oceán, jiskřící voda nádherně září, je tak překrásná, až skoro nevěřím, že existuje díky mně. A i když je to zábava pohrávat si s tak mocnými kouzly, moje myšlenky se brzy stočí k temnějším věcem. „Potřebuju vědět, co se to stalo s Haven. Ten den, jak jsem tě přistihla…“ Obličej se mi při té vzpomínce zkřiví. „A co Drina? Je taky nesmrtelná, viď? Je to tvoje práce? A jak k tomu vůbec došlo? Jak ses stal nesmrtelným? Jak se něco takovýho vůbec může stát? Věděls, že zabila Evangeline a Haven málem taky? A co má znamenat ten tvůj strašidelnej pokoj?“

„Můžeš zopakovat otázku?“ směje se.

„Ach, a ještě jednu věc, co tím sakra Drina myslela, když říkala, že mě zabíjí pořád dokola?“

„To že Drina řekla?“ Vytřeští oči a z tváře mu zmizí barva.

„Jo.“ Přikývnu a vzpomenu si, jak samolibě a povýšeně se tvářila, když mi tu novinku sdělovala. „To bylo pořád: ‚Tak jsme zase u toho, ty pitomá smrtelnice, ty na tuhle hru vždycky skočíš, kecy, kecy, kecy.‘ Myslela jsem, že ses díval, myslela jsem, žes to celý viděl?“

Zavrtí hlavou a zamumlá: „Neviděl jsem to celý, vyladil jsem se na vás pozdě. Ach bože, Ever, je to celý moje chyba, úplně všechno. Měl jsem to vědět, nikdy jsem tě do toho neměl zatahovat, měl jsem tě nechat na pokoji –“

„Taky říkala, že se s tebou viděla v New Yorku. Nebo to aspoň řekla Haven.“

„To lhala,“ zamumlá. „Já nejel do New Yorku.“ A když se na mě podívá, má v očích vepsanou takovou bolest, že se k němu natáhnu a vezmu ho za ruku. Jsem otřesená tím, jak smutně a zranitelně vypadá, a ze všeho nejvíc to chci smazat. Přitisknu mu rty k jeho hřejivým ústům plným očekávání a doufám, že se mi podaří dát mu najevo, že ať už je to cokoliv, je dost velká naděje, že mu odpustím.

„S každou další inkarnací jsou tvoje polibky sladší a sladší.“ Povzdechne si, odtáhne se ode mě a odhrne mi vlasy z obličeje. „I když se zdá, že dál se nikdy nedostaneme. A já teď vím proč.“ Přitiskne se čelem k mému čelu, až mě prostoupí obrovská radost a ohromná všestravující láska, pak se s hlubokým povzdechem ode mě odsune. „No ano, tvoje otázky,“ řekne, protože mi čte myšlenky. „Kde začít?“

Kývne, zahledí se do dálky, až tam někam na začátek, já si dám nohy křížem a pohodlně se usadím. „Můj otec byl snílek, umělec, fušoval do vědy a alchymie, což byl v tý době rozšířenej způsob myšlení –“

„V jaký době?“ zeptám se, lačná míst, dat, věcí, na které se dá ukázat prstem a prozkoumat je, nestojím o nějakou filozofickou litanii sestávající z abstraktních představ.

„V dávný době,“ zasměje se. „Vážně jsem o chlup starší než ty.“

„No ano, ale jak přesně starej jsi? Prostě s jakým věkovým rozdílem tady mám co do činění?“ zeptám se a nevěřícně sleduju, jak vrtí hlavou.

„Stačí, když budeš vědět, že můj otec, spolu s dalšími kolegy alchymisty, věřil, že všechno lze zredukovat na jeden jedinej prvek, a že kdyby se ti ten prvek podařilo izolovat, mohla bys z něj vytvořit cokoliv. Pracoval na tý teorii léta, některý vzorce tvořil, od jinejch upouštěl a pak, když on i moje matka… umřeli, pokračoval jsem ve zkoumání, dokud jsem ho nakonec nepřived k dokonalosti.“

„A kolik ti bylo?“ zkusím to znovu.

„Byl jsem mladej.“ Pokrčí rameny. „Hodně mladej.“

„Takže můžeš ještě zestárnout?“

Zasměje se. „Jo, dostal jsem se do určitýho bodu, a pak jsem prostě stárnout přestal. Vím, že se ti víc zamlouvá upíří teorie o zamrznutí v čase, ale tohle je skutečnej život, Ever, ne výplod fantazie.“

„No dobře, takže…“ Pobízím ho, nemůžu se dočkat, až uslyším víc.

„Takže, mí rodiče umřeli, byl jsem sirotek. Víš, v Itálii, odkud pocházím, příjmení často vyjadřovalo něčí původ nebo profesi. Esposito znamená sirotek, nebo vydaný všanc. To jméno mi dali, ale před jedním nebo dvěma stoletími jsem ho přestal používat, protože už se nehodilo.“

„A proč jsi prostě nepoužíval svoje opravdový příjmení?“

„To je složitý. Můj otec byl… pronásledovanej. Tak mi připadalo lepší se od něj distancovat.“

„A Drina?“ zeptám se a hrdlo se mi při pouhé zmínce jejího jména stáhne.

Damen kývne. „Poverina – neboli chudičká. Byli jsme schovanci místního kostela; tam jsme se taky seznámili. A když onemocněla, nedokázal jsem unést, že bych ji ztratil, tak jsem ji přiměl, aby se taky napila.“

„Říkala, že jste manželé.“ Semknu rty, krk mám jako sežehnutý a seškrcený, vím, že to vyloženě neřekla, ale bylo to jasné, když vyslovila svoje jméno, svoje úplné jméno.

Damen přimhouří oči a odvrátí zrak, přitom vrtí hlavou a něco si pro sebe mumlá.

„Je to pravda?“ zeptám se a na žaludku mám uzel, srdce mi ztěžka buší do žeber.

Přikývne. „Ale nedá se říct, že je to tak, jak si myslíš. Stalo se to tak dávno, že na tom už sotva záleží.“

„Tak proč jste se nerozvedli? Teda když na tom už sotva záleží,“ řeknu a tváře mi žhnou a oči mě pálí.

„To mi jako navrhuješ, abych šel k soudu s oddacím listem starým několik století a žádal o rozvod?“

Stisknu rty a dívám se stranou, vím, že má pravdu, ale stejně.

„Ever, prosím tě. Musíš ke mně bejt trochu shovívavá. Nejsem jako ty. Ty jsi tady, teda aspoň v tomhle životě, teprve sedmnáct roků, zatímco já už žiju stovky let! To je víc než dost času na to, aby člověk udělal pár chyb. A i když je určitě spousta věcí, za který mě můžeš soudit, nemyslím si, že zrovna můj vztah s Drinou mezi ně patří. Tenkrát bylo všechno jiný. Já byl jinej. Byl jsem marnivej, povrchní a děsně materialistickej. Dopřával jsem si, bral jsem, co jen šlo. Ale ve chvíli, kdy jsem tě potkal, se všechno změnilo, a když jsem tě ztratil, nikdy jsem nepoznal tak palčivou bolest. Ale potom pozdějc, když ses objevila znovu –“ Odmlčí se, v očích má nepřítomný výraz. „No, sotva jsem tě našel, ztratil jsem tě znovu. A tak to šlo dál, pořád dokola. Nekonečnej cyklus lásky a ztráty – až doteď.“

„Takže my teda… procházíme reinkarnací?“ řeknu a ta slova zní z mojí pusy divně.

„Ty jí procházíš – já ne.“ Pokrčí rameny. „Já jsem pořád tady, pořád stejnej.“

„A kdo jsem teda byla já?“ zeptám se, nejsem si sice jistá, jestli tomu mám vážně věřit, nicméně ta představa mě fascinuje. „A proč si to nepamatuju?“

Usměje se, rád, že může změnit téma. „Cesta zpátky v sobě zahrnuje pouť po Řece zapomnění. Ty si nemáš nic pamatovat, jsi tady, aby ses učila, vyvíjela, splácela svoje karmický dluhy. Pokaždý začínáš nanovo, nucená najít si vlastní cestu. Protože, Ever, život není myšlenej jako test s nápovědou.“

„Nepodvádíš teda trochu, když tu zůstáváš?“ zeptám se pana Chytrého, který mi tu vysvětluje, jak to na světě chodí, a zaculím se na něj.

Damen se schoulí do sebe. „I tak by se to dalo říct.“

„A jak můžeš tohle všechno vědět, když jsi tím nikdy sám neprošel?“

„Měl jsem spoustu času na studium největších záhad života a potkal jsem při tom pár úžasnejch učitelů. Ty nepotřebuješ o svejch jinejch já vědět nic víc, než že jsi vždycky byla žena.“ Usměje se a shrne mi vlasy za ucho. „Vždycky moc krásná. A pro mě vždycky důležitá.“

Upřeně se dívám na moře, zhmotním si pár vln, jen tak pro tu psinu, potom to všechno nechám odplynout. Všechno to kolem. Vrátím nás do našeho obýváku pod širým nebem.

„Změna scenerie?“ usměje se.

„Jo, ale jenom scenerie, ne tématu.“

Povzdychne si. „Takže po letech hledání jsem tě zase našel – a zbytek znáš.“

Zhluboka se nadechnu a zadívám se na lampu, zhasínám a rozsvěcím, rozsvěcím a zhasínám ji myšlenkami, snažím se to celé nějak pochopit.

„Rozešel jsem se s Drinou už dávno, ale má příšernej zvyk se znovuobjevovat. A ten večer v hotelu St. Regis? Když jsi nás viděla spolu? Snažil jsem se ji přesvědčit, aby se posunula dál, jednou provždycky. Jenomže to zjevně příliš nezabralo. A ano, vím, že zabila Evangeline. Víš, jak ses tehdy na pláži probudila a já byl pryč?“

Přimhouřím oči a pomyslím si: Já to věděla! Já věděla, že nebyl surfovat!

„Zkrátka jsem našel její tělo, ale bylo moc pozdě, abych ji zachránil. A ano, vím taky o Haven, i když tu jsem naštěstí zachránit moh.“

„Takže tam jsi byl tu noc – jak jsi říkal, že ses šel napít vody…“ Přikývne.

„Tak v čem ještě jsi mi lhal?“ zeptám se s rukama založenýma na prsou. „A kam jsi šel o Halloweenu, poté cos odešel z mýho večírku?“

„Jel jsem domů,“ řekne a pátravě si mě prohlíží. „Když jsem viděl, jak se na tebe Drina kouká, no, řek jsem si, že bude lepší, když se budu držet zpátky. Jenomže jsem to nedokázal. Snažil jsem se. Celou tu dobu se snažím. Jenomže jsem to zkrátka nedokázal. Nemůžu ti nebejt nablízku.“ Zavrtí hlavou. „A teď víš všechno. Je ale celkem jasný, řek bych, proč jsem tehdy nemoh bejt moc sdílnej.“

Pokrčím rameny a podívám se stranou, nechci se tak snadno vzdát, i když má pravdu.

„Jo, a ten můj ‚strašidelnej pokoj‘, jak ho nazýváš? No, to je náhodou zase moje místo radosti. Není to nepodobný vzpomínce, kterou si uchováváš na poslední blažený chvíle v tom autě se svojí rodinou.“ A když se na mě podívá, odvrátím zrak, stydím se, že jsem to vyslovila. „Musím ale přiznat, že jsem se hodně nasmál, když mi došlo, že mě považuješ za upíra.“

„No tak promiň. Ale vzhledem k tomu, že se nám tu hemžej nesmrtelní, nebylo by divu, kdybysme začali probírat víly, černokněžníky, vlkodlaky a –“ Potřesu hlavou. „Ježkovy zraky, vždyť ty o tom všem mluvíš, jako by to bylo normální!“

Zavře oči a povzdechne si. A když je zase otevře, řekne: „Pro mě je to normální. Je to můj život. A teď je to i tvůj život, pokud se pro něj rozhodneš. Není to tak špatný, jak si myslíš, Ever, vážně.“ Dlouze se na mě zadívá, část mého já by ho pořád ještě chtěla nenávidět za to, co ze mě udělal, ale prostě to nedokážu. A když ucítím závratně hřejivý, rozechvívající stisk, sklouznu pohledem dolů na ruku, za kterou mě drží, a řeknu: „Nech toho.“

„Čeho mám nechat?“ Podívá se na mě, oči má unavené, kůži kolem nich napjatou a bledou.

„Přestaň mi dělat to hřejivý, rozechvívající, víš co. Prostě toho nech!“ naléhám, v duchu rozpolcená mezi láskou a nenávistí.

„To já nedělám, Ever,“ dívá se mi do očí.

„Ale to víš, že děláš! Způsobuješ to tím svým… a vůbec.“ Protočím panenky a založím si ruce na prsou, napadá mě, jak se přes tohle přeneseme.

„To já nezpůsobuju. Přísahám. Nikdy nepoužívám žádný triky k tomu, abych tě sváděl.“

„Jo, jasně, a co ty tulipány?“

Usměje se. „Ty nemáš tušení, co znamenaj, viď?“

Semknu rty a dívám se stranou.

„Kytky maj významy. Není na tom vůbec nic náhodnýho.“

Zhluboka se nadechnu a pomocí myšlenek přeskupím věci na stole, radši bych ale přeskupila svoje myšlenky.

„Je toho hrozně moc, co je třeba tě naučit,“ dodá. „Není to ale jenom zábava a hrátky. Musíš se mít na pozoru, postupovat opatrně.“ Odmlčí se a podívá se na mě, jestli ho poslouchám. „Musíš se chránit zneužití moci; toho je dobrým příkladem Drina. A musíš bejt diskrétní – to znamená, že tohle nesmíš nikomu říct, a tím vážně myslím nikomu na světě, rozumíš?“

Jenom pokrčím rameny a myslím si: No jo. Pak poznám, že mi přečetl myšlenky, když zavrtí hlavou a nakloní se ke mně.

„Ever, já to myslím vážně, nemůžeš to říct živý duši. Slib mi to.“

Podívám se na něj.

Zvedne obočí a stiskne mi ruku.

„Čestný skautský,“ zamumlám a uhnu očima.

Pustí mi ruku, opře se o polštáře a uvolní se. „Ale v zájmu úplnýho odhalení musíš vědět, že pořád existuje cesta ven. Pořád ještě můžeš přejít na druhou stranu. Vlastně tys tam přímo v tom kaňonu mohla umřít, ale místo toho ses rozhodla zůstat.“

„Ale já byla připravená umřít, chtěla jsem umřít.“

„Dodala sis sílu pomocí svých vzpomínek. Posílila ses láskou. Je to tak, jak jsem říkal předtím – myslet znamená tvořit. A v tvým případě vznikla hojivá síla. Kdybys opravdu chtěla umřít, prostě bys to jednoduše vzdala. Na nějaký hlubší rovině jsi tohle musela vědět.“

Zrovna se ho chci zeptat, proč se mi plížil po pokoji, když jsem spala, ale on řekne: „Není to tak, jak si myslíš.“

„Tak co to tedy bylo?“ zeptám se a nevím, jestli to chci opravdu vědět.

„Byl jsem tam na… pozorování. Překvapilo mě, že mě vidíš, byl jsem, abych tak řek, transmutovanej.“

Obejmu si kolena a přitáhnu si je k bradě. Všechno, co zatím řekl, mi pořádně zamotalo hlavu, ale natolik jsem pochopila jádro věci, abych byla patřičně vyjukaná.

Pokrčí rameny. „Ever, cítím za tebe zodpovědnost a –“

„A chtěl sis zkontrolovat zboží?“ podívám se na něho s povytaženým obočím.

Ale on se jenom zasměje. „Smím ti připomenout tvoji zálibu ve flanelovejch pyžamech?“

Protočím panenky. „Takže ty za mě cejtíš odpovědnost jako – jako táta?“ zeptám se a uchechtnu se, když sebou cukne.

„Ne, ne jako táta. Ale Ever, já byl v tvým pokoji jenom jedinkrát, tu noc, co jsme se viděli v St. Regis. Jestli jsi někdy měla pocit –“

„Drina.“ Otřesu se, když si představím, jak se mi plíží po pokoji a špehuje mě. „Víš jistě, že sem nemůže přijít?“ rozhlédnu se kolem sebe.

Vezme mě za ruku, stiskne mi ji a snaží se mě uklidnit: „Ta dokonce ani neví, že to tady existuje. Neví, jak se sem dostat. Pro ni ses zkrátka rozplynula ve vzduchu.“

„Ale jak se sem dostáváš ty? Cožpak jsi už někdy umřel, tak jako já?“

Zavrtí hlavou. „Jsou dva druhy alchymie – fyzická, ke které jsem se dostal díky otci, a duchovní, ke které jsem se dostal, když jsem vytušil, že je něco víc, něco většího, něco, co mě přesahuje. Studoval jsem a cvičil a tvrdě dřel, abych se sem dostal, dokonce jsem se naučil TM.“ Zarazí se a podívá se na mě. „Transcendentální meditaci od Maharišiho Maheše Jogiho.“ Usměje se.

„Ehm, jestli se na mě snažíš udělat dojem, tak úplně to nefunguje. Ani u jedné z těch věcí netuším, co to znamená.“

Pokrčí rameny. „Řekněme zkrátka, že mi trvalo stovky let, než jsem to převedl z duševní roviny na fyzickou. Ale ty – od chvíle, kdy ses zatoulala na tu louku, jsi získala něco jako přístup do zákulisí, a vedlejším produktem toho jsou tvoje vidiny a telepatie.“

„Bože, není divu, že se ti protiví střední škola,“ snažím se odvést řeč na něco konkrétnějšího, něco, čemu opravdu rozumím. „Vždyť tu jsi musel dodělat před děsnou hromadou let, ne?“ A když sebou trhne, uvědomím si, že věk je opravdu jeho slabé místo, což je docela zvláštní, když se uváží, že se sám rozhodl žít věčně. „Já jenom, proč ses tím obtěžoval? Proč ses vůbec zapsal?“

„Tady vstupuješ na scénu ty.“

„Oh, tak ty vidíš nějakou holku v plandavejch džínsech a mikině s kapucou a tolik po ní toužíš, že se rozhodneš zopakovat si střední školu, jenom aby ses k ní dostal?“

„Tak nějak to bylo,“ zasměje se.

„To sis nemoh najít nějakej jinej způsob, jak se mi vetřít do života? Tohle prostě nedává smysl.“ Zavrtím hlavou a protočím panenky, už zase celá pryč, dokud mě nepohladí prsty po tváři a nezadívá se mi do očí.

„To láska nikdy nedává.“

Ztěžka polknu, naráz cítím stud, euforii i nejistotu. Potom si odkašlu. „Myslela jsem, žes říkal, že v lásce pokulháváš.“ Přimhouřím oči, žaludek mám jako studený, drsný mramor, nechápu, proč prostě nemůžu být šťastná, když mi nejúžasnější chlap na planetě vyznává lásku. Proč lpím na negativním přístupu ke všemu?

„Doufal jsem, že to tentokrát bude jinak,“ zašeptá.

Odvrátím se a celá se zajíkám: „Nevím, jestli jsem na tohle všechno připravená. Nevím, co mám dělat.“

Přivine si mě pevně k sobě a sevře mě v náručí. „Nemusíš s rozhodnutím nijak spěchat.“ A když se otočím, má v očích zvláštní nepřítomný pohled.

„Co se děje?“ zeptám se. „Proč se na mě tak díváš?“

„Protože pokulhávám v loučení,“ řekne a pokusí se o úsměv, který ale zůstane jen na jeho rtech. „Vidíš, tak to už jsou dvě věci, ve kterejch pokulhávám – láska a loučení.“

„Třeba spolu souvisej.“ Zatnu zuby a zapřísahám se, abych nebrečela. „A kam jdeš?“ Ze všech sil se snažím, aby můj hlas zněl klidně a neutrálně, i když mi srdce odmítá tlouct, nedostává se mi dechu a mám pocit, jako bych uvnitř umírala.

Pokrčí rameny a uhne pohledem.

„Vrátíš se?“

„To záleží na tobě.“ Pak na mě pohlédne. „Ever, ještě pořád mě nenávidíš?“

Zavrtím hlavou, ale vydržím jeho pohled.

„Miluješ mě?“

Otočím hlavu a podívám se stranou. Vím, že ho miluju, vím, že ho miluju do posledního pramínku vlasů, do poslední buňky kůže, do poslední kapky krve, že přímo praskám láskou, překypuju, ale nedokážu se zkrátka přimět, abych to vyslovila. Jenomže zase, jestli mi dokáže opravdu číst myšlenky, pak by nemuselo být nutné, abych to říkala. Měl by to zkrátka vědět.

„Je to vždycky hezčí, když se to vysloví nahlas,“ řekne, shrne mi vlasy za ucho a dá mi pusu na tvář. „Až se rozhodneš, ohledně mě, ohledně nesmrtelnosti, stačí slovo, a budu u tebe. Mám před sebou celou věčnost; přijdeš na to, že mám i docela trpělivost.“ Usměje se, pak sáhne do kapsy a vyndá stříbrný, kamínky vykládaný náramek, který mi koupil na dostizích. Ten, který jsem mu vrátila, když jsem ho po něm hodila na parkovišti. „Můžu?“ Ukáže rukou.

Přikývnu, hrdlo mám tak stažené, že nemůžu mluvit, Damen sepne uzávěr a pak mi vezme obličej do dlaní. Odhrne mi ofinu ke straně a políbí mě na moji jizvu, přičemž do mě vlije veškerou lásku a odpuštění, o kterých vím, že si je nezasloužím. Ale když se pokusím od něho odtáhnout, sevře mě o to víc. „Musíš si odpustit, Ever. Vůbec za nic z toho nemůžeš.“

„Co ty víš?“ Kousnu se do rtu.

„Vím, že se obviňuješ z něčeho, co není tvoje chyba. Vím, že z celého srdce miluješ svoji mladší sestru a každej den se ptáš sama sebe, jestli děláš dobře, když ji podporuješ v jejích návštěvách. Já tě znám, Ever. Vím o tobě všechno.“

Odvrátím hlavu, protože mám obličej zmáčený slzami a nechci, aby to viděl. „Nic z toho není pravda. Máš to všechno špatně. Jsem ujeťačka a každýmu, ke komu se přiblížím, se dějou zlý věci, i když jsem to já, kdo si je zaslouží.“ Zavrtím hlavou, vím, že si nezasloužím být šťastná, nezasloužím si takovou lásku.

Přivine si mě k sobě, jeho dotek mi přináší klid a útěchu, ale nedokáže vymazat pravdu. „Musím jít,“ zašeptá nakonec. „Ale, Ever, jestli mě chceš milovat, jestli opravdu chceš bejt se mnou, pak musíš přijmout to, čím jsme. Pochopím, když nebudeš moct.“

A já ho pak políbím, přitisknu se k němu, potřebuju cítit jeho rty na svých, vyhřívám se v té nádherné, teplé záři jeho lásky, ta chvíle narůstá a bobtná a roztahuje se, až vyplní každičké místo, každý koutek, každou skulinku.

A když otevřu oči a odtáhnu se od něho, jsem zpátky ve svém pokoji, úplně sama.

Třicet dva

„Tak co se teda přihodilo? Hledali jsme tě všude, ale nenašli. Myslel jsem, že jsi na cestě.“

Převalím se, otočím se zády k oknu a vyčítám si, že jsem si nepřipravila výmluvu, takže jsem se teď ocitla v nepříjemné situaci, kdy musím improvizovat. „No, to jsem byla, ale pak – no, prostě jsem dostala krámy a –“

„Okamžitě zmlkni,“ zarazí mě Miles. „Vážně, už ani slovo.“

„Přišla jsem o něco?“ zeptám se a se zavřenýma očima čelím myšlenkám v jeho hlavě, slova se přede mnou odvíjejí jako titulky s aktuálním zpravodajstvím na CNN: Fuj! Hnus! Proč o tý záležitosti musej věčně mluvit?

„Kromě toho, že se Drina neukázala? Ne, vůbec o nic. Půlku večera jsem strávil tím, že jsem pomáhal Haven ji hledat, a druhou tím, že jsem se ji snažil přesvědčit, že je jí líp bez ní. Přísahám, myslela by sis, že spolu choděj. Je to ten nejdivnější možnej kamaráčoft,“ dodá temně.

Chytnu se za hlavu a vylezu z postele, uvědomuju si, že je to první ráno za víc jak týden, co jsem se probudila bez kocoviny. A i když vím, že to lze považovat za velmi dobrou věc, nic to nemění na skutečnosti, že se cítím hůř než kdy jindy.

„Co vůbec děláš? Nechtěla by sis dopřát menší vánoční nakupování ve Fashion Islandu?“

„Nemůžu. Pořád jsem bez auta,“ řeknu, prohrabuju se komínkem mikin a zarazím se, když mi přijde pod ruku ta, kterou mi Damen koupil během našeho dostaveníčka v Disneylandu, ještě než se všechno změnilo, než můj život přestal být hodně divný a stal se extrémně divným.

„Jak dlouho ještě?“

„To se neví.“ Upustím telefon na prádelník a přetáhnu si přes hlavu limetkově zelenou mikinu s kapucí. Vím, že na tom ve skutečnosti nesejde, na jak dlouho mi Sabine zabaví klíčky. Když budu chtít jet ven, tak pojedu, jenom si dám pozor, abych se vrátila dřív než ona. Jasnovidku prostě není snadné skřípnout. Na druhou stranu mi to ale skýtá skvělou výmluvu, proč zůstat doma, nevylézat z postele a vyhnout se všem zbloudilým energiím, což je taky jediný důvod, proč se s tím smiřuju.

Seberu telefon přesně včas, abych slyšela, jak Miles říká: „Tak jo, tak mi teda zavolej, až tě propustí.“

Natáhnu na sebe džínsy, pak se posadím k psacímu stolu. V hlavě mi buší, oči mě pálí a ruce se mi třesou, jsem odhodlaná přežít den bez pomoci alkoholu, Damena nebo pokoutních výletů do astrálních rovin. Lituju, že jsem nebyla dost neodbytná – že jsem netrvala na tom, aby mi Damen ukázal, jak se chránit. Proč se prostě vždycky zdá, že řešení odplývá zpátky k Avě?

Sabine váhavě zaklepe na dveře a já se otočím, když vstoupí do pokoje. Obličej má bledý a ztrápený, oči červeně orámované a auru celou nepravidelnou a zešedivělou. A já dostanu zlost, když si uvědomím, že je to všechno kvůli Jeffovi a skutečnosti, že konečně odhalila celou horu jeho lží. Lží, které jsem jí mohla poodkrýt hned na začátku a ušetřit jí tenhle srdcebol, jenom kdybych nekladla svoje potřeby před ty její.

„Ever,“ řekne a zastaví se u mojí postele. „Trochu jsem přemýšlela. Protože celá ta záležitost se zabavováním klíčků je mi proti srsti a protože jsi skoro dospělá, mám za to, že s tebou můžu taky jako s dospělou zacházet, takže –“

Takže už zase můžeš jezdit, pomyslím si, čímž v duchu dokončím větu za ni. Ale když si uvědomím, že si pořád ještě myslí, že moje problémy pramení z mého žalu, obličej se mi rozpálí studem.

„– už zase můžeš jezdit.“ Usměje se, je to smířlivé gesto, které si nezasloužím. „Napadlo mě ale, jestli sis to třeba nerozmyslela a nechceš si s někým promluvit, protože znám takovou terapeutku, která –“

Zavrtím hlavou, než stačí domluvit, vím, že to myslí dobře, nicméně nehodlám na nic z toho přistoupit. A když se otočí a má se k odchodu, k vlastnímu překvapení řeknu: „Hele, nechtěla bys jít dneska někam na večeři?“

Zaváhá ve dveřích, zjevně tou nabídkou překvapená.

„Zvu tě.“ Povzbudivě se usměju, nemám přitom tušení, jak zvládnu večer ve velké, narvané restauraci, ale říkám si, že útratu můžu zaplatit z peněz vyhraných na dostizích.

„To by bylo skvělý,“ míní. Než zamíří do chodby, ťukne spokojeně rukou o zeď. „Budu doma do sedmi.“

Přesně v okamžiku, kdy uslyším, jak se zavřely přední dveře a zaklapl bezpečnostní zámek, mi na rameno zaťuká Riley a zakřičí: „Ever! Ever! Vidíš mě?“

A já div nevyletím z kůže.

„Ježkovy zraky, Riley, tys mě teda sakra vyděsila! A proč tak řveš?“ osopím se na ni a nechápu, proč jednám tak podrážděně, když ve skutečnosti jásám, že ji vůbec zase vidím.

Zavrtí hlavou a plácne sebou na moji postel. „Abys věděla, snažím se k tobě dostat už celý dny. Myslela jsem, žes ztratila svoji schopnost mě vidět, a začínala jsem bejt totálně zděšená!“

„Já ztratila svoje schopnosti. Ale jenom proto, že jsem začala pít – jak duha. A pak mě vyrazili ze školy.“ Zavrtím hlavou. „Byl to průser.“

„Já vím.“ Kývne a starostlivě nakrčí obočí. „Já tě celou dobu sledovala, skákala jsem před tebou nahoru dolů, křičela jsem a ječela a tleskala rukama, dělala jsem všechno možný, abych k tobě pronikla, ale tys byla tak nalitá, žes mě neviděla. Pamatuješ, jak ti jednou láhev vylítla z ruky?“ Usměje se a ukloní se mi. „To jsem byla já. A máš kliku, že jsem tě s ní místo toho nevzala rovnou po hlavě. Tak co se to, kruci, stalo?“

Pokrčím rameny a zabodnu oči do země, vím, že jí dlužím odpověď, přesvědčivé vysvětlení, abych jí ulehčila od starostí, nejsem si ale jistá, kde začít. „No, prostě, všechna ta náhodná energie začala bejt tak zdrcující, že už jsem to nemohla dál vydržet. A když jsem zjistila, jak mě alkohol před ní chrání, asi jsem chtěla, aby mi ten příjemnej pocit vydržel, nechtěla jsem se vrátit k tomu, jak to se mnou bylo předtím.“

„A teď?“

„A teď –“ zaváhám. „A teď jsem přesně tam, kde jsem začala. Střízlivá a v nepohodě,“ zasměju se.

„Ever –“ Odmlčí se a odvrátí zrak, než se podívá zase na mě. „Prosím tě, nenaštvi se, ale já myslím, že by sis měla dojít za Avou.“ A když se začnu stavět na zadní, zvedne ruku a řekne: „Jenom mě vyslechni, jo? Já si vážně myslím, že ti dokáže pomoct. Vlastně vím, že to dokáže. Snaží se ti pomoct, jenomže ty jí to nechceš dovolit. Ale teď, no, je dost jasný, že přestáváš mít na výběr. Prostě buď můžeš zase začít pít a po zbytek života se schovávat ve svým pokoji, nebo jít za Avou. Člověk nemusí bejt zrovna génius, aby poznal, co je lepší, nemyslíš?“

Hlava mi třeští, ale potřesu s ní, pak se podívám na Riley a řeknu: „Poslyš, já vím, že ji zbožňuješ, a jo, klidně, je to tvoje volba. Ale mně nemá co nabídnout, takže tě prosím, abys to zkrátka – abys to zkrátka nechala u ledu. Byla bys tak hodná?“

Riley zavrtí hlavou. „To se pleteš. Ava ti může pomoct. Kromě toho, co ti to udělá, když jí brnkneš?“

Sedím tam, kopu do rámu svojí postele, zírám do země a myslím na to, že to jediné, co pro mě Ava kdy udělala, je to, že je můj život ještě horší, než byl. A když konečně zase zvednu oči k Riley, všimnu si, že vyměnila svoje halloweenské kostýmy za džínsy, tričko a kecky Converse, jako normální dvanáctiletá holka, ale taky že začala být tenká, průsvitná a prakticky je skrz ni vidět.

„Co se stalo s Damenem? Co jak jsi šla tehdy k němu domů? Ještě jste spolu?“ ptá se.

Já ale nechci o Damenovi mluvit, ani bych nevěděla, kde začít. Kromě toho vím, že se jenom snaží odvrátit pozornost od sebe a svého průhledného vzezření. „Co se to děje?“ zvýším hlas. „Proč tak bledneš?“ vyjeknu zoufale.

Ona se na mě jenom podívá a zakroutí hlavou. „Nemám moc času.“

„Jak to myslíš – že nemáš moc času? Vrátíš se, ne?“ křičím a zmocní se mě panika, když mi zamává na rozloučenou a zmizí mi z očí, přičemž po ní zůstane jenom Avina pomačkaná navštívenka.

Třicet tři

Než vůbec stačím přeřadit na parkování, už je u domovních dveří a čeká.

Buď je vážně jasnovidka, nebo tu stojí od chvíle, kdy jsme spolu domluvily.

Ale když uvidím, jak se tváří starostlivě, mám výčitky svědomí, že mě to vůbec napadlo.

„Vítám tě, Ever,“ řekne s úsměvem a vede mě po schodech nahoru ke vchodu a do hezky zařízeného obýváku.

Rozhlížím se kolem dokola, prohlížím si fotky v rámečcích, krásně vypravené knihy na odkládacím stolku, pohovku a židle, které spolu ladí, žasnu, jak je to všechno normální.

„Čekalas fialové zdi a křišťálové koule?“ zasměje se a pokyne mi, abych ji následovala do světlé, prosluněné kuchyně s béžovými kamennými dlaždicemi na podlaze, nerezovými spotřebiči a střešním oknem, které je prozářené sluncem. „Uvařím nám trochu čaje,“ řekne, dá vařit vodu a nabídne mi místo u stolu.

Přihlížím, jak má plné ruce práce, dává sušenky na talíř a zalévá nám čaj, a když se posadí naproti mně, podívám se na ni a vysoukám ze sebe: „Ehm, omlouvám se, že jsem se chovala tak – nezdvořile – a – vůbec.“ Pokrčím rameny a otřesu se nad tím, jak neohrabaně a nemožně to zní.

Ava se jenom usměje a položí mi dlaň na ruku, a jakmile se mě dotkne, nemůžu si pomoct, ale cítím se líp. „Jsem prostě ráda, žes přišla, dělala jsem si o tebe velké starosti.“

Upírám oči do stolu, na limetkově zelené prostírání, a nevím, kde začít.

Ale protože tady je to na ní, zařídí to za mě. „Už ses viděla s Riley?“ zeptá se a dívá se mi do očí.

Nemůžu uvěřit, že se rozhodla začít zrovna tímhle. „Ano,“ řeknu nakonec. „A jen pro vaši informaci, vůbec nevypadá dobře.“ Semknu rty a odvrátím pohled, přesvědčená, že za to nějakým způsobem může.

Ale Ava se jenom zasměje – zasměje! „Věř mi, že je v pořádku.“ Pokývá hlavou a napije se čaje.

„Vám že mám věřit?“ Nevěřícně otevřu pusu a zavrtím hlavou. Dívám se, jak usrkává čaj a uždibuje sušenku, tím svým vyrovnaným, klidným způsobem, který mě neskutečně vytáčí. „Proč bych měla? To vy jste jí vymyla mozek! To vy jste ji přesvědčila, aby se neukazovala!“ křičím a lituju, že jsem sem vůbec chodila. Taková kolosální velechyba!

„Ever, já vím, že jsi rozrušená, a vím, jak moc ti schází, ale máš vůbec představu, co všechno obětovala, aby mohla být s tebou?“

Dívám se upřeně z okna, studuju fontánu, rostliny, sošku Buddhy, obrňuju se proti nějaké hodně pitomé odpovědi.

„Věčnost.“

Obrátím oči v sloup. „Prosím vás, vždyť čas je to jediný, co má.“

„Já tím myslím něco víc.“

„Jo, a co jako?“ zeptám se a říkám si, že bych měla položit sušenku a rychle odsud vypadnout. Avě straší v hlavě, je to blázen, a s naprostým přehledem mluví o těch nejneskutečnějších věcech.

„To, že je Riley tady s tebou, znamená, že nemůže být s nimi.“

„S kým?“

„Vašimi rodiči a Sasankou.“ Kývne, prstem objíždí okraj svého šálku a přitom mě pozoruje.

„Jak jste se dozvěděla o –“

„Prosím tě, myslela jsem, že tohle už máme za sebou,“ řekne a zadívá se mi rovnou do očí.

„To je absurdní,“ zamumlám a odvrátím zrak, nechápu, co Riley kdy mohla na takové osobě vidět.

„Myslíš?“ Odhrne si z tváře kaštanové vlasy a odhalí tak čelo, které je bez vrásek a hladké, nezatížené žádnými starostmi.

„Dobře. Tak já to beru. Když toho tolik víte, řekněte mi, kde myslíte, že Riley pobývá, když není se mnou?“ zeptám se a střetnu se s ní pohledem. Tohle by mělo bejt dobrý, myslím si.

„Bloudí.“ Pozvedne šálek ke rtům a znovu upije.

„Bloudí? Aha, jasně.“ Zasměju se. „Jako byste to vy mohla vědět.“

„Nezbývá jí teď nic jiného, když se rozhodla, že bude s tebou.“

Zírám z okna, dech mám horký, jakoby zkrácený, říkám si, že nepřipadá v úvahu, aby tohle byla pravda.

„Riley nepřešla přes most.“

„To se pletete. Viděla jsem ji.“ Probodnu ji pohledem. „Mávala na rozloučenou a všechno, všichni mávali na rozloučenou. Já bych to měla vědět. Byla jsem tam.“

„Ever, nepochybuju o tom, cos viděla, ale chci říct tolik, že Riley se nedostala na druhou stranu. Zastavila se v půli cesty a běžela zpátky tě najít.“

„Lituju, ale to se pletete,“ namítnu. „To vůbec není pravda.“ Srdce mi buší v hrudi, když si vybavím ten úplně poslední okamžik, úsměvy, mávání a pak – a pak nic – zmizeli, zatímco já se vzpírala a žadonila a škemrala, abych mohla zůstat. Všichni byli pryč, jen já zbyla. A je to se vším všudy moje vina. Měla jsem to být já. Všechno špatné se dá vysledovat zpátky ke mně.

„Riley se otočila úplně na poslední chvíli,“ pokračuje Ava. „Když se nikdo nedíval a rodiče a Sasanka už přešli. Řekla mi to, Ever, probíraly jsme to mnohokrát. Vaši rodiče se posunuli dál, ty ses vrátila do života a Riley uvázla, zůstala pozadu. A teď tráví čas bloumáním mezi návštěvami u tebe, u mě, u starých sousedů a přátel a pár nemravných celebrit.“

„Vy o tom víte?“ vytřeštím na ni oči.

Přikývne. „Je to přirozené, i když většinu pozemských bytostí to dost rychle omrzí.“

„Většinu koho?“

„Bytostí, duší, duchů, to je všechno totéž. I když se dost liší od těch, kdo přešli na druhou stranu.“

„Takže vy říkáte, že Riley uvázla?“

Ava přikývne. „Musíš ji přesvědčit, aby odešla.“

Zavrtím hlavou a pomyslím si: To sotva závisí na mně. „Ona už je pryč. Už se skoro neukazuje,“ zamumlám a probodnu ji pohledem, jako by za to mohla, jenže ona za to může.

„Musíš jí dát svoje požehnání. Musíš jí dát najevo, že je to v pořádku.“

„Poslouchejte,“ řeknu, protože už mám dost té debaty i Avy, která se plete do mých záležitostí a vykládá mi, jak si mám zařídit život. „Přišla jsem, protože jsem potřebovala pomoct, ne abych poslouchala tohle. Jestli se tu Riley chce zdržovat, pak dobře, je to její věc. Že je jí dvanáct, ještě neznamená, že jí můžu nakazovat, co má dělat. Je pěkně paličatá, víte?“

„Hmmm, po kom to asi má?“ řekne Ava, upije čaj a zadívá se na mě.

Ale i když se usmívá a snaží se dělat, jako že to je vtip, namítnu: „Jestli jste si to s tou pomocí rozmyslela, klidně to řekněte.“ Vstanu ze židle, oči mám zalité slzami, cítím po těle, jak se mě zmocňuje panika, v hlavě mi buší, přesto jsem pevně odhodlaná odejít, pokud budu muset. Vzpomínám, jak mě táta učil, co je klíčem k vyjednávání – musíš být ochotná odstoupit – ať se děje, co se děje.

Chvíli se na mě dívá, pak mi pokyne, abych se posadila. „Jak chceš,“ povzdechne si. „Dělá se to takhle.“

~~~

Ava mě vyprovodí před dům a mě překvapí, že už je tma. Nejspíš jsem tam strávila víc času, než jsem si uvědomovala, když jsem krok za krokem procházela meditací a učila se, jak najít pevnou půdu pod nohama a vytvořit si vlastní psychický obranný štít. A třebaže to nezačalo moc dobře, hlavně všechny ty záležitosti kolem Riley, přesto jsem ráda, že jsem přišla. Je to poprvé po hrozně dlouhé době, kdy se cítím úplně normální, bez berličky alkoholu nebo Damena.

Ještě jednou jí poděkuju a zamířím ke svému autu, a zrovna když se chystám nasednout, Ava řekne: „Ever?“

Zadívám se na ni, vidím ji orámovanou jenom měkkým žlutým světlem z její verandy, když už teď její aura není viditelná.

„Je opravdu škoda, žes mi nedovolila, abych ti ukázala, jak se toho štítu zase zbavit. Možná s překvapením zjistíš, že ti to chybí,“ přemlouvá mě.

Ale tohle už mám za sebou, víc než jednou. Kromě toho jsem se už rozhodla a nedá se to vzít zpátky. Vstupuju do normálního života a loučím se s nesmrtelností, Damenem, Zemí léta, jasnovidectvím a vším ostatním, co s tím souvisí. Od té nehody jsem si nepřála nic jiného než být zase normální. A když teď jsem, mám v plánu toho náležitě využít.

Zavrtím hlavou a zastrčím klíček do zapalování, vzhlédnu, když Ava naléhá: „Ever, prosím tě, přemýšlej o tom, co jsem říkala. Vykládáš si to celé špatně. Rozloučila ses s tím nesprávným člověkem.“

„O čem to mluvíte?“ zeptám se, už se těším domů, abych si mohla zase začít užívat života.

Ale ona se jenom usměje. „Já myslím, že víš, koho myslím.“

Třicet čtyři

Už zase pojízdná a zbavená veškeré jasnovidné přítěže trávím příštích pár dní s Milesem a Haven, chodíme spolu na kafe, nakupovat, do kina, poflakujeme se po městě, chodíme na Milesovy zkoušky, a já jsem nadšená, že se můj život vrátil zpátky k normálu. Na Štědrý den ráno se objeví Riley, a mně se uleví, že ji pořád ještě vidím.

„Hele, počkej!“ zarazí mě a zastoupí mi dveře, zrovna když se chystám sejít po schodech dolů. „Nemysli si, že si rozbalíš dárky beze mě!“ A když se usměje, celá září a je tak zřetelná, že vypadá skoro pevně, není na ní nic křehkého, tenkého či průsvitného. „Já vím, co dostaneš!“ zubí se. „Chceš nápovědu?“

Zavrtím hlavou a zasměju se. „Ani náhodou! Je nádhera, že to pro změnu nevím,“ řeknu a usměju se, když přejde doprostřed mého pokoje a několikrát za sebou předvede dokonalou hvězdu.

„Když už je řeč o překvapeních,“ zachichotá se, „Jeff koupil Sabine prsten! Věřila bys tomu? Odstěhoval se z domu svojí mámy, sehnal si vlastní bydlení a teď škemrá, aby se vrátila a začali spolu znovu!“

„Vážně?“ podivím se a prohlížím si její seprané džínsy a vrstvené tričko a jsem ráda, že přestala s těmi kostýmy a už mě nenapodobuje.

Přikývne. „Ale Sabine mu prsten pošle obratem zpátky. Teda aspoň podle toho, co můžu říct. Ještě ten prsten vyloženě nedostala, takže nejspíš počkáme a uvidíme. Ale lidi tě málokdy překvapěj, víš?“

„Ještě pořád špehuješ celebrity?“ zeptám se a zajímá mě, jestli nemá nějaký špek.

Udělá obličej a protočí panenky. „Bože, ne. Byla jsem vážně nechutná. Kromě toho je to pořád ta stejná písnička, nakupovací orgie, přežírací orgie, drogový orgie, potom následuje léčba. Vyprat, vymáchat a znova – nuda.“

Zasměju se, je mi líto, že ji nemůžu obejmout. Tolik jsem se bála, že jsem ji ztratila.

„Na co se to koukáš?“ zeptá se a probodne mě očima.

„Na tebe.“

„A?“

„A jsem hrozně ráda, že jsi tady. A že tě pořád ještě můžu vidět. Bála jsem se, že jsem tu schopnost ztratila, když mi Ava ukázala, jak si vytvořit ten štít.“

„Abych byla upřímná, tys ji ztratila,“ zazubí se Riley. „Musela jsem vážně napřít všechnu svoji energii, abys mě viděla. Vlastně využívám i trochu tvojí. Cejtíš se unavená?“

Pokrčím rameny. „Trochu, ale taky jsem zrovna vstala.“

Zavrtí hlavou. „Na tom nesejde. Stejně v tom mám prsty já.“

„Hele, Riley.“ Podívám se na ni. „Ještě pořád… navštěvuješ Avu?“ zeptám se a se zadrženým dechem čekám na odpověď.

Znovu zavrtí hlavou. „Nee. To už mám taky za sebou. A teď pojď, nemůžu se dočkat, jak se budeš tvářit, až rozbalíš svůj novej iPhone! Jejda!“ Zasměje se, chytne se za pusu a pozpátku projde zavřenými dveřmi pokoje.

„Vážně zůstaneš?“ zašeptám, když vycházím z pokoje tradičním způsobem. „Nemusíš odejít nebo bejt někde jinde?“

Vyleze si na zábradlí a sklouzne se dolů, pak se za mnou ohlédne a s úsměvem řekne: „Ne, už ne.“

~~~

Sabine vrátila prsten, já dostala nový iPhone, Riley mě zase chodila navštěvovat každý den, někdy mě dokonce doprovodila do školy, Miles začal chodit s jedním ze sborových tanečníků z představení Hairspray, Haven si obarvila vlasy na tmavohnědo, zavrhla všechno, co souvisí s gotikou, pustila se do bolestivého procesu odstraňování svého tetování laserem, spálila všechny drinovské šaty a nahradila je emo stylem. Přešel Nový rok, oslavený malou sešlostí u mě doma, která zahrnovala perlivý mošt pro mě (byla jsem oficiálně za abstinenta), propašované šampaňské pro moje kamarády a půlnoční smočení ve vířivce, což bylo dost krotké s ohledem na to, jak obvykle probíhají novoroční večírky, ale ani trochu nudné. Stacia a Honor na mě pořád vrhaly zlé pohledy, v podstatě stejně jako dřív, dokonce to bylo ještě horší ve dnech, kdy jsem si na sebe vzala něco slušivého, pan Robins si uspořádal osobní život (bez dcery a bez manželky), paní Machadová se pořád otřásala při pohledu na moje výtvory a mezi tím vším byl Damen.

Jako spára kolem dlaždice, jako vazba knihy, vyplňoval veškeré moje nezaplněné prázdné prostory a držel všechno pohromadě, udržoval to na svém místě. Při každém zábavném kvízu, mytí hlavy, jídle, filmu, písničce nebo koupeli ve vířivce jsem na něj myslela, a bylo mi útěchou už jenom vědomí, že někde je – tam někde –, i když jsem se rozhodla v jeho neprospěch.

~~~

Přišel Svatý Valentýn a Miles s Haven jsou zamilovaní – i když ne jeden do druhého. Sice spolu dál sedáme u oběda, ale zrovna tak bych tam mohla být sama. Jsou tak zaměstnaní svými Sidekicky, že ani nevnímají moji existenci, zatímco já mám svůj iPhone položený vedle sebe, tichý a nepoužívaný.

„Boha, tohle je k popukání! To je neuvěřitelný, jak mu to pálí!“ zařičí Miles, už pokvadrilionté, zvedne nepřítomný zrak od svojí textovky, obličej celý zčervenalý od smíchu, a snaží se přijít na nejlepší možnou odpověď.

„Boha, Josh mi zrovna věnoval tunu písniček! To si vůbec nezasloužím,“ zamumlá Haven a vyťukává palci text.

A třebaže z nich mám radost a jsem šťastná, že jsou šťastní a tak vůbec, myslím na výtvarku, která je šestou hodinu, a uvažuju, jestli bych ji neměla vypustit, protože tady, na střední škole Bay View, je dneska nejenom Valentýn, ale taky Den srdíčkových tajemství. To znamená, že všechna velká, červená lízátka ve tvaru srdcí, ta s růžovými milostnými přáníčky, která nám strkali celý týden, jsou konečně rozdaná. A zatímco Miles i Haven s jistotou čekají, že dostanou ta svoje, ačkoliv jejich kluci k nám nechodí, já jenom doufám, že se mi podaří přežít den, pokud možno při smyslech a bez větší úhony.

Připouštím, že zrušení kombinace iPod/kapuce/tmavé brýle rozhodně výrazným způsobem přispělo k obnovení zájmu ze strany mužského pohlaví, já ale o nikoho nestojím. Na téhle škole (nebo na téhle planetě!) totiž neexistuje jediný kluk, který by se mohl rovnat Damenovi. Žádný. Ani náhodou. Prostě bez šance. A já rozhodně nehodlám nijak rychle snižovat svoje standardy.

Pak začne zvonit na šestou hodinu a mně je jasné, že za školu nemůžu. Doba mého záškoláctví, stejně jako doba mého pití, je pryč. A tak to skousnu a zamířím do třídy, pohroužená do svého nejčerstvějšího nešťastného zadání – napodobit jeden z ismů. A stalo se, že jsem si vybrala kubismus – mylně jsem se domnívala, že to bude snadné. Ale není. Vlastně ani náhodou.

Najednou vycítím, že za mnou někdo stojí, otočím se a vyhrknu: „Co je?“ Zadívám se na lízátko, které ten kluk drží v ruce, pak se obrátím zpátky ke své práci v domnění, že si mě s někým spletl. Znovu do mě ťukne, tentokrát už se neobtěžuju ohlédnout, jenom zavrtím hlavou a řeknu: „Lituju, já nejsem ta pravá.“

Něco si pro sebe zamumlá, pak si odkašle a zeptá se: „Ale jsi ta holka, co se jmenuje Ever, ne?“

Kývnu.

„Tak už si to vem.“ Zavrtí hlavou. „Musím se zbavit celý týhle krabice, než zazvoní.“

Hodí mi lízátko a zamíří ke dveřím, já odložím uhel, rozevřu přeloženou kartičku a čtu:

Myslím na tebe,

pořád.

Damen

Třicet pět

Prolétnu dveřmi, nemůžu se dočkat, až budu nahoře, abych mohla Riley ukázat svoje valentýnské lízátko, to, díky kterému začalo slunce svítit a ptáci zpívat a které mi dočista obrátilo den naruby, ale přitom odmítám mít cokoliv společného s tím, kdo ho poslal.

Jenže když ji vidím, jak tam sedí sama na pohovce, ještě než se otočí a uvidí mě, něco na tom, jak vypadá, tak malá a osamělá, mi připomene, co říkala Ava – že jsem se rozloučila s tím nesprávným člověkem. A v tu ránu splasknu jako prasklý balon.

„Nazdar,“ řekne a zazubí se na mě. „Nevěřila bys, co jsem právě viděla na Oprah Show. Existuje takovej pes, kterýmu chyběj obě přední nohy, a přesto dokáže –“

Pustím bágl na podlahu, sednu si vedle ní, popadnu ovladač a vypnu zvuk.

„Co je?“ řekne a zamračí se na mě, že jsem jí umlčela Oprah.

„Co tady děláš?“ zeptám se.

„Ehm, válím se na gauči, čekám, až přijdeš domů…“ Zašilhá a vyplázne jazyk. „Ble.“

„Ne, já myslím, proč jsi tady? Proč nejsi – někde jinde?“

Ušklíbne se a otočí se zpátky k televizi, tělo strnulé, obličej nehnutý, dává přednost němé Oprah přede mnou.

„Proč nejsi s mámou, tátou a Sasankou?“ zeptám se a sleduju, jak se jí začíná chvět spodní ret, nejdřív jenom trošku, ale brzy už se přímo třese, a vyvolává ve mně tak hrozné pocity, že se musím hodně přemáhat, abych mohla pokračovat. „Riley.“ Odmlčím se a ztěžka polknu. „Riley, myslím, že už bys sem neměla chodit.“

„To mě jako vyháníš?“ Vyskočí na nohy, oči vykulené zlostí.

„Ne, nic takovýho, já jenom –“

„Nemůžeš mi zabránit, abych tě chodila navštěvovat, Ever! Já si můžu dělat, co chci! Úplně všechno, co chci! A ty s tím nemůžeš vůbec nic udělat!“ řekne, zavrtí hlavou a začne rázovat sem tam po místnosti.

„Toho jsem si vědoma,“ přikývnu. „Ale myslím, že bych tě v tom ani neměla podporovat.“

Založí si ruce a pevně sevře rty, potom si kecne zpátky na gauč a komíhá nohama sem a tam, jako to dělává, když je naštvaná, rozčilená, zklamaná nebo všechno dohromady.

„Já jenom, no, nějakou dobu se zdálo, že toho máš spoustu na práci, někde jinde, a vypadala jsi přitom naprosto spokojeně a v pohodě. Ale teď jsi zase pořád tady a mě napadlo, jestli to není kvůli mně. Protože i když nedokážu unést představu, že bych tě neměla nablízku, je důležitější, abys byla šťastná. A špehování sousedů a celebrit, sledování Oprah a čekání na mě, no, myslím, že to není nejlepší způsob existence.“ Zarazím se, zhluboka se nadechnu, přeju si, abych nemusela pokračovat, vím ale, že musím. „Setkání s tebou je pro mě sice bez debat nejlepší část dne, přesto si nemůžu pomoct, ale mám za to, že někde je jiný – lepší – místo, kde můžeš bejt.“

Zírá na televizi, zatímco já zírám na ni, sedíme mlčky, dokud konečně nepromluví. „Jenom pro tvoji informaci, já jsem šťastná. Jsem naprosto v pohodě a šťastná, tak co.“ Zavrtí hlavou a zakoulí očima, potom si založí ruce na prsou. „Někdy pobývám tady a někdy někde jinde. Na místě zvaným Země léta, kde je to dost úžasný, jestli si nepamatuješ.“ Pokradmu se na mě podívá.

Přikývnu. Ach, jak bych si nepamatovala.

Opře se zády o polštáře a přehodí si nohu přes nohu. „Takže mám z obou světů to nejlepší, jasný? V čem je problém?“

Semknu rty a koukám na ni, odmítám nechat se uchlácholit jejími argumenty, věřím, že dělám správnou věc. „Problém je, že podle mě je nějaký ještě lepší místo. Místo, kde na tebe máma, táta a Sasanka čekaj –“

„Poslyš, Ever,“ utne mě. „Já vím, že si myslíš, že tu jsem, protože jsem se těšila, až mi bude třináct, a jelikož se mi to nesplnilo, zažívám si to tvým prostřednictvím. A jo, možná je to částečně pravda, ale nezamýšlela ses někdy nad tím, že jsem tu třeba proto, že taky pro mě je nesnesitelná představa, že bych tě opustila?“ Podívá se na mě, rychle mrká očima, ale když chci promluvit, zvedne ruku a pokračuje. „Nejdřív jsem šla za nima, protože, no, jsou to rodiče a myslela jsem, že se to tak má, ale pak jsem uviděla, že jsi zůstala pozadu, a šla jsem tě hledat, ale než jsem se k tobě dostala, byla jsi pryč, most už jsem nemohla najít a pak, no, zkrátka jsem uvízla. Jenže potom jsem potkala nějaký lidi, který jsou tam už léta, teda pozemský léta, a ti mě tam provedli a –“

„Riley –“ spustím, ale ona mě hned zarazí.

„A abys věděla, viděla jsem se s mámou, tátou a Sasankou, a maj se dobře, jsou šťastný. Jenom by si přáli, aby ses zbavila toho věčnýho pocitu viny. Oni tě viděj. Vědí to, jasný? To jenom ty nedokážeš vidět je. Ty, co přešli přes most, vidět nemůžeš, můžeš vidět jenom takový, jako jsem já.“

Mě ale nezajímají podrobnosti ohledně toho, koho můžu a koho nemůžu vidět. Zasekla jsem se na tom, že chtějí, abych se přestala cítit provinile, ačkoliv vím, že je to od nich jenom dobrota a rodičovská péče, když se mi snaží ulehčit moji vinu. Ta bouračka je totiž moje vina. Kdybych tátu nepřinutila to otočit, abych si mohla dojít pro tu pitomou mikinu z tábora roztleskávaček u Pinecone Lake, kterou jsem si zapomněla, nikdy bychom se neocitli na tom místě, na té silnici a přesně v tu chvíli, kdy nám rovnou před auto vběhl nějaký pitomý zmatený jelen a způsobil, že táta strhnul volant, sletěl do rokle, narazil do stromu a kromě mě všechny zabil.

Můžu za to já.

Za to všechno.

Jenom já.

Ale Riley zavrtí hlavou a řekne: „Jestli za to někdo může, tak táta, protože každej ví, že nesmíš strhnout volant, když ti před auto vletí nějaký zvíře. Máš do něj prostě narazit a jet dál. Ale my obě víme, že neměl to srdce, tak se nás pokusil zachránit všechny, ale nakonec ušetřil jenom jelena. Anebo třeba za to může ten jelen. Vždyť neměl na silnici co dělat, když má kolem úžasnej les, ve kterým může žít. Nebo třeba byla chyba ve svodidlech, že nebyly silnější, pevnější, vyrobený z odolnějšího materiálu. Nebo za to možná může automobilka, že vyrobili vadný řízení a brzdy na prd. Nebo třeba –“ Zarazí se a podívá se na mě. „Jde o to, že za to nikdo nemůže. Takhle se to prostě stalo. Takhle se to mělo stát.“

Potlačím vzlyk, přeju si, abych tomu mohla věřit, ale nedokážu to. Vím, jak to je. Znám pravdu.

„My všichni to víme a přijímáme to. Takže teď je na čase, abys to přijala i ty. Prostě podle všeho zkrátka ještě nebyl tvůj čas.“

Ale on byl můj čas. Damen podváděl a já se s tím svezla!

Ztěžka polknu a zírám na televizi. Oprah skončila a místo ní nastoupil Dr. Phil – žvanil s lesklou pleškou, co mele pořád dokola.

„Vzpomínáš, jak jsem vypadala tak průsvitně? To bylo proto, že jsem se chystala přejít na druhou stranu. Každej den jsem se plížila blíž a blíž k druhýmu konci mostu. Ale zrovna když jsem se rozhodla přejít, no, zrovna tehdy se zdálo, že mě potřebuješ nejvíc. A já prostě neměla to srdce tě opustit – pořád nemám to srdce tě opustit,“ řekne.

Opravdu chci, aby zůstala, jenže o jeden život už jsem ji připravila. A nechci ji připravit ještě o život po životě. „Riley, je na čase, abys šla,“ zašeptám tak tiše, až trochu doufám, že to neslyšela. Ale jakmile je to venku, vím, že je to správně, a tak to řeknu znovu, tentokrát víc nahlas, slova zvučně zvoní, zní přesvědčivě. „Myslím, že bys měla jít,“ opakuju, sotva věřím vlastním uším.

Vstane z gauče, oči doširoka otevřené a smutné, tváře se jí lesknou křišťálově průzračnými slzami.

A já ztěžka polknu a dodám: „Nemáš představu, jak hrozně moc jsi mi pomohla. Vůbec nevím, co bych si bez tebe počala. Jsi ten jediný důvod, proč jsem každé ráno vstávala a dávala se do pohybu. Ale teď už jsem na tom líp, a je na čase, abys –“ Zmlknu, zalykám se vlastními slovy, nemůžu pokračovat.

„Máma říkala, že mě nakonec pošleš zpátky,“ usměje se.

Koukám na ni a nechápu, co to má znamenat.

„Řekla: ‚Jednoho dne tvoje sestra konečně dospěje a udělá, co je správné.‘“

A jakmile to vysloví, obě vyprskneme smíchy. Smějeme se absurditě té situace. Smějeme se tomu, jak máma měla sklon říkat: „Jednoho dne dospěješ a – vyplňte políčko.“ Smějeme se, abychom si trochu ulevily od napětí a bolesti loučení. Smějeme se, protože to je tak zatraceně příjemné.

A když nás smích zvolna přejde, podívám se na ni a řeknu: „Ale stejně někdy zaskočíš, abys mě pozdravila, ne?“

Zavrtí hlavou a odvrátí zrak. „Pochybuju, že budeš schopná mě vidět, když nevidíš mámu s tátou.“

„A co Země léta? Tam se s tebou nemůžu vidět?“ zeptám se a napadne mě, že bych mohla zajít zpátky za Avou, aby mi ukázala, jak odstranit ochranný štít, ale jenom abych navštívila Riley v Zemi léta, k ničemu jinému.

Pokrčí rameny. „To nevím jistě. Ale vynasnažím se ti poslat nějaký znamení, něco, abys poznala, že jsem v pohodě, něco, co může bejt jenom ode mě.“

„Jako třeba co?“ zeptám se a zmocňuje se mě panika, když vidím, že už začala blednout. Nečekala jsem, že se to stane tak rychle. „A jak to poznám? Jak si můžu bejt jistá, že je to od tebe?“

„Věř mi, poznáš to.“ Usměje se, zamává na rozloučenou a rozplyne se.

Třicet šest

V tu chvíli, kdy je Riley pryč, se složím a rozbrečím se, vím, že jsem udělala správnou věc, přesto nechápu, proč to musí tak strašně bolet. Zůstanu nějakou dobu tak, schoulená na gauči, tělo poskládané do těsného klubíčka, vzpomínám na všechno, co řekla o té nehodě, jak říkala, že to nebyla ve skutečnosti moje vina. Ráda bych tomu věřila, ale vím, že to není pravda. Toho dne zhasly čtyři životy a je to všechno kvůli mně.

Všechno kvůli jedné pitomé šmolkově modré mikině z tábora roztleskávaček.

„Pořídím ti jinou,“ řekl táta a zadíval se do zpětného zrcátka, setkali jsme se pohledem, dvěma páry k sobě padnoucích, úplně stejně modrých očí. „Když to teď otočím, chytneme provoz.“

„Ale ta je moje oblíbená,“ kňourala jsem. „Je to ta z tábora pro roztleskávačky. Takovou v krámě nekoupíš.“ Špulila jsem pusu, bylo mi jasné, že potrvá jen pár vteřin, než dosáhnu svého.

„To o ni vážně tolik stojíš?“

Přikývla jsem a usmála jsem se, když zavrtěl hlavou, zhluboka se nadechl a otočil auto do protisměru, ještě jsme se setkali očima ve zpětném zrcátku, přesně ve chvíli, kdy na silnici vběhl ten jelen.

Chtěla jsem věřit Riley a přesměrovat si mozek na tenhle nový způsob uvažování. Ale protože jsem znala pravdu, bylo dost zaručené, že se mi to nikdy nepodaří.

A sotva si utřu slzy, vzpomenu si, co říkala Ava. Myslím na to, že jestli Riley byla ta pravá, s kým jsem se měla rozloučit, pak Damen musí být ten nesprávný.

Natáhnu se pro lízátko, které jsem předtím položila na stůl, a zalapám po dechu, když vidím, že se změnilo v tulipán.

Velký, obrovský, lesklý červený tulipán.

Pak letím do svého pokoje, přetáhnu si notebook na postel, zadám do vyhledávače řeč květin, pak projíždím stránku, dokud nenarazím na text:

V devatenáctém století lidé často sdělovali své záměry prostřednictvím květin, které si navzájem posílali, protože určité květiny měly určitý význam. Zde uvádíme některé z těch tradičnějších:

Projíždím abecední seznam, očima hledám tulipány a zadržím dech, když čtu:

Červené tulipány – nehynoucí láska.

Potom, jen tak pro legraci, si najdu bílá poupata růží a hlasitě se rozesměju:

Bílá poupata růží – srdce, které neumí milovat; srdce neznalé lásky.

A je mi jasné, že mě jenom škádlil. Po celou tu dobu. Uchovával to obrovské tajemství, které mi mohlo úplně změnit život, a netušil, jak mi to má říct, nevěděl, jestli to přijmu, odmítnu, nebo ho pošlu pryč. Flirtoval se Stacií, jenom aby ode mě získal nějakou reakci, aby pak mohl tajně vyslechnout moje myšlenky a vidět, jestli mi na něm záleží. Ale já jsem se natolik vypracovala ve lhaní sama sobě, popírání svých pocitů prakticky ohledně čehokoliv, že jsem nás nakonec zmátla oba.

A i když rozhodně neomlouvám, co dělal, musím uznat, že to fungovalo. A jestli ho teď chci vidět, stačí vyslovit to nahlas, a on se zhmotní přímo přede mnou. Protože pravda je, že ho miluju. Nikdy jsem ho milovat nepřestala. Miluju ho od prvního dne. Milovala jsem ho dokonce i tehdy, když jsem přísahala, že ho nemiluju. Nemůžu si pomoct, je to zkrátka tak. A třebaže si nejsem jistá celou tou záležitostí s nesmrtelností, v Zemi léta to rozhodně bylo bezva. Kromě toho, jestli má Riley pravdu, jestli je něco takového jako předurčení a osud, třeba se to vztahuje i na tohle?

Zavřu oči a představuju si, jaké to je cítit Damenovo hřejivé tělo obtočené kolem mého, šepot jeho hebkých rtů těsně u mého ucha, na mém krku, na mé tváři, jaký je to pocit, když se jeho pootevřená ústa spojí s mými – neopouštím tu představu, pocit naší úžasné lásky, našich úžasných polibků, a přitom šeptám slova, která jsem celou dobu zadržovala, která jsem se bála vyslovit, slova, která mi ho přivedou zpátky.

Říkám je znovu a znovu, můj hlas nabírá na síle a slova plní pokoj.

Ale když otevřu oči, jsem sama.

A vím, že jsem otálela příliš dlouho.

Třicet sedm

Sejdu dolů, abych se podívala po něčem na zub, protože vím, že náplast v podobě zmrzliny Häagen-Dazs patrně moje zlomené srdce nezahojí, ale mohla by ho trochu utěšit. Vytáhnu z lednice litrový kelímek, sevřu ho v náručí a sáhnu po lžíci, ale vzápětí se to všechno zřítí k zemi, když uslyším hlas:

„To je tak dojemný, Ever. Tak převelice dojemný.“

Sehnu se a chytím se za palce, které mi přibila k zemi kilovka vanilkové s mandlemi, přitom zírám na dokonale nastrojenou Drinu – má nohu přes nohu, ruce založené, upjatá a spořádaná dáma, usazená přímo u pultu, kde snídám.

„To bylo vážně roztomilý, jak jsi volala Damena, poté co sis v hlavě vykouzlila tu cudnou milostnou scénku.“ Zasměje se, popásá se na mně očima. „Eh, jo, ještě pořád ti vidím do hlavy. Ten tvůj ubohej jasnovideckej štít? Ten je propustnější než Turínský plátno, obávám se. No, a pokud jde o tebe, Damena a vaše šťastné soužití na věky věků?“ Zavrtí hlavou. „Vždyť dobře víš, že to nemůžu dopustit. Jak se ukazuje, mým životním úkolem je ničit tě, a nemysli si, ještě pořád to je možný.“

Zírám na ni, soustředím se na svůj dech, snažím se dýchat pomalu a pravidelně a zároveň se pokouším vyčistit si mysl od všech inkriminujících myšlenek, protože vím, že je jenom použije proti mně. Ale pokoušet se vyčistit si mysl je asi tak účinné, jako když někomu řeknete, aby nemyslel na slony – od té chvíle nebude myslet na nic jiného.

„Sloni? Vážně?“ zaúpí, je to tichý zlověstný zvuk, který rozvibruje vzduch v místnosti. „Můj bože, co jenom na tobě vidí?“ Přejede mě pohledem, oči plné pohrdání. „Určitě to nebude tvůj intelekt nebo důvtip, protože o jejich existenci zatím nemáme důkazy. A tvoje představa milostný scény? Ta byla tak disneyovská, jak z filmu pro celou rodinu, zoufale nudná. Vážně, Ever, můžu ti připomenout, že Damen už tu je stovky let, včetně období volný lásky v šedesátejch?“ Zavrtí nade mnou hlavou.

„Jestli hledáš Damena, není tady,“ řeknu nakonec, hlas mě škrábe v krku, ochraptělý, jako bych ho celé dny nepoužila.

Pozvedne obočí. „Věř mi, já vím, kde Damen je. Já vždycky vím, kde je Damen. Tak to je.“

„Takže ty ho chorobně pronásleduješ.“ Semknu rty, vím, že bych ji neměla proti sobě popouzet, ale aťsi, nemám co ztratit. Ať tak nebo tak, přišla mě zabít.

Zkřiví rty, natáhne ruku a zkontroluje si svoje dokonale upravené nehty. „To sotva,“ zamumlá.

„No, ale jestli ses tímhle způsobem rozhodla trávit posledních tři sta let, pak by se dalo říct –“

„Víc jak šest set let, ty příšerná cuchtičko, šest set let.“ Přejede po mně pohledem a zamračí se.

Šest set let, to myslí vážně?

Obrátí oči v sloup a vstane. „Vy smrtelníci! Tupý, pitomý, předvídatelný, obyčejný. A přece, navzdory všem vašim zjevnejm nedostatkům se zdá, že vždycky ponouknete Damena k tomu, aby sytil hladovějící, sloužil lidstvu, bojoval proti chudobě, zachraňoval velryby, bránil znečišťování, recykloval, meditoval za mír, bojoval proti drogám, alkoholu, utrácení a v podstatě všemu ostatnímu, co za něco stojí – jeden příšerně nudnej altruistickej cíl za druhým. A k čemu? Cožpak se někdy poučíte? Bác! A máme globální oteplování! Zjevně jste nepoučitelný. A přece, a přece to s Damenem, zdá se, vždycky nějak překonáme, i když to může trvat pěkně dlouho zase ho přeprogramovat, udělat z něj zase toho smyslnýho, požitkářskýho, nenasytnýho a poživačnýho Damena, jakýho znám a jakýho miluju. Nicméně věř mi, že tohle je jenom taková malá odbočka, a než se naděješ, budeme zase na vrcholu blaha.“

Blíží se ke mně, její úsměv se rozšiřuje s každým krokem, který udělá, plíží se kolem žulového pultu jako siamská kočka. „Naprosto upřímně, Ever, nedovedu si představit, co na něm vidíš. A tím nemyslím to, co na něm vidí každá jiná ženská, a řekněme si to na rovinu, většina chlapů. Ne, vážně, vždyť kvůli Damenovi, zdá se, vždycky trpíš. Kvůli Damenovi taky teď procházíš tímhle vším. Jaká škoda, žes přežila tu zatracenou bouračku.“ Zavrtí hlavou. „Zrovna když už jsem si myslela, že je to v suchu, když jsem si byla jistá, že jsi mrtvá, tu se dozvím, že se Damen přestěhoval do Kalifornie, protože, světe, div se, tě přived nazpátek!“ Znovu zavrtí hlavou. „Řekla bys, že po těch stovkách let budu mít trochu víc trpělivosti. Jenomže ty už mě vážně otravuješ a zjevně to není moje chyba.“

Podívá se na mě, já ale odmítám reagovat, ještě pořád se snažím vyluštit její slova – nezpůsobila tu nehodu Drina?

Podívá se na mě a protočí panenky. „Jo, způsobila jsem tu nehodu. Proč se ti musí všechno vysvětlovat tak polopaticky?“ Zavrtí hlavou. „To já jsem vyplašila toho jelena, kterej vám vběhnul pod auto. To já věděla, že tvůj táta je změkčilej, měkkosrdcatej trouba, kterej dá rád v sázku životy svojí rodiny, aby zachránil jelena. Smrtelníci jsou vždycky děsně předvídatelný. Obzvlášť ti příkladní, co se vždycky snažej páchat dobro,“ zasměje se. „I když nakonec to bylo skoro až moc snadný na to, aby to byla trochu zábava. Ale aby ses nepletla, Ever, tentokrát tu Damen není, aby tě zachránil, a já se postarám, aby se to vyřídilo.“

Rozhlížím se po místnosti, hledám něco, čím bych se ochránila, pokukuju po stojánku na nože na druhém konci místnosti, ale vím, že se tam nikdy nedostanu včas. Nejsem tak rychlá jako Damen a Drina. Aspoň myslím, že nejsem. A nemám čas to zjišťovat.

Drina si povzdychne. „Pro mě za mě, klidně si vem nůž, to je mi fuk.“ Zavrtí hlavou a mrkne na hodinky vykládané diamanty. „Nicméně bych už ráda začala, jestli ti to nevadí. Normálně si dám ráda na čas, trochu se pobavím, ale dneska je Valentýn a vůbec, zkrátka mám v plánu jít na večeři se svým drahouškem, jen co tě odstraním.“ Oči má temné a pusu zkřivenou a na zlomek okamžiku vyskočí všechno zlo, co má uvnitř, na povrch. Ale pak zas stejně rychle zmizí a nahradí ho krása tak úchvatná, že je těžké na ni nezírat.

„Víš, než jsi přišla ty, v jednom ze svejch… dřívějších vtělení, byla jsem jeho jediná opravdová láska. Ale pak ses objevila ty a pokusila ses mi ho odloudit, a od tý doby je to pořád stejný, pořád dokola.“ Plíží se vpřed, jeden tichý, rychlý krok za druhým, až stojí přímo přede mnou a já nemám ani čas zareagovat. „Ale teď si ho beru zpátky. On se vždycky vrátí, Ever, aby bylo jasno.“

Sáhnu po bambusovém krájecím prkýnku, napadlo mě, že bych ji s ním mohla praštit přes hlavu, ale ona se po mně vrhne s takovou rychlostí, že ztratím rovnováhu, a práskne mnou o lednici, až mi vyrazí dech, a já zalapám po vzduchu, zhroutím se a spadnu na podlahu. Slyším tonk, jak mi praskla hlava, když křísla o zem, a z lebky do pusy mi protéká pramínek teplé krve.

A než se stačím pohnout nebo udělat cokoliv na svou obranu, skočí na mě a drásá mi oblečení, vlasy, obličej, přitom mi šeptá do ucha: „Tak to vzdej, Ever. Uvolni se a nech to plavat. Běž za svojí šťastnou rodinkou, už se nemůžou dočkat, až tě uviděj. Ty nejsi stavěná na tenhle život. Nemáš pro co žít. A teď máš šanci to zabalit.“

Třicet osm

Musela jsem ztratit vědomí, ale jenom na okamžik, protože když otevřu oči, ještě pořád na mně sedí, obličej a ruce potřísněné mojí krví, polohlasem si prozpěvuje a šeptem mě přemlouvá a přesvědčuje, abych to vzdala, abych sama sobě dovolila odejít, jednou provždy, abych prostě zmizela a měla to všechno za sebou.

Dřív by to mohlo být pokušení, teď už ale není. Tahle mrcha mi zabila rodinu, a teď za to zaplatí.

Zavřu oči, odhodlaná vrátit se zpátky na to místo – jak jsme tam všichni v autě, rozesmátí, šťastní, plní lásky, vidím to teď zřetelněji než kdy jindy, když už to není zastřené pocitem provinění, když už nenesu vinu.

Vtom cítím, jak se ve mně vzmáhá síla, zvednu Drinu ze sebe a mrštím jí na druhý konec místnosti, dívám se, jak letí rovnou proti zdi, ruka jí trčí v nepřirozeném úhlu, když se skácí na podlahu.

Podívá se na mě, oči vytřeštěné překvapením, brzy je ale na nohou a se smíchem si opráší šaty. Znovu se na mě vrhne a já ji znovu odhodím, sleduju, jak se vznáší kuchyní a letí do obýváku, kde prorazí zavřené francouzské okno, až se po místnosti rozprsknou střepy.

„To je jak z nějaký detektivky, co tady předvádíš,“ řekne a vytahuje si skleněné střepiny z rukou, nohou a tváře, rány se jí okamžitě zacelují. „Děsně působivý. Už se nemůžu dočkat, až si o tom zítra přečtu v novinách.“ Usměje se a v tu ránu je zase na mně, úplně zotavená, odhodlaná zvítězit. „Jsi v tom až po uši,“ zašeptá. „A upřímně řečeno, tvoje ubohý ukázky síly začínaj bejt už trochu ohraný. Vážně Ever, jsi mizerná hostitelka. Není divu, že nemáš žádný kamarády; chováš se takhle ke všem svejm hostům?“

Odstrčím ji, připravená prohodit ji tisícem oken, když to bude třeba. Ale ještě jsem ani nedokončila myšlenku, když mě smete stranou strašlivá, ostrá, svíravá bolest. Dívám se, jak ke mně Drina přistupuje, tvář staženou v úšklebku, a znehybní mě tak, že ji ani nemůžu zastavit.

„Tohle bude chtít ten starej trik, co se jmenuje hlava ve svěráku se zoubkovanými čelistmi.“ Zasměje se. „To zabere vždycky. I když, zcela upřímně, snažila jsem se tě varovat. Jenže tys nechtěla poslechnout. Ale vážně, Ever, je to na tobě. Dokážu bolest stupňovat –“ Přimhouří oči, moje tělo se ohne v agónii a zhroutí se k zemi, žaludek se mi svíjí nevolností. „Nebo si můžeš – prostě – dopřát – odchod. Hezky a snadno. Je to na tobě.“

Snažím se na ni zaostřit, dívám se, jak se ke mně blíží, ale zrak mám rozmlžený a končetiny tak gumové a slabé, že mi připadá jako rychle se pohybující čmouha, o které vím, že ji neporazím.

A tak zavřu oči a pomyslím si: Nemůžu ji nechat vyhrát. Nemůžu ji nechat vyhrát. Tentokrát ne. Po tom, co udělala mojí rodině.

Máchnu po ní pěstí, tělo celé ochablé, nemotorné a poražené, a jsem překvapená, když pěst dopadne přímo na její hruď a sklouzne po ní, načež mi zase klesne. A já se odpotácím o pár kroků nazpátek, nedostává se mi dechu, vím, že rána nebyla dost silná, že nebyla k ničemu.

Zavřu oči a přikrčím se, čekám, až nastane konec, a teď, když už je nevyhnutelný, doufám, že přijde brzy. Ale když se mi pročistí hlava a žaludek se mi zklidní, zase oči otevřu a uvidím, jak se Drina pozpátku potácí ke zdi, svírá si hruď a vyčítavě na mě zírá.

„Damene!“ zaúpíš pohledem upřeným někam za mě. „Nedovol jí, aby mi tohle udělala, aby nám to udělala –“

Ohlédnu se a spatřím ho stát vedle sebe, upřeně se dívá na Drinu a vrtí hlavou. „Je pozdě,“ řekne, vezme mě za ruku a proplete si se mnou prsty. „Je čas, abys šla, Poverino.“

„Neříkej mi tak!“ zakvílí, její svého času úchvatné oči jsou podbarvené krví. „Víš, jak to nesnáším!“

„Vím,“ přikývne Damen a sevře mi prsty, zatímco ona se scvrkává a stárne a potom se nám rozplyne před očima, černé hedvábné šaty a značkové boty jsou jediným důkazem, že kdy existovala.

„Jak –“ otočím se tázavě k Damenovi.

Ale on se jenom zasměje a řekne: „Je to pryč. Absolutně, úplně, na věky pryč.“ Vezme mě do náruče, zasype mi obličej nádhernými vřelými polibky a slíbí mi: „Už tě nikdy nebude trápit.“

„To jsem ji – zabila?“ zeptám se a nejsem si úplně jistá, jak bych se měla cítit, i přes to, co udělala mojí rodině, a všechny ty smrti, které, jak tvrdila, mi způsobila.

Damen přikývne.

„Ale – jak? Vždyť když je nesmrtelná, neměla jsem jí uříznout hlavu?“

Zavrtí hlavou a zasměje se: „Co to čteš za knížky?“ Pak však zvážní a prohlásí: „Takhle to nefunguje. Žádný stínání hlav, žádný dřevěný kolíky, žádný stříbrný kulky, všechno to vychází z prostý skutečnosti, že pomsta oslabuje a láska posiluje. Nějak se ti podařilo zasáhnout Drinu na jejím nejzranitelnějším místě.“

Přimhouřím oči, tak docela tomu nerozumím. „Vždyť jsem se jí sotva dotkla,“ řeknu a vzpomenu si, jak mi pěst dopadla na její hruď, ale jenom slabě.

„Trefila ses do čtvrtý čakry. A to byla trefa do černýho.“

Eh?

„Tělo má sedm čaker. Čtvrtá čakra, neboli čakra srdce, jak se jí někdy říká, je sídlem bezpodmínečný lásky, soucitu, vyššího já, všeho toho, čeho se Drině nedostávalo. A díky tomu byla bezbranná, oslabená. Ever, to neschopnost milovat ji zabila.“

„Ale když byla tak zranitelná, proč si to místo nekryla, nechránila si ho?“

„Neuvědomovala si to, klamala sama sebe, řídila se jen svým egem. Drina si nikdy neuvědomila, jak začala být zlá, jedovatá, záštiplná, majetnická –“

„A když jsi tohle všechno věděl, proč jsi mi to neřek už dřív?“

Pokrčí rameny. „Byla to jenom taková teorie, kterou jsem si vytvořil. Ještě nikdy jsem nezabil nesmrtelného, takže jsem si nebyl jistej, že to bude fungovat. Až doteď.“

„Cože? Oni jsou tu ještě další? Drina není jediná?“

Otevře pusu, jako by chtěl něco říct, pak ji ale zase pevně zavře. A když se mu podívám do očí, zahlédnu v nich záblesk – lítosti, výčitky? Ale stejně rychle je zase pryč.

„Povídala něco o tobě a tvojí minulosti –“

„Ever,“ řekne. „Ever, podívej se na mě.“ Zvedne mi bradu, až se na něj konečně podívám. „Jsem tu už dlouho –“

„To bych řekla, šest set let!“

Přikrčí se. „Plus mínus. Jde o to, že jsem pár věcí zažil, pár nepravostí se dopustil a můj život nebyl vždycky úplně dobrej nebo čistej. Vlastně většina z něj byla právej opak.“ Začnu se od něj odtahovat, nejsem si jistá, jestli jsem připravená tohle slyšet, on si mě ale přivine zpátky k sobě a pokračuje: „Věř mi, tohle můžeš slyšet, protože nejsem vrah a nejsem zlej. Jenom –“ odmlčí se. „Jenom jsem si rád vychutnával příjemnosti života. A přece, pokaždý, když jsem tě potkal, byl jsem ochoten to všechno zahodit, jenom abych ti moh bejt nablízku.“

Vytrhnu se mu, tentokrát úspěšně. Ježkovy zraky! pomyslím si. Tohle ne! Klasickej příklad kluka, se kterým se rozejde holka, jenomže tentokrát je to pořád dokola, po celý staletí, pokaždý to skončí, než do toho stáčej prásknout. Není divu, že ho zajímám, jsem ta, která mu pořád uniká! Jsem jako živoucí, dýchající zakázaný ovoce! Znamená to snad, že mám celou věčnost zůstat panna? Každejch pár let zmizet, abych si udržela jeho zájem? Vždyť teď, když jsme spolu spoutaný na věky, ve chvíli, kdy to uděláme, už je jenom otázkou času, než jeho vlak dorazí do města Nuda, a on bude koukat, aby si zase užil „příjemností života“.

„Spoutaná se mnou? Takhle to vnímáš? Jako že jsi se mnou spoutaná na celou věčnost?“ A z toho, jak se na mě dívá, nepoznám, jestli ho to pobavilo, nebo urazilo.

Tváře mi hoří, na chvíli jsem zapomněla, že pokud jde o něj, nejsou moje myšlenky moje soukromá záležitost. „Ne, já – já se bála, abys ty neměl takovej pocit ze mě. Vždyť je to klasická zápletka milostnejch románů – ta, která nepodlehla – znovu a znovu a znovu! Není divu, že tě neopustilo nadšení! Se mnou samotnou to nemělo co dělat! Strávil jsi šest set let snahou dostat se mi pod kalhotky!“

„Pod spodničky, pantalóny, věř mi, kalhotky přišly do módy až mnohem, mnohem pozdějc.“ Ale když se nesměju, přivine si mě k sobě. „Ever, má to s tebou do činění úplně všechno. A dovol, abych ti řek, že podle mojí zkušenosti je nejlepší způsob, jak se vyrovnat s věčností, prožívat ji den po dni.“

Políbí mě, ale jenom letmo, načež se zavrtí a začne se ode mě odtahovat, ale já ho popadnu za ruku a přitáhnu si ho zpátky k sobě. „Nechoď pryč,“ naléhám a upřu na něj zrak. „Prosím tě, už mě nikdy neopouštěj.“

„Ani abych ti přines trochu vody?“ usměje se.

„Ani abys mi přines vodu,“ řeknu mu, rukama mu zkoumám obličej, jeho neskutečně krásný obličej. „Já –“ Slova se mi zadrhnou v hrdle.

„Ano?“

„Chyběls mi,“ vypravím ze sebe nakonec.

„Ty mně taky.“ Skloní se a přitiskne mi rty na čelo, pak se rychle odtáhne.

„Co je?“ zeptám se, když vidím, jak se na mě dívá a tvář mu jihne úsměvem od ucha k uchu. Potom si zajedu prsty pod ofinu a zalapám po dechu, když si uvědomím, že moje jizva je pryč.

„Odpuštění uzdravuje. Zvlášť když člověk odpustí sám sobě.“

Upřeně se na něho koukám, dívám se mu do očí, vím, že zbývá vyslovit ještě něco, ale nejsem si jistá, že to zvládnu. A tak místo toho zavřu oči, protože když mi dokáže číst myšlenky, pak ta slova nemusím říkat.

Ale on se jenom zasměje. „Je to vždycky hezčí, když se to vysloví nahlas.“

„Ale já už jsem to vyslovila, proto ses vrátil, ne? Myslela jsem, že přijdeš dřív. Víš, bylo by příjemný, kdyby mi někdo trochu pomoh.“

„Já tě slyšel. A byl bych přišel dřív, ale potřeboval jsem mít jistotu, že jsi opravdu připravená, a ne že se cítíš jenom osamělá, potom co ses rozloučila s Riley.“

„Ty o tom víš?“

Kývne. „Udělalas správně.“

„Takže tys mě tady málem nechal umřít, protože jsi chtěl mít jistotu?“

Zavrtí hlavou. „Rozhodně bych tě nenechal umřít. Tentokrát už ne.“

„A Drina?“

„Podcenil jsem ji, vůbec jsem o ní nevěděl.“

„Vy si vzájemně nedokážete číst myšlenky?“

Zadívá se na mě a pohladí mě palcem po tváři. „Už dávno jsme se naučili, jak je před sebou skrývat.“

„Naučíš mě, jak mám skrývat ty svoje?“

Usměje se. „Časem tě naučím všechno, slibuju. Ale, Ever, musíš vědět, co tohle všechno doopravdy obnáší. Už nikdy se neshledáš se svojí rodinou. Nikdy nepřekročíš tamten most. Musíš vědět, do čeho se pouštíš.“ Drží mě za bradu a dívá se mi do očí.

„Ale vždycky můžu, tak nějak, prostě – toho nechat – ne? Vzdát se toho, víš? Jak jsi říkal.“

Zavrtí hlavou. „Jakmile v tom zakořeníš, začne to být mnohem těžší.“

Dívám se na něho, vím, že to je hodně, čeho se mám vzdát, ale říkám si, že se to musí dát nějak obejít. Riley mi slíbila znamení a z toho budu vycházet. Ale zatím, pokud věčnost začíná dneska, pak ji budu žít takhle. Pro tento den a jenom pro něj. A vím, že Damen mi bude vždycky po boku. Tím myslím vždycky, jasný?

Podívá se na mě, čeká.

„Miluju tě,“ zašeptám.

„A já miluju tebe.“ Usměje se a jeho rty se přiblíží k mým. „Vždycky jsem tě miloval. A vždycky budu.“